Z vlastní zkušenosti víme, že produktem tlačení může být často velké... nic, tedy ontologické existenciální nenaplnění, respektive substanciální vyprázdnění. Materializace výše zmíněného jsme byli např. svědky při sobotní porážce na Letné s Teplicemi. Je otázkou, zda se jednalo o nedostatečnou inkorporaci idejí Pepy Chovance do herního projevu dílčích jsoucen, potažmo celku jako takového, nebo jejich exaktní internalizaci.
Čtěte také |
My, jejichž více než akcidentální součástí bytí je sparťanství, vyznáváme scholastický realismus, a tak nás nemůže uspokojit dialektická syntéza teze (výhry) a antiteze (prohry), lidově řečeno remíza, natož samotná antiteze. Proto tlačení, které nerezultuje jedinou pravou a přijatelnou tezí, není sparťanským (můžeme-li si dovolit jistou hyperbolu) eschatonem.
Naše hra nereflektovala základní premisu efektivního tlačení, jíž je nejen iniciace perseverujícího aktu, ale také jeho bonita. Přičemž platí, že je-li výsledný efekt akceptabilní, lze do jisté míry koncedovat i horší kvalitu performance. V konkluzi se tedy nelze uchýlit k inadekvátní eufemizaci výkonu a je třeba explicitně přiznat, že zápas s Teplicemi stál z naší strany, dámy prominou, za exkrement.
Autor (35) je sparťanem již od svého prenatálního věku. Proč? Protože Sparta!
