Přátelé, věnujte mi chvilku pozornost. Stala se nám taková nepříjemná věc. Nechci to tady roztahovat a nechci z toho taky dělat aféru!

Někdo nám čachroval s vejsledky ligy . Nemůžem pokračovat. My teďko zhasneme. Bude tma. V této nastalé tmě, ten, kdo ty vejsledky  změnil, to ten to vopraví. Ne, nezhasínej ještě, ne, ještě jsem nedomluvil!! Rozsviť!! No, nezhasínejte, rozsviťte! 

 Co to? To je nějaký nedorozumění!! Tady jsou nějaký vtipálkové!! Jasně jsem řekl, bude tma, až se zhasne, tak ti, co to změnili, to vopraví. A ne vobráceně! Ne vobráceně! Tak ještě jednou. A zhasnout! (Ivánek je po rozsvícení světla je přistižen, jak vrací kapříky do kádě a jabka do lísky .

Přistižený Ivánek omdlí.) Zdvihněte mu hlavu. Polož ho tak. Dobrý, dobrý, hoši. Ty slone starej, pročs to - pročs to tam vracel? Proč to tam vracel ten vůl? Neměl to tam vracet! To byla taková vostuda, že to tam vrátil. Vždyť to vypadá, jako kdybysme to posrali my!! No a jak to budem řešit? No, vyřešíme to, porád. Ale hádáním ne, takhle. Tu vostudu už nevyřešíš, Ivánku. Ale, prosím tě, jakoupak vostudu, prosím tě. To je vostuda na celej lize!

Nehádejte se tam! To je beznadějný!! Mlč!! Mlč!! Já ti něco řeknu! Kdybys byl v tej situaci ty, jako je von, tak to vrátíš taky, poněvadž seš poctivej. Nikdy!! Nikdy v týhle situaci nikdy ne, to si pamatuj!! Poněvadž pověst ligy je mi milejší než nějaká má poctivost, ty makovče jeden!!

A vůbec všichni lidi sázeli a tak sou všecky jsou podezřelý, tak ať držej hubu. No, a to je právě důležitý, že jsou všichni podezřelý. To není pravda! To není pravda! Ale něco na tom je. To má pravdu. To není pravda. No jo, ale tak jim to někdo musí říct, porád. Ale co by jim kdo řikal. No že jsou všichni podezřelý. Mládenci: Já nevím, jak myslíte, podezřelí. Lidi nejsou hloupí. Lidi nejsou hloupí. Nepodceňovat, pánové, ty lidi. Nepodceňovat. Lidem musíme věřit. Nepodceňovat a věřit lidem.

 

Dycky jsem si myslel, že jsou věci, který jsou důležitý.

 Ale teď vim, že jsou i jiný věci, který jsou důležitý – a to je podstatný. 

 „Já jsem mluvil s ním jenom po telefoně a tak že jsem nevim a říkám mně to nevadilo stejně bych musel dát do toho.“ či „– Hele, mně volal ten, Pelta… – Ti volal Pelta, jo? – No. – .ůrák, a co ti chtěl? – Nic… – Nic, jo? – Nó. – A cos mu na to řek, ty vole? – No, nic. – Tos mu řek dobře, ty vole!“ postihuje komplexní komunikační a existenciální nejistotu pracovní mašinerií vysávaných senzitivních, obyčejných lidí. A situaci, že uplácený neví, která strana ho vlastně uplácí, prostě nelze rozumět jinak než jako věčnému faustovskému sváru dobra a zla, těžkosti vnitřní svobody rozhodování lidského ducha, snahy dobrat se metafyzické podstaty existence a ceny opravdových upřímných lidských vazeb. A můžeme být jenom rádi, že přátelství Ivánka a Milánka takovou zkoušku ustojí, překonává ona biedermeierovská klišé a od banální všednodenní situace odpovídá na základní lidské otázky: kdo jsme, odkud jdeme a kam směřujeme. Může to znít od mediální m.dky banálně, ale skutečně jsem přesvědčen, že musíme jít tomu štěstíčku naproti.

Já nevidím ve fotbale jen lidovou zábavu, kultůru či nějaké intelektualizující umění. Fotbalový byznys je jen metaforou pro člověka v existenciální krizi. Odpověď na otázku „Tak jaká?“, vyjádřená slovy „Ty vole, ani se neptej, to je v prdeli, je konec, vole, Titanic se potápí, bárka se potápí, já už nemůžu, jestli mi rozumíš…“, je jen dokonalým dotažením godotovského čekání a prázdnoty lidské existence konce hry. Takový to Beckettovo-Bekenbauerovský pojetí vnímaní paradigmatu fotbalu jako středu střetu hoi polloi a snobů sprostředkovaný partou entuziastických bafuňářů ...

Díky Ivane