"Leukemie? To je přece rakovina krve. Proč zrovna na mně osud spáchal takovou křivdu? Proč právě já? Proč já?" letělo hlavou čtyřiadvacetiletému obránci Anaheimu.
Svůj hokejový osud měl Miloš Holaň poměrně jednoznačně narýsovaný. Když mu v sedmi letech v roce 1978 přinesl otec letáčky o náboru do přípravky hokejových Vítkovic, pronesl jen: "Zkusíš, to ne?" A Holaň mladší to zkusil, vždyť otce – bývalého skvělého útočníka ostravského klubu – považoval za vzor.
A aby se mu vyrovnal, nastupoval také v centru útoku. "Chtěl jsem hrát vepředu, ale neměl jsem rychlost. Tak mě trenér Jan Kasper v páté třídě dal do obrany. Táta se s ním pak kvůli tomu pět let nebavil," usmívá se Holaň. "Kouč mi tehdy říkal, ať nejsem naštvaný, že po ofenzivních obráncích je a bude poptávka. Měl pravdu."
