Bývalý vynikající kanonýr vytáhl Zlín nečekaně na extraligové výsluní a poprvé v životě dostal cenu Lidových novin, které vybírají nejlepšího trenéra sezony. "Ocenění něco znamená, má kvalitu. Ale zásluha patří také klubu a hlavně mužstvu. Na ledě jsou hráči, a ne trenéři," říká padesátník Vlach.
Ale historie je také plná mužstev s výbornými hráči, z nichž trenér nic nevydoloval.
Znám mančafty, které koučoval vynikající trenér a také neměly výsledky. Prolínání spolupráce mezi trenérem a hráči je strašně důležité. Hlavně musí chtít hráči a jít za tím. Tady ve Zlíně to tak bylo. Měli ctižádost něco dokázat. Každý z nich měl nějakou metu. Proto tým šlapal. Že to ale vyjde až takhle dobře, jsme nepočítali.
Ve Zlíně je spousta vašich bývalých spoluhráčů –Tesařík, Hamrlík, Čajánek, Leška, Balaštík, Veselý. Dokážete je seřvat?
Je to o vzájemném respektu. Trenér může křičet, a stejně si ho neudělá. Někdy stačí dobrá rada nebo napomenutí a hráči si to uvědomí. S tím ve Zlíně problém nemám. Nikdo nechtěl zneužít toho, že se známe nebo si tykáme. Spíše naopak, spolupráce funguje nadprůměrně. Musím je pochválit.
Působíte hodně klidně. Nějak si vás neumím představit, jak křičíte třeba na Hamrlíka.
Seřvat hráče nemám problém. Když jsem hrával, nebyl jsem žádný hecíř. Ale když už to bylo na hraně, tak jsem spoluhráče dokázal také sjet. V trénování je to podobné. Do jisté míry to můžete řešit klidně. Jakmile je to za hranou, vyžaduje situace důrazné řešení. Ale nejsem si jistý, že křik v každém případě pomůže a hra se změní.
Na střídačce vypadáte někdy až netečně. Je to vaše maska, nebo jste i uvnitř takový kliďas?
Zápasy prožívám hodně, jen to na mně není vidět. Ani jako hráč jsem neměl emoční projevy. Když se vyhrává, tak je to něco jiného... Ze zkušeností vím, že je pro mě důležité, abych zůstal nad věcí. Pokud se začnu nějak projevovat na střídačce, tak se nekoncentruji na hru a koučování a pak může vzniknout chyba. Mě tohle rozptyluje. Ale stane se během zápasu, že neudržím nervy a vyjedu na hráče nebo rozhodčí.
Je pro vás výhodou při trénování, že jste byl úspěšný hráč?
To byste se musel zeptat hráčů. Není to o kariéře, ale aby měl trenér respekt.
Vás vedl trenér bez respektu?
Jmenovat nebudu, ale zažil jsem to. Hráči si dělali, co chtěli. Hra i výsledky vypadaly špatně. Nechci dělat chytrého, ale uvědomil jsem si, které věci jsou špatné a jako trenér bych je neměl používat.
Co konkrétně?
Je to řetězec věcí, které jsou od sebe oddělené, ale navazují na sebe – herní, chování hráčů na ledě, vytýkání chyb, kritika hráčů. Hodně do toho zasahuje psychologie.
V tomhle směru pro vás muselo být velkou školou, když jste měl loni v týmu syna Romana, že?
Nepříjemné to není, ale svazující ano. Na jedné straně jsem se musel snažit, abych ho neprotežoval a fanoušci neříkali, že hraje jen kvůli tatínkovi na střídačce. A na druhé, aby dostával šanci jako ostatní hráči a netrpěl, že ho budu zašlapávat.
Přivítal jste, že před sezonou odešel do Liberce?
Rozhodl si to sám. Cítil, že by bylo dobré udělat změnu. Vůči sobě i vůči mně. Nechal jsem to na něm a zpětně s ním souhlasím. Je pro něj lepší, když bude hrát jinde, do Zlína se může v každém případě vrátit, pokud tady nebudu.
Když jsme u psychologie. Obrací se na vás hráči se soukromými věcmi?
Stává se to výjimečně. Když na to narazíme, tak hráče neodmítnu a zkusíme to probrat. Trenéři na je náročná hlavně z psychického hlediska. Baví mě spolupracovat s hráči, i když je to těžší než být v pozici hráče. Musíte se starat až o třicet lidí, kteří jsou různé povahy. Dát je dohromady, aby to fungovalo, nehádali se.
Když to srovnáte, trénování se během vaší aktivní kariéry a dnes hodně změnilo, že?
Stejně jako ve fotbale nebo tenise udělal hokej obrovský skok, je rychlejší, tvrdší. A k tomu se přizpůsobily podmínky pro trénování. V létě kola, spinning, posilování... Když mi bylo dvacet, tak jsme trénovali větší objemy, teď se trénuje intenzivněji a více vědecky.
Kde berete inspiraci?
Jsou trenérské stáže, hledám na internetu, kupuji si knížky. Naposledy mě nejvíce zaujala od Luďka Bukače o koučování a systému trénování. I když je dost vědecká, dají se vybrat věci, které mají pro hokej logiku a které by měly fungovat.
Jaký styl se snažíte prosadit vy? Během play off řekl třinecký útočník Polanský o vašem týmu, že hraje debilní hokej. Opět se objevila slova o zlínském betonu.
Beru to jako takový folklor. Soupeři Zlína mají zažité, že hrajeme beton. V průběhu sezony jsme hráli, co jsme potřebovali. Ukázali jsme, že umíme hrát i útočně. Bez defenzivy to ale nejde. Pro soupeře je nepříjemné překonávat obranu středního pásma. Někomu se nechce prodírat, nastřelovat puky, bruslit za nimi. Když s tím přišli Švédové, také byli všichni otrávení. Ale vyhráli mistrovství světa a teď se na to nikdo neptá.
Jaká je vaše trenérská filozofie?
Nemám ji vyhraněnou. Nejlepší variantou je, když mužstvo šlape, chodí diváci a hokej si fanoušci i hráči užívají. Taková byla letošní sezona, i když jsme skončili druzí. Šli jsme do ní se sloganem Zažít více než hokej a to se splnilo do puntíku. Návštěvy gradovaly a vyvrcholení sedmého finále ve druhém prodloužení bylo tečkou za sezonou, i když pro nás nešťastnou.
I když mají hráči volno, chodíte na stadion. Dokážete hokej vytěsnit úplně z hlavy?
Poslední tři čtyři měsíce se nedalo z hokeje vypadnout. Zdálo se mi o něm, že trénuji i hraji. Play off bylo dlouhé, před finále jsem si moc přál, aby to vyšlo Petrovi Čajánkovi, který ještě nemá titul, a aby se Martin Hamrlík rozloučil zlatem. Nakonec to nevyšlo.
Spal jste špatně?
Ne že bych byl nervozní. Ale mám svoje roky a vstávám všeobecně brzy. Kolem šesté jsem vzhůru.
Zbývá vám čas na koníčky?
Moc ho není. Dříve jsem hrával golf. Teď jestli ho stihnu jednou za rok, tak je to moc. Jenže golf chce čas, aspoň čtyři pět hodin. Mrzí mě to, protože relax na golfovém hřišti v přírodě je ideální pro vyčištění hlavy. Roman ale koupil dceři před dvěma roky psa, takže mám relaxační procházky s ním. Naučil jsem se ho vzít a vypadnout do lesa na hodinu dvě. Není to tak časově náročné, ale stačí to, abych na hokej trošku zapomněl. Dříve jsem neměl procházky rád, na stáří jim ale přicházím na chuť.
