Ujeď ty. Ne, ty jsi silnější. Jak Norové uctili krále a Pogačar musel měnit plán

V pátek v 6:35 ráno Harald V. v univerzitní nemocnici v Oslu ve věku 89 let zemřel.

„Hluboce mě to zasáhlo,“ svěřoval se Johanessen. Norský tým Uno-X dorazil k sedmé etapě Vuelty s černými páskami na rukávech a na startovní čáře ve Vall d’Alba drželi za krále minutu ticha.

„Dnes pojedeme s myšlenkami na něj a pro něj,“ slíbil Johannessen. „Chceme jej uctít tím, že předvedeme všichni to absolutně nejlepší, co dovedeme.“

Málokdo si tehdy dokázal představit, co z toho vzejde.

Na startu, severně od Valencie, se ovšem řešila i jiná, ryze cyklistická témata.

Třeba když se Tadej Pogačar rozhodl, že bude sportovním ředitelům konkurenční stáje Visma poněkud kafrat do jejich práce.

„Ucházejí se o zelený dres (vítěze bodovací soutěže) se dvěma různými jezdci, Brennanem a Van Aertem,“ rozhovořil se. „Stále zbývá patnáct etap a k dispozici je tolik bodů. Měli by si co nejdřív ujasnit, s kým vlastně ten dres chtějí získat.“

Van Aert s úsměvem zareagoval „Prozatím je našim cílem hájit druhé místo v bodovací soutěži za Tadejem.“

Načež Pogačar ujistil: „Zelený dres nikdy nebyl mým cílem. Tím je dres barvy červené. Ten mi stačí.“

Aspoň že prozatím neradí Masovi, Gallovi, Onleymu a spol., jak a kdy by mohli na jeho červený dres zaútočit...

V zákulisí nicméně stále rezonoval čtvrteční příběh, kdy útočícího Pogačara na Monte Bartolo až nečekaně snadno dojel Enric Mas z Movistaru. Šlo o natolik nenormální situaci, že se o ní společenstvo Vuelty muselo bavit zas a znovu.

„Na Monte Bartolo ukázal Pogačar náznaky vlastní zranitelnosti,“ soudil komentář listu As.

Zato Mas se snažil zůstávat nohama na zemi a vyzýval: „Nepřikládejme tomu příliš velký význam.“

Imanol Erviti, sportovní ředitel Ineosu, nadhodil: „Nevíme, co se ve čtvrtek dělo s Tadejem, to možná více poznáme až v následujících dnech. Je však dobré, že ho vnímáme jako trochu víc lidštějšího. Některým jezdcům to prospěje.“

Moment... lidštějšího?

Mezi cyklistickými profíky se spíše i na Vueltě traduje, že plány smrtelníků závisí na rozmarech nadpřirozené bytosti (rozumějte Pogačara). Že pokud si „Bůh“ Pogačar usmyslí etapu vyhrát, zbytek pelotonu ví, že nemá smysl se s ním hádat. Že v tom případě nezbývá než doufat, že přijdou i dny, kdy se mu nebude chtít tančit (v pedálech).

„Je to přesně tak,“ potvrdil Pogačarův někdejší týmový parťák a nyní jezdec stáje NSN George Bennett. „Všichni si pokládáme otázky: Chce Tadej vyhrát každou etapu? Nenechá nás tu k úspěchům ani přičuchnout? Nedá únikům šanci? V duchu doufáme, že se trochu šetří na mistrovství světa. Ale jakmile se rozhodne, že chce etapu vyhrát, tak ji vyhraje.“

Dobře, budete tedy chtít vyhrát páteční 7. etapu, pane Pogačare?

Úsměv a pokrčení ramen.

Nechte se překvapit.

Dojezd na aragonský kopec Aldelinares sváděl k domněnce, že i v této destinaci by si mohl dojet pro etapové prvenství. Desetikilometrové stoupání sice nepůsobilo kdovíjak hrozivě a vykazovalo průměrný sklon jen 5,9 procenta, ale místy nabízelo až 13procentní pasáže.

Scéna pro další Pogačar show?

Nikoliv, drazí spolubojovníci, dali záhy muž v červené i tým UAE najevo. Únik má zelenou. Ten nejlepší (z úniku), ať zvítězí.

Před peloton se tudíž vrhli a dlouho se tam drželi Andreas Leknessund z Una-X a Wout Van Aert z Vismy, který byl především motivovaný ziskem bodů z rychlostní prémie. Jenže, jak posléze zjistil, v banku bylo mnohem víc.

Dvojice se posléze rozrostla na kvinteto a Uno-X tu hrálo přesilovku, když dorazil rovněž Tobias Johannessen. „Navzájem jsme si s Tobiasem dodávali sebevědomí,“ tvrdil Leknessund.

Teď jen jak z té početní převahy „vstřelit gól“. Prostý plán zněl: Musíme vyčerpat protivníky nástupy a pak vsadit na toho z nás, který si připadá silnější.

A tím vyvoleným je...

„Tobias je lepší vrchař,“ tvrdil i do vysílačky Leknessund.

Johanessen mu však řekl: „Vyraž brzo, já to budu zezadu kontrolovat.“

„Tak to nakonec padlo na mě,“ líčil Leknessund. „Za což jsem vděčný.“

Čtyřikrát už během své kariéry skončil v etapách Grand Tour druhý, dokonce třikrát na letošním Giru, ale dosud nikdy nevyhrál. Nastal čas zlomit prokletí.

Na metě 7,3 kilometru před cílem se vydal vstříc životnímu triumfu, sám projížděl špalíry diváků a nikdo mu nestačil.

„Královské představení,“ psal účet Vuelty na síti X.

Johanessen šlapal s odstupem za ním na druhém místě a Van Aert o další kus dál třetí. Později Belgičan litoval: „Měl jsem dnešek sehrát líp. Myslel jsem ze začátku jen na body z prémie a příliš pozdě jsem si uvědomil, že kdybych tolik neplýtval silami, mohl jsem jet i o etapu. Mrzí mě to.“

Andreas Leknessund slaví triumf v sedmé etapě Vuelty.

Leknessund naopak v cíli slavil a přiznával: „Nečekal jsem, že to bude až tak emotivní. Těch pocitů je tolik. Celé Norsko prožívá velmi zvláštní den. Chtěli jsme vyhrát pro krále a povedlo se to přímo fantasticky. Je to samozřejmě jen malá věc v celkovém kontextu. Ale i tak to dělá tento den pro nás ještě výjimečnějším.“

S čímž pochopitelně Johannessen souhlasil: „Snažili jsme se získat tuhle etapu jako tým a já k tomu přispěl. Cyklistika je týmový sport a já jsem pyšný, jak jsme ji celou odjeli.“

O více než čtyři minuty za nimi se na cílovém stoupání odehrávalo škádlení favoritů Vuelty.

Decathlon navýšil tempo, načež Pogačar ujel Decathlonu.

Ano, to tady už jednou bylo, v Andoře. A s podobným efektem.

Pogačar tentokrát vyprávěl: „Spokojenější bych byl s pohodovějším tempem mého týmu v závěru etapy, jenže Decathlon se rozhodl pro vysoké tempo, naši skupinu tím rozstřelili a koncovku okořenili.“

Enric Mas po etapě tvrdil, že Pogačar byl kvůli tomu docela frustrovaný, proti čemuž se Slovinec ohradil: „Ne, vůbec jsem se nezlobil. Decathlon chtěl závodit, měl jiné plány než my, tak jim je přece nebudu vyčítat. Každý si může jet, jak chce, a zvolit si vlastní taktiku. Zkusili to, smekám před nimi.“

Gall přiznal, že mu vůbec nešlo o útok na Pogačara, nýbrž o najetí nějakých těch sekund na další konkurenty v celkové klasifikaci při souboji o konečné stupně vítězů.

„Jo, to mi Felix při svém útoku dokonce i sám řekl,“ přitakal lídr UAE.

„Cítil jsem, že mám o dost lepší nohy než předchozího dne,“ popisoval Gall. „Navíc mám kolem sebe strašně silný tým, což mi dodává motivaci. Původně jsme i my chtěli jet konzervativněji, ale potom jsme si řekli, že se nám nabízí dobrá příležitost něco vyzkoušet.“

Vydrápal se do cíle šest sekund za Pogačarem, zato o 10 sekund před Masem, o 23 sekund před Kussem, Rogličem a Onleym a o více než minutu před Skjelmosem a Carapazem.

„Nakonec to byl pro nás dobrý den,“ tvrdil.

„Já jsem hlavně rád, že nebyl tak šílený jako včera,“ bilancoval Pogačar. „Někdy je dobré ušetřit energii do dalších etap. Ta devátá bude v neděli klíčová.“

Ještě před ní přijde na řadu v sobotu etapa s pořadovým číslem osm, které by byla ryze sprinterská, nebýt vrchařské prémie 3. kategorie Puerto de Barx čtyřiadvacet kilometrů před cílem.

„Doufám, že další body mě nebudou stát tolik sil jako dnes,“ prohodil Wout Van Aert, od pátečního večera lídr bodovací soutěže. „Ačkoliv na Vueltě platí, že potřebujete i vrchařské nohy, abyste mohli bojovat o zelený dres.“