„Smutný den pro náš klub a pro celý fotbalový svět,“ posteskl si Enrique Cerezo, prezident Atlétika Madrid. „Opouští nás skvělý člověk a jeden ze strůjců naší zlaté éry.“
V Atlétiku toho Antič dokázal nejvíc: v památné sezoně 1995/96 dovedl tým k triumfu v lize i v poháru, místní si ho zamilovali, a tak se i po vyhazovu v létě 1998 během následujících dvou let ještě dvakrát vrátil. Fanoušci mu rychle odpustili i to, že na začátku devadesátých let seděl na lavičce Realu, největšího rivala.
Protože stihl trénovat i Barcelonu, může se pyšnit rekordním zápisem: je jediným koučem na světě, který vedl všechny španělské obry.
Jako hráč v sedmdesátých letech nakoukl i do jugoslávské reprezentace, válel za Fenerbahce, Zaragozu nebo anglický Luton.
Do hlavy mu ale úspěchy a sláva nikdy nestouply.
„Úžasný, skromný člověk. Velký sympaťák,“ vzpomíná na Antiče Jiří Jakoubek, český novinář, který se s uznávaným trenérem dobře znal. „V létě 1996 jsem volal Radku Bejblovi, který v té době za Atlético hrál. Zrovna jeli autobusem na venkovní zápas a já uměl srbsky, tak povídám: Poslyš, nedal bys mi Antiče k telefonu? Za chvíli už jsem do sluchátka vyprávěl, jak jsem vyrůstal v Bělěhradě a chodil na Partizan, když tam hrál levého beka. Od té doby si mě oblíbil.“
O tom svědčí i další kouzelná historka. Před sedmnácti lety Antič převzal Barcelonu, která se potýkala s nevídanou krizí. V lize byla až patnáctá, ve dvaceti zápasech devětkrát prohrála a získala jen 23 bodů. V den, když oznámila příchod srbského experta, Jakoubek zvedl telefon, vytočil Antičovo číslo a...
„Ve sluchátku se šeptem ozvalo: Ahoj Jirži, rád tě slyším! Můžeš prosím zavolat za čtvrt hodinky? Zrovna jdu do kabiny a budou mě představovat hráčům,“ chechtá se při vzpomínce Jakoubek. „Pak jsme si zavolali a ochotně mi tři čtvrtě hodiny vyprávěl. Jak slyšel v telefonu můj hlas a srbštinu, vždycky ožil.“
I když se na Antiče bude vzpomínat hlavně v souvislosti s Atlétikem, také v Barceloně odvedl za krátký čas parádní práci. Tým vytáhl na šesté místo, zachránil účast v pohárech, začal dávat šanci mladíkům v čele s gólmanem Victorem Valdésem a jistým Andrésem Iniestou, Xavimu dal víc volnosti.
Přesto v létě 2003 od šéfů slyšel: Nezlob se. Úkol jsi splnil, ale půjdeme jiným směrem.
Po nepovedeném angažmá v Celtě Vigo si na čtyři roky odpočinul, pak s novou energií převzal srbský národní tým a dovedl ho na mistrovství světa v Jihoafrické republice. Trenérskou kariéru končil v Číně, od roku 2015 už se z fotbalového světa stáhl a v posledních měsících statečně bojoval s krutou nemocí.
Až do pondělka.
„Vždycky, když jsme spolu mluvili, loučil se: Jirži, tak zase brzy zavolej!“ vybavuje si Jakoubek. „Mrzí mě, že už se neuslyšíme.“