12. června 2014 16:43 Lidovky.cz > Sport > MS fotbal 2014

Josef Masopust: Budu fandit Brazilcům, fotbal je v zemi fenomén

Josef Masopust. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Josef Masopust. | foto: ČTK

PRAHA V šedesátých letech se Josef Masopust utkával s brazilskými fotbalisty v národním týmu i v Dukle. Střelec prvního gólu finále MS 1962 vzpomíná na slavné generace a mluví o šancích té současné.

Když mu bylo sedm, v obsazeném pohraničí poslouchal rozhlasové reportáže z mistrovství světa 1938. S tatínkem, náruživým fotbalovým fanouškem, se u tranzistoráku bavili o tom, jak ti Brazilci asi kouzlí s míčem.

V pětadvaceti, kdy jeho rodné Střimice mizely z mapy kvůli těžbě uhlí, pomohl na turnaji v Antverpách ubránit nejlepšího dribléra všech dob Garrinchu.

„Domluvil jsem se s Láďou Novákem: Já ti ho budu tlačit k lajně a ty mu pak balon sebereš. Naháněli jsme Garrinchu, jak jen se dalo, a nakonec jsme jeho Botafogo porazili 1:0. Byla to velká sláva.“

V jednatřiceti vstřelil Brazilcům gól ve finále mistrovství světa! Kromě toho stihl dvěma góly rozplakat proslulý Santos, a skóroval dokonce na stadionu Maracaná v Riu. „Brazílie mě ovlivnila a Pelého považuju za svého přítele,“ vypráví Josef Masopust, první Čech, který získal Zlatý míč.

Kdyby ho netrápila nemoc, odletěl by do Sao Paula na zahajovací zápas. „Dlouhé cesty už pro mě nejsou. Podívám se na Brazilce v televizi,“ říká 83letá legenda.

Budete fandit, až uvidíte kanárkové dresy?
Samo sebou, vždycky jsem Brazilcům fandil. Jen mám trochu strach, že titul nezískají. Nemají Messiho, nemají Ronalda. Ještě předloni jsem byl v Brazílii na návštěvě a sledoval to jejich vzrušení. Fotbal je tam absolutní fenomén.

O tom jste se bavili s mistry světa z roku 1962?
Už jich moc nezbylo. Brankář Gilmar přijel na vozíku a umřel loni v létě. Není to hezká doba, když vám odcházejí známí. Ale vzpomínky neblednou. Povídal jsem si s Djalmou Santosem, báječným obráncem. Měl stejně mohutný nos jako tehdy, tak se ptám: Ty jsi Djalma Santos, viď? On se na mě podíval a říká: Masopust? Díky tlumočníkovi jsme si báječně popovídali.

Nostalgie?
Moře nostalgie. Když se necítím dobře, tak se doma ponořím do knížek. Říkám si: Jó, kde jsou ty časy, když jsme byli kluci jako buci.

Stává se to často?
Stále častěji. Jako kluk jsem si vysnil, že bych jednou chtěl hrát fotbal v Praze a snad i za národní mužstvo, pokud to půjde. Taky se mi v klučičích letech několikrát zdálo, že hraju finále mistrovství světa a střílím vítězný gól.

Nechybělo k tomu moc.
Škoda. Kdyby nás ve finále s Brazílií nepoškodil rozhodčí Latyšev, třeba bychom vyhráli.

Když tak listujete v kronikách a narazíte na fotku Pelého s Garrinchou, koho byste vybral za lepšího hráče?
Já fandil Pelému, protože byl komplexní. Co dokázal jako bažant ve Švédsku 1958, to na mě udělalo obrovský dojem. Levá noha, pravá, klička, rychlost, dlouhý pas, střela, hra hlavou... Já ho obdivoval. Garrinchu taky, ale ten se občas flákal. Jako by nám říkal: Co je? Kam se ženete? Stejně prohrajete.

ČTĚTE TAKÉ

Takoví bývali Brazilci všichni. Bavili se fotbalem, dělali finty, zasekávačky, přešlapovačky.
Oni se strašně předváděli. Čišelo z nich, jak jsou zamilovaní do míče. Dokud ho nemuseli přihrát, nechali si ho, mazlili se a my měli často strach, co s námi provedou. Pamatuju, když jsme s Duklou nastupovali proti Santosu s Pelém, stoupl si před nás trenér Kolský a říká: Hoši, hrajeme se Santosem a to já vám moc poradit nemůžu. Jsou to Brazilci, těžko můžeme počítat s tím, že bychom vyhráli. Do té doby totiž Santos vyhrál jedenáct zápasů po sobě při skóre 44:0.

A vy jste na turnaji Pentagonal v Mexiku vyhráli 4:3.
Hrozně jsme makali a já dal dva góly. Hlavně druhý, to byla trefa. Na velkém vápně jsem dostal balon od Růžičky, ještě jsem se podíval kolem sebe a viděl tři Brazilce, jak startují proti mně. Vzal jsem balon z voleje a trefil to dokonale.

Tenkrát jste se Santosem bydleli v jednom hotelu. Vážně si od vás soupeř půjčoval hráče na trénink?
Samo sebou. Přišel trenér Santosu a povídá: Dovolte mi, abych si půjčil dva hráče na tréninkový zápas. Vybrali si mě a Jardu Borovičku. Oni Brazilci nemuseli silové typy, důrazné bojovníky. Tak jsme s Jardou šli a neztratili se.

O takové zkušenosti může současná generace jen snít.
My jsme žili v přátelském duchu. Během turnaje jsme na zápasy jezdili společně autobusem. To byste musel vidět. My byli dochvilní, plnili jsme rozkazy. Seděli jsme v autobuse a nic. Deset minut, patnáct. Najednou z hotelu vytančili kluci brazilští, rozesmátí. Dva kroky dopředu, jeden dozadu. V rytmu samby vešli do autobusu, a když nás viděli, jak tam sedíme bledí od strachu, plácali nás po ramenou: Nebojte, bude to hermano. Jako že to bude bratrské. Jenže my od nich dostali za deset minut dva góly...

Po vítězství jste jim v autobuse na oplátku mohli zazpívat české lidovky.
Jenže my zpátky jeli rozděleně. Brazilci se po zápase rozběhli za branku a došlo na strkanici s fanoušky. Jeďte sami, oni dorazí, řekli nám. Bylo to divné, jako by neunesli porážku. Až v hotelu nám vysvětlili, že jim z hlediště nadávali do negrů, proto si to chtěli vyříkat. Nám pak třásli rukama: Blahopřejeme, vyhráli jste zaslouženě! Měl jste vidět, jak nám narostla ramena. Víte, pro nás byli Brazilci nedotknutelní a my najednou zjišťovali, že si nás cení.

Josef Masopust u své sochy

Pelé, král fotbalové historie, o tom mluví dodnes.
Oba si ten moment pamatujeme, jako by proběhl včera. Na mistrovství světa 1962 se zranil a kulhal. Dostával balon a já vyrazil proti němu. Jen jsem udělal první kroky, tak jsem si uvědomil, že nemůže. Zabrzdil jsem, počkal a on zakopl míč do autu. Z toho gesta poznal, že si ho vážíme.

Když jsme si celou dobu povídali o Brazilcích, už jim věříte?
Rád bych, ale vážně mám obavy, že to neustojí. Mají skvělého Neymara, ale Garrincha nebo Pelé byli větší individuality. Stará dobrá Brazílie už se nejspíš nikdy nevrátí.

Jan Palička

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!