Sen litvínovských legend. Vyhraj titul za nás, vzkazují Ručinskému

Táta Andrej, původem Slovák z Humenného, býval na Martina Ručinského přísný. Když za ním, za vedoucím žákovského týmu, syn přišel se zlomenou holí a žádal o novou, slyšel břitkou hlášku: „Ohni si kolejnici, nebo si utrhni větev!“

Tak to aspoň líčí Václav Černý, zasloužilý mládežnický trenér. Od třetí do osmé třídy s Ručinským starším vedl v Litvínově partu kluků, kteří pak s hokejkami dobyli svět.

Ručinský, Šlégr, Robertové Reichel a Lang, ale i další pozdější profíci Machulda, Koláček či Goga spolu chodili do školy i na zimák. Soupeře z okolí drtili o 20 gólů, v 80. letech sbírali československé tituly v mladším i starším dorostu.

„Až naskočí do áčka, konečně vyhrajeme ligu,“ věštil Černý.

Jenže poté se zhroutil prohnilý komunistický režim. Sportovci nemuseli čekat do pokročilého věku na milostivé povolení papalášů a mohli se svobodně rozprchnout do ciziny. Snad jen proto Litvínov na zlato pořád čeká. Až letos se mu naskytla naprosto ojedinělá příležitost.

Šlégr skřípe zubama

Kouzelné období přináší vzpomínky na staré časy. Reichel se chystá mrknout na rozbruslení před zápasem, do jehož začátku zbývá skoro hodina.

A vybavuje si, jak s kamarády už v půl páté obsazovai oblíbené „fleky“ na stání na Severní tribuně, hned u zábradlí. „Kdo se opozdil, už nenašel místo,“ vzpomíná. „Teď je to podobné. Lidi jsou v euforii.“

Reichel, kapitán Zlaté české generace z přelomu tisíciletí, vede litvínovskou juniorku a reprezentační sedmnáctku. Vypadá smířeně, kariéru ukončil na jaře 2010. Neštve ho, že nemůže být na ledě: „Své jsem si odehrál.“

To Šlégr trpí. V základní části ještě občas nastoupil, ale teď ho zničená záda do boje nepouští, takže aspoň pomáhá koučům Rulíkovi a Hořavovi. „Zdraví neporučíš. Můžu jen skřípat zubama. Když vidím ten náboj... Zrovna jsem říkal Hořákovi: Kurňa já bych si zahrál! A on mi povídá: Dyť já taky!“

Válel v NHL, na olympiádě i mistrovství světa. Přesto ho až trýznivě láká vrhnout se na vyžehlené kluziště ve vyprodané hale a pomoct Litvínovu k vymodlenému triumfu. Kdysi s ostatními slibovali, že se jednou vrátí ze zahraničních angažmá, aby klub dotáhli k poháru. Jenže nedařilo se. Hvězdy se doma míjely. Až letos se sešly příznivé okolnosti. „Taková šance se dlouho nemusí opakovat,“ říká Reichel.

První dva mače s Třincem o víkendu neuvidí, neb s výběrem do 17 let bude v Rusku na Turnaji čtyř. Na domácí utkání ale určitě půjde. „Jsem rád, že je u toho Růča, aspoň jeden z nás. Hrozně mu přeju, aby to klaplo. Aby vyhrál za nás za všechny. A věřím, že to vyjde.“

Čumíš jak bagr na myší díru

Sportovní div Ručinský ve 44 letech táhne mužstvo, inspiruje ho a tvrdí: „Hraju už jen proto, aby Litvínov získal titul.“ Přitom stačilo málo a jeho jméno se v hokejových kronikách vůbec nevyskytlo.

„Ve čtvrté třídě se rozhodoval, jestli se dát na hokej, nebo na tenis,“ loví v paměti Černý, i ve třiasedmdesáti stále čiperný pán, který dál v Litvínově trenuje základnu. „Kdyby se držel rakety, vyrostl by z něj druhý Lendl. Tak byl šikovný. Ale on dal přednost hokeji, protože v něm byla skvělá parta.“

Ta vyrážela na letní soustředění. Kamarádili, občas přirozeně vyvedli nějakou lumpárnu. „Ale byli fajn, žádní frajírci,“ vypráví Černý. Když hoši přece vyskakovali, krotil je: „Dej si facku a nešetři na síle.“ „Čumíš jak bagr na myší díru.“ „Utíká ti puk? Napař si ruce v heřmánku! Sežeň si lepidlo.“

Na zápasy kluky doprovázeli rodiče. Také oni drželi pohromadě. Po večerech se scházeli u piva. Zpívali.

V týmu dlouho byl též Ivan Hlinka junior, syn litvínovské ikony. Jenže nevydržel, když se mu přestalo dařit. To Ručinský chvilkové krize překonal. „Patřil mezi nejmenší a nejútlejší ve třídě,“ vybavil si Reichel. „V dorostu nejdřív jen vysedával na lavičce. Ale nevzdal to.“

I proto se dočkal série s Třincem coby aktivní sportovec. V důchodu je drahnou dobu též Lang, úžasně zručný centr, svéráz a jediný úplný odrodilec. Bydlí s rodinou v Americe a moc o sobě nedává vědět.

„Kdo ví, jestli vůbec sleduje, co se v Česku děje,“ říká Šlégr.

Možná i by věčný kliďas Lang zíral, jak Litvínov žije hokejem.

Fandí i Karel Gott

Šlégrovi volají a přejí úspěch známí z politiky či umělci. Dokonce i božský Karel Gott se ozval se vzkazem.

Kdysi tu křtil zvon, na nějž se v hale zvoní po vítězných utkáních.

Litvínov jako tradiční klub s jedinečnými dresy, spoustou slavných odchovanců a útočným stylem hry míval řadu fanoušků v různých koutech země. Je vidět, že nejmenší extraligové město se na velký svátek těší. Černý nadšeně popisuje, že v ulicích spatřil auta s černo-žlutobílou klubovou vlajkou.

„Sousedi mě chytají na chodníku a ptají se: Jak to bude, Venco? Tak odpovídám: No, bude to těžký. Třinec má velkou sílu. Musí zabrat naše první lajna.“

Denně se v kuchyni dívá na zarámované fotky. Má je vedle mrazáku. Na jedné je se Šlégrem a Stanley Cupem. Na dalších jsou jeho bývalí svěřenci s jinými trofejemi.

„Chybí mi akorát Růča s extraligovým pohárem. Říkal jsem to jeho tátovi,“ tvrdí. „Pořád za námi chodí do kamrlíku na stadionu. Už začal zase chodit v krátkých kalhotech jako herec Nový. Je jako hokejová encyklopedie. My staří páprdové rozebíráme tréninky áčka, chválíme kouče, jak to dělají dobře.“

Černý obvykle sleduje zápasy doma u televize, třebaže vlastní permanentku. „Mám všechno v klidu, opakovačky, rozbory, rozhovory. Ale prožívám to strašně. Nadávám, fandím, křičím, radím a hecuju. Kolikrát je to na infarkt, moje paní do mě hučí, že to nemám zapotřebí.“

Příští týden ovšem dobrovolně opustí pohodlí útulného panelákového bytu: „Na finále se půjdu mačkat na tribunu. To si přece nenechám ujít!“

Je to vážně živel. Není divu, že na něj (nejen) slavní spolužáci nedají dopustit. Snad jenom při zmínce o Ivanu Hlinkovi seniorovi trochu zesmutní: „Jéžišmarjá, jak mě mrzí, že u toho Ivan nemůže být. Určitě by měl obrovskou radost. Vždyť toho pro klub tolik udělal.“

Titul za zásluhy?

Trochu s odstupem pozoruje litvínovské tažení Josef Beránek. Koučuje Slavii v baráži, což je nezáviděníhodná role. Boj o udržení v lize provází ukrutný stres. „Je to mazec, žádná sranda,“ přikyvuje.

Přesto v koutku duše straní mateřskému oddílu: „Kdo jednou přičichnul k útočnému litvínovskému hokeji, navždy s ním zůstane spojený. A já v něm vyrostl.“

Ač byl zhruba o rok starší než Ručinský, Lang, Reichel a Šlégr, potkal je v různých kategoriích. Sbíral s nimi zlaté medaile v dorostu.

„Jsem rád, že jsem se k jejich třídě mohl připojit. Kam jsme přijeli, vyhrávali jsme. Nádhera. Sportovci se nemůže stát nic lepšího, než se dostat do party, která drží pohromadě na ledě i lidsky.“

Žije v Praze, do Litvínova jezdí jen výjimečně za rodiči (jeho otec koučoval silnou generaci při několika mládežnických vítězstvích). Při finále však bude držet palce svým.

„Litvínov se tak výrazně podílel na úspěších našeho hokeje, že by si ten titul zasloužil, ne?“

Nejtřpytivější medaile českých dějin je z olympiády v Naganu, k níž přispělo devět Litvínováků. Beránek, čtyři spolužáci, kapitán Vladimír Růžička, autor zlaté trefy Petr Svoboda, útočník Jan Čaloun a trenér Hlinka. Klub jejich srdce vyhlíží titul od postupu do ligy v roce 1959. Řada legend po něm prahla marně. Teď na něj může dosáhnout tým okolo Ručinského, posledního člena výjimečné generace.

Jen málo klubů na světě vychovalo tolik vynikajících hokejistů jako Litvínov. Není snadné vybrat ty nejlepší. Zde je deset slavných jmen i s přezdívkami.