Se soupeřkami jsem si tričko neměnila, v atletice se to tolik nenosí. Musím ale upřesnit, že ještě jako juniorka jsem měla doma španělské a kanadské tričko. Obě jsem získala při mezistátních utkáních, nešlo ale o výměnu. Sama jsem totiž soupeřkám triko dát nemohla – v době komunismu jsme je museli vracet, což soupeřky chápaly. Divily se jen trochu.
Taky se musím přiznat, že od loňska máme doma reprezentační dres s podpisy nejlepších českých volejbalistek. S partnerem Michalem jsme totiž dělali volejbalistkám kondiční přípravu a ten dres jsme si přivezli ze soustředění ve Štrbském Plese.
ČTĚTE TAKÉ |
A naše desetiletá Terezka má triko Usaina Bolta s podpisem, z mistrovství světa jí ho přivezl Michal, který je atletickým trenérem. Byla z toho nadšená a myslím, že je pořád. Mám za to, že na příkladu Terezky a plzeňských fotbalistů je vidět, že touha mít doma nějaký kousek od někoho slavného přetrvává od útlého dětství až do dospělosti.
Někteří plzeňští fotbalisté před prvním zápasem v Barceloně říkali, že si chtějí zápas užít. Někdo to kritizoval, ale myslím, že tomu rozumím. Nejspíš věděli, že velké vyhlídky na úspěch nemají, a před takovou kulisou, jaká byla na Nou Campu, si třeba už nikdy nezahrají. Devadesát devět procent z nich bude jednou vnoučatům vyprávět, že hráli na tom slavném stadionu proti věhlasné Barceloně v čele s Messim. Komu se to podaří? Je to, jako když pan Masopust vzpomíná, že si dvakrát v životě zahrál proti Pelému.
