Bylo by pochopitelné, kdyby ho v 19 letech při prvním startu na olympijských hrách přemohla nervozita.
Ta ale Kroupu v úterý v Livignu nesvazovala.
Zbavil se jí už o den dřív.
„Včera jsem trochu nervózní byl, protože na sebe sám tlačím, chci výsledek. Ale večer jsem se mentálně nastavil tak, že to dopadne, jak to dopadne. Jsem tu jako historicky druhý Čech, který si místo poctivě vyjel, což je úspěch jako prase. S tím jsem do toho šel,“ popisoval své pocity.
Zatímco dopoledne v malebném městečku na dohled švýcarských hranic svítilo slunce, při prvních jízdách boulařů se začalo zatahovat.
Matyáš Kroupa v akci během kvalifikace mužů v boulích. (10. února 2026)
A ano… Kroupa se na trať vydal až jako předposlední, když už mraky veškeré paprsky překryly.
„Normálně startovní číslo nehraje roli, po třiceti lidech se trať nijak nemění. Jen ta viditelnost, první ji mohli mít trochu lepší. Ale to neovlivníte,“ krčil rameny.
Horší viditelnost si vlastně nemohl vyzkoušet ani v trénincích, při kterých v Livignu rovněž bylo krásně a na boule šlo vidět daleko líp.
„A já se při nich cítil skvěle, jelo se mi krásně, dal jsem dvě perfektní jízdy, které by byly třeba na 75 bodů. Pak přijde kvalifikace, já skočím horní skok, dopadnu a vůbec nevidím tvar boulí. Složité, s člověkem to trochu zamává,“ přiznal.
Dělat se s tím nic moc nedalo.
Ještě před startem vyměnil brýle, aby byly trochu jasnější, ale když se obloha zatáhne, je viditelnost reálně tak či tak horší.
„Pomoct může jen to, že má člověk tu trať tak strašně najetou, že ji pojede po paměti a bude tomu věřit. Ale je tam větší riziko,“ vysvětluje.
V Livignu není náhodou
Jak se ke svému sportu vlastně dostal?
To takhle jednou táta kamaráda pozval jeho o pět let mladšího bráchu, aby si boule v Jeseníkách vyzkoušel. Matyáše to ale zajímalo taky, jen hlavně nechtěl dělat akrobatické lyžování jako Aleš Valenta.
Když si boule poprvé sjel, okamžitě ho chytly, byť mu mnozí říkali, že to určitě daleko nedotáhne, vždyť mu bylo už dvanáct. On se ale nedal a usmyslel si, že všem ukáže.
Že se jednou podívá na olympiádu.
Rok co rok tvrdě dřel, dostal se do reprezentace a u toho si udělal výuční list na automechanika. I maturitu si plánuje dokončit, kdyby cokoliv. No a loni v lednu se v paralelní jízdě v boulích, tedy druhé disciplíně, která ho na hrách čeká v neděli, stal juniorským mistrem světa.
To v singlech mu podle žebříčku patří až 34. příčka a do Livigna vyrazilo jen 30 nejlepších boulařů. Tak co on tady? Po realokaci, kdy na hrách mohou závodit pouze čtyři sportovci z jedné země, se mezi vybrané dostal.
O tom, že se mu sen skutečně splní, se dozvěděl až v polovině ledna na Světovém poháru v americkém Waterville, kde přiznal, že z toho byl i lehce emočně rozhozený. Vzpomínal na všechny ty roky dřiny, pádů, neúspěchů, které prožil a které vyvrcholily právě v tenhle moment.
Navíc tam skončil dvanáctý.
Mezi elitou.
„Je to ujištění, že na olympiádě nebudu náhodou,“ líčil.
Na čtvrtek budu připravený
Poslední dny před odjezdem do Itálie trávil ve Finsku, kde piloval formu.
Livigno vlastně dobře zná, loni tady závodil ve Světovém poháru. V pátek pochopitelně vyrazil na slavnostní zahájení, své první hry si touží užít všemi doušky.
Své první dojmy sepsal i na Instagram: „Když se ohlédnu zpátky, vidím malého kluka, který si jen hrál na sněhu a snil o tom, kam až ho lyže můžou jednou zavést.“
„Dnes mám možnost stát na startu olympijských her a reprezentovat svou zemi. Je to pro mě obrovská čest a zároveň připomínka všech let práce, pádů, pochybností i radosti z malých kroků vpřed.“
„Jsem nesmírně vděčný své rodině, přátelům, trenérům a všem, kteří mě na téhle cestě podporovali, věřili mi a stáli při mně i ve chvílích, kdy to nebylo jednoduché. Pokora, Vděčnost, Láska.“
Se všemi těmito pocity v úterý nastoupil do první kvalifikační jízdy v singlu, při které byl hlavně rád, že ji zvládl bez velké chyby.
„Jen co se týče lyžování, moc spokojený nejsem kvůli té horší viditelnosti. Neviděl jsem tvar boulí tak, jak bych chtěl, nebylo to komfortní, nejčistší ani nejagresivnější. Mám aspoň nějaký základ, na kterém budu stavět,“ vyprávěl po 24. místě, na kterém mu k postupu do finále scházelo sedm bodů.
Druhé kolo mají boulaři ve čtvrtek, do finále, které je na programu hned poté, postoupí znovu deset nejlepších. Den volna se tak Kroupovi bude hodit, byť zároveň jde o nezvyklou situaci, ve Světových pohárech nic podobného nezažívá.
„Obvyklé to není a znamená to pro mě tady sedm dní v zápřahu. Moc si neodpočinu, protože nechci před druhou kvalifikací úplně vykydnout. Uděláme kondiční přípravu, vizualizaci, videokoučink, rozbor. Věřím, že budu připravený,“ tvrdí.
S čím pak půjde do druhé kvalifikační jízdy?
Věří, že na 75 bodů, které by k postupu mezi dvacet nejlepších měly stačit, v pohodě má. Zvažuje, že přidá i obtížnější triky, byť i ty úterní rozhodčí hodnotili dobře.
„Možná bude stačit, když vyklidním lyžování, vyčistím jízdu a jako celek to dá, co budu potřebovat. Ještě to probereme. A když třeba o místo nebo o dvě nepostoupím, bude mě to sice mrzet, ale pořád půjde o super výsledek. Už jen to, že jsem tady, je skvělé,“ má jasno.
Zvlášť, když tím jeho olympijská štace stále nekončí. V neděli ho čekají ještě dualy, tedy paralelní jízda proti jednomu ze soupeřů, v níž je právě juniorským mistrem světa.
„Už teď jsem měl v Livignu skvělou podporu, ale na víkend přijede ještě rodina, známí a strašně se těším,“ usmívá se.
A kdo ví, třeba už za čtyři roky ho na dalších hrách doprovodí jeho mladší brácha, který je prý podobně talentovaný a navíc kombinuje boule s akrobatickým lyžováním.
