Nestalo se mu něco? Vždyť se mu právě povedlo něco neuvěřitelného. V prvním olympijském závodě v životě si hned zajistil stupně vítězů.
Kamery Jílka v Miláně po nedělním závodě na pět tisíc metrů našly sedět na židli. Ani omylem byste netipli, že se právě stal olympijským medailistou.
„Já byl lehce zklamaný,“ přiznal poté vytáhlý Čech. „Vždyť já šel pro zlato. Až s odstupem jsem si uvědomil, že jsem zajel super závod. Nezklamal jsem. Sander Eitrem dnes nebyl k poražení.“
Metoděj Jílek má pro nás smrtelníky těžko pochopitelné nastavení, díky kterému teď se stříbrnou medailí stojí na stupních vítězů.
V pouhých 19 letech došel až sem, na slavnostní ceremoniál olympijských medailistů.
Které milníky byly na této pozoruhodné pouti byly klíčové?
K prvnímu dorazil už v pěti letech. Vlastně šlo o jednu z těch náhod, které dokáží měnit životy.
V Běchovicích se byl tehdy projet na inlinech. „Všimla si mě tam trenérka bruslařského oddílu a zeptala se rodičů, jestli k nim nechci chodit,“ vyprávěl.
Chtěl. A brusle se od té doby staly jeho osudem i láskou. Zatím ty kolečkové.
V mládežnickém věku na nich vyhrával kdeco, doma a brzy také ve světě. Rodiče viděli: je to talent i velký dříč.
Druhý zlomový moment? Rok 2019. Jakýsi had pokušitel v mysli školáka Jílka mu zas a znovu našeptával: Inliny nejsou olympijský sport. A ty bys přece na tu olympiádu jednou chtěl.
Kdo by nechtěl... Zkusil tedy short track. Jenže tahle odbočka byla nesprávná. Jakási zajížďka na putování k pěti kruhům.
„Zjistil jsem, že pro short track je zapotřebí začínat hodně mladý, protože na jeho techniku si zvykáte mnohem déle,“ vysvětlil později. „Naopak na dlouhou dráhu mám z inlinů větší předpoklady. Je na ní i delší rovinka, zatímco při short tracku skoro žádná. Také zatáčky mají větší poloměr, tolik se v nich nenakláníte.“
Covidová doba utlumila na nějaký čas vše, také jeho short trackové pokusy. Neutlumila však olympijskou vábničku. Když to nešlo na krátké dráze, pokusí se prorazit na dlouhé.
Tak do toho! Byť první pokusy byly krkolomné.
„V roce 2022 jsem přijel do polského Tomaszówa na české mistrovství, dal jsem si tam jeden trénink a hned jel závody. Ještě na short trackových bruslích,“ vzpomínal. „Nebylo to vůbec příjemné. Ani moje časy nebyly rychlé. Vlastně jsem nevěděl, co tam dělám.“
Naštěstí jej to neodradilo. Navzdory všemu uvěřil: mohl bych se v rychlobruslení prosadit. Což byl možná rozhodující zlom. „Na další sezonu jsem si už koupil správné boty a nože, strávil dva týdny na ledě a časy najednou byly docela dobré.“
Pomohlo k tomu i osudové setkání. Na inlinovém mistrovství Evropy ho kamarád Livio Wenger doporučil do péče novozélandského kouče Kalona Dobbina, jehož svěřenci se kromě inlinů začínali zaměřovat i na rychlobruslení. Sedli si náramně.
„Kevin má roky zkušeností. Byl osminásobný mistr světa na inlinech, pak poslední tři roky své kariéry taky dělal na ledu rychlobruslení,“ chválí ho Jílek.
V sezoně 2024/25 dorazil k dalšímu významnému milníku. Už coby úspěšný rychlobruslařský junior vstupoval do Světového poháru dospělých. A kdo snad čekal průlom opatrný, bojácný, pomalý, toho okamžitě vyvedl z omylu.
Nejzvučnější jména mu strach nenahnala.
Naopak. Byl jako raketa.
Debut v poháru v Naganu a hned postup z B divize do elitního áčka. Druhý závod na 5 000 metrů v Pekingu – páté místo a juniorský světový rekord. Pohár v Calgary – druhý na 10 000 metrů. Mistrovství světa v Hamaru – bronz z desítky.
„Je z jiné planety,“ velebil jej vzápětí na sociálních sítích Český olympijský výbor. „Další skvělý Čech, který nemá doma žádnou halu,“ psal pro změnu server isu.org.
„Stále se učím. Dělám chyby. Ale ponaučím se z nich,“ slíiboval on.
Ještě na konci minulé sezony tvrdil: „Za rok může být všechno jinak. Mým hlavním cílem je na olympiádu se kvalifikovat.“
Ovšem po skvostných časech v podzimní přípravě už přiznal: „Myslím na medaili.“
Nacházel čím dál větší víru v sebe sama.
S koučem Dobbinem učinili jednoznačné rozhodnutí: vše pro olympiádu. Omezili inliny, upravili tréninky. Před ostrým startem sezony spokojeně zvěstoval: „Posunul jsem se výkonnostně ve všech aspektech, což by se mělo odrazit na časech. Jen nevím, jak moc.“
Snažili se správně porcovat i jeho síly.
Na první pohárové závody sezony do zámoří odletěl v říjnu s pětitýdenním předstihem, zato v lednu naopak vynechal mistrovství Evropy. „Další cestování, bydlení v jiném hotelu, odlišné jídlo a zvykání si na nové prostředí by bylo náročné pro tělo. Přišel bych o týden a půl kvalitního tréninku na olympiádu,“ vysvětloval.
Tou dobou už platil za olympijského top favorita. Aby také ne. V sezoně ovládl dva pohárové závody, na distancích 5 000 i 10 000 metrů, stal se celkovým šampionem Světového poháru na dlouhých tratích. Co však bylo zároveň důležité, nelétal na obláčku euforie.
„Musím zůstat pokorný,“ pronesl v lednu a dodával: „I mě samotného překvapilo, jak se zatím sezona povedla. Ale pořád si připomínám – tohle nebyl vrchol, připravuješ se proto, abys takové výsledky zajel i na olympiádě. Úspěchy ve Světovém poháru jsou jen takový vedlejší produkt.“
V posledním předolympijském pohárovém klání podlehl v Inzellu na pětce Noru Eitremovi, který navíc vytvořil nový úžasný světový rekord.
Jílek poté konstatoval: „To bylo setkání s realitou a ukázka, že jsou tu lidé, kteří také dokážou zajet závody hodně rychle.“
V Miláně ovšem po příjezdu na hry hlásil: „Vím, že na ty medaile mám, že je mohu zajet. A věděl jsem to už předtím, než to lidi začali říkat. Tlak ode mě je větší než tlak od diváků.“
Martina Sáblíková, ještě než sama musela ze závodu na tři kilometry kvůli nemoci odstoupit, navíc fanoušky lákala: „To bude pecka. Uvidíte, bude to velká pecka!“
A byla!
„Sama mi před závodem psala, že mi přeje hodně štěstí. Ona je v tomhle fakt super týmový kolega. Psala mi, ať to dám, což mě hodně potěšilo,“ vykládal Jílek.
Neměl situaci v milánské hale jednoduchou, české vlajky se ztrácely hlavně v oranžovém moři fanoušků, kteří přáli nizozemským závodníkům.
I ti ale, když už ke konci věděli, že jejich reprezentanti medaile brát nebudou, hlasitě podporovali Jílka a všechny ostatní.
Seděli mezi nimi také Jílkovi rodiče. „Mít na tribuně blízké, kteří vám fandí, je úžasné. Jsem z toho nadšený,“ povídal.
Možná právě jim mával, když svých pět tisíc metrů dojel a vybrusloval oddechové kolečko.
V tu chvíli v sobě měl především pocit, že nezíská zlato. Přiznával, že mířil na čas okolo šesti minut a tří sekund, který posléze zvládl v olympijském rekordu Sander Eitrem. Jílek na něj ztratil 2,53 vteřiny.
„Sander byl bohužel silnější, já mu nemohl konkurovat,“ musel uznat.
Za pět dní jej čeká závod na deset kilometrů. Další šance na medaili, i tu zlatou. A velká! Takže žádný splín.
Ostatně jako by Jílek po opadnutí prvotního zklamání cítil potřebu říct jednu věc úplně jasně: „Nemůžu být ze stříbra zklamaný! Jsem za něj neskutečně rád. Pořád to je neskutečný úspěch. Pro mě i pro Česko. A super posun kariéry.“






















