„To bylo skvělý,“ rozzáří se o šest let později na tom samém místě Markéta Davidová. „Zrovna teď před tréninkem jsem vzpomínala, jak jsme s Evkou Puskarčíkovou běžely těmi dlouhými tunely do cíle za Bimbem (Krčmářem) a za Ondrou a pak jsme spolu slavili.“
Moravec pokyvuje hlavou: „Papírově jsme favority nebyli, ale v tom je právě biatlon krásnej, že se dá i z relativně mála udělat hodně. Popravdě, už jsem tehdy v 35 letech nečekal, že ještě budu mít medaili z mistrovství světa.“
Krčmář se zasměje: „Jo, vzpomínky nádherné. Ale teď jsme o šest let dál. Bude to zase něco jiného.“
Ve 14.05 začne pro sestavu Hornig, Krčmář, Voborníková, Davidová smíšená štafeta na olympijských hrách.
Ale i vzpomínka na tu šest let starou euforii jim může našeptávat: Nic není nemožné. Vážně. Všechno se může stát.
Ještě nás čekají dvě modlitby
„Přišel jsem před svým čtvrtým úsekem na stadion a padla na mě obrovská nervozita,“ vybavuje si Krčmář.
Moravec mu štafetu předal jen pět sekund za vedoucím duem Norsko, Itálie... a 28 sekund před průběžně čtvrtou Ukrajinou.
„Hned jsem si řekl, že rozhodně nebudu hltat rychlost Johannese Böa a Dominika Windische a pojedu si svoje tempo. A co bylo pak? Kdo ví, mám velkou část mého úseku v mlze,“ zasměje se Krčmář.
Co tedy následovalo?
„Ještě nás čekají dvě modlitby při dvou Bimbových střelbách, ještě nemáme vyhráno,“ povídala tehdy u cíle Davidová a odklidila se s Puskarčíkovou do zateplené buňky, aby hned zkraje mistrovství neprochladly.
Český finišman vyčistil ležku, držel bronzový post. Tak už jen jedna modlitba...
„Máme 20 sekund na Ukrajince, 33 na Němce,“ odečítal sportovní ředitel Ondřej Rybář.
Ukrajinec Dmytro Pidručnyj si však za Krčmářem „zatroubil“ k velkolepé štvanici. „Od střelby stáhl na Bimba tři sekundy,“ oznamoval z trati Zdeněk Vítek, trenér mužů.
A ukrajinský biatlonista, senzační mistr světa ve stíhačce z roku 2019, stahoval dál.
„Ty vole, ten letí, tohle nevypadá dobře,“ obával se u střelnice šéf svazu Jiří Hamza. Už bylo mezi nimi jen deset sekund. Rybář ho uklidňoval: „Bimbo ví, co má jet.“
Závěrečná stojka rozhodovala.
„V jednu chvíli mě před ní napadlo, že se ohlídnu, jak daleko je Pidručnyj a ti další,“ líčil Krčmář. „Ale hned jsem si řekl NE, tebe zajímáš jen ty sám a vůbec ne ti za tebou.“
Vnímal, že je pod tlakem, vždyť nikdy předtím ve štafetě o stupně vítězů nestřílel, sám k sobě však promlouval: Celou kariéru chceš závodit o medaile, teď to tady máš, tak se ukaž.
Davidová s Puskarčíkovou se stále skrývaly v buňce, kde si na počítači naladily datové centrum IBU ukazující sestřelené terče rychleji než televizní přenos. „Tuhnou mi nohy, jen když se na to dívám,“ glosovala Puskarčíková.
Hra nervů kulminovala.
Čtyři terče zbělaly, pátý ne.
Před dobíjenou ránou se Krčmář dvakrát prodýchl, zklidnil – a trefil! Následoval rychlý pohled vlevo. A vida, Pidručnyj vyšťavený z předchozí naháněné stojku neustál a mířil na trestné kolo.
Moravec stál zatím s fyzioterapeutem Romanem Karpíškem u cíle a říkal: „Já jsem víc ve stresu, než kdybych tam střílel sám.“ Potom nicméně při pohledu na Krčmářovu řeč těla přidal: „Bimbo je nabuzenej neuvěřitelným stylem. Ta medaile bude.“
Krčmář napálil poslední kolo, jak měl ve zvyku, jenže najednou ucítil: Trochu mi docházejí síly. Nabádal sám sebe: Uklidni se, ještě to musíš dojet celé.
Po posledním kopci se poprvé ohlédl a uviděl: Za mnou nikdo. Zbývá jen ohlídat si závěrečný sjezd, abych nespadl.
A už tu byl cíl. Dumal: Co mám udělat za gesto. Chtěl ukázat na českou vlajku na čepici, ale nakonec poslal polibek divákům a euforicky vymrštil ruce nad hlavu.
Tří spolubojovníci ze štafety k němu utíkali a utopili ho v objetí. Davidová jásala: „Nevěřím, že se to opravdu stalo.“
Kvarteto z různých generací, od 23leté Davidové až po 35letého Moravce nepatřilo na papíře mezi favority. Odhady je řadily mezi 6. a 8. místo. Ale když Krčmář projížděl cílem, hlasatel je velebil: „Úžasná práce Čechů.“
Moravec se toho dne s devátou medailí z vrcholných akcí (ZOH, MS) odpoutal v historickém žebříčku od osmimedailové Gabriely Koukalové. „Prožívat tu radost kolektivně je vždycky víc,“ ujišťoval.
Na tiskové konferenci se pak všichni pokusili jedním slovem vyjádřit své pocity.
„Fantazie.“ (Puskarčíková)
„Boží.“ (Davidová)
„Neskutečné.“ (Moravec)
„Neuvěřitelné.“ (Krčmář)
Kopal jsem na sebe penalty
Tolik se toho událo od těch časů. Svět ochromila covidová pandemie, Rusko napadlo Ukrajinu, Hamás zaútočil na Izrael, v Česku se vyměnili prezidenti, ve Spojených státech Donald Trump o Bílý dům přišel a zase ho získal.
Michal Krčmář se stal mezitím otcem dvou dětí a jeho kariéra pomalu spěje k závěru. Markéta Davidová dostudovala a zas a znovu bojuje s bolavými zády. K nim přibyli do party Vítězslav Hornig a Tereza Voborníková, v roce 2020 junioři.
„Ta euforie v cíli byla tehdy skvělá,“ ještě si zavzpomíná Krčmář.
Ale zpět z minulosti do přítomnosti. I areál v Anterselvě se od mistrovských bojů v roce 2020 proměnil. Nejen svým olympijským designem, také úpravou trati na stadionu, kdy biatlonisté těsně před cílem vyjíždějí podobně jako na Holmenkollenu na val nad střelnicí.
Opět je tu smíšená štafeta a Češi se před ní nacházejí v podobné situaci jako před šesti lety. Jak říká kouč Moravec: „Prostě to musí vyjít všem čtyřem a ještě ty nejsilnější týmy musí trochu chybovat. Neříkám, že jsme o tolik horší než oni, ale největší favorité mají své rozdílové závodníky, kteří jim přihrávají desítky vteřin k dobru.“
Oproti roku 2020 se změní pořadí úseků. Nejprve poběží muži, pak ženy. „Což mě mrzí,“ prohodí Krčmář. „Naše štafeta je o něco silnější v opačném gardu. Neznamená to ale ode mě nic poraženeckého. Jen to tak konstatuju, že nám víc vyhovuje, pokud finišují kluci.“
Aby ne, vždyť Tereza Voborníková tvrdí: „Bimbo se narodil, aby byl finišmanem.“
„Já mám takové vypjaté situace rád odmalička,“ reaguje. „Jako malý kluk, když jsem koukal na nějaké velké momenty ve fotbale nebo třeba na nájezdy v hokeji, jsem si na to pak v pokojíčku nebo na chodbě hrál a představoval si, že jsem se sám ocitl v těch situacích. Třeba jsem si kopal na sebe penalty.“
Moment, jak mohl sám na sebe kopat penaltu?
Krčmář, evidentně po sobotním tréninku skvěle naladěný a neustále se smějící, začne na sněhu předvádět: „Takhle jsem si klekl a potom jsem vzal medaili, ze které jsem sundal šňůrku, jednou rukou jsem ji na sebe házel a tělem dělal, že ji chytám. A na hřišti s klukama jsem potom hrál do posledního zbytku sil. Vážně mě tyhle situace dokážou vyhecovat. Neříkám, že z nich vždycky vyjdu dobře. Už jsem zažil ikskrát za kariéru, kdy mě to sundalo a emoce byly naprosto opačné než ty euforický. Ale i to ke sportu patří a vážím si i takových chvil. Člověka posouvají lidsky. O to víc pak může propuknout vaše radost v euforických situacích.“
Na jeho druhém úseku se nedělní závod nebude lámat ve stylu všechno nebo nic. „První dva úseky se spíš štafeta teprve rozjíždí ve skupinkách,“ říká.
Rozhodně ji však bude chtít předat Tereze Voborníkové v dosahu medailových postů. A jistojistě ze sebe znovu vymačká naprosto vše.
Vzpomínky se stáčejí k dosud poslednímu vystoupení české smíšené štafety při Světovém poháru v Novém Městě. Jak dechberoucím nástupem odrovnal v boji o třetí příčku Američana Germaina a před 23 tisíci nadšených diváků oslavoval.
A tolik lidí s ním.
Nejen v onu magickou sobotu na Vysočině.
„Musím upřímně říct, že po Novém Městě jsem si u nás v Jablonci připadal trochu jako po olympiádě v Pchjongčchangu, když jsem tehdy přivezl stříbro,“ vypráví.
„Pořád mě někdo zastavoval. Přišel jsem pro mladého na plavání a fotil se tam se dvěma rodinami. Byl jsem v drogerii koupit si věci do Anterselvy a pokladní mi říkala, že to bylo super a ať se mi daří na olympiádě. Musím říct, že Nové Město mělo obrovský zásah. Těšilo mě to, protože i celý náš tým takovou dávku euforie potřeboval.“
A co potom, kdyby se za dva týdny vrátil do Jablonce s další olympijskou medailí...























