Úterní souboj Německa s Brazílií se počtem vstřelených gólů přiblížil jeho dosud nejpamátnějším evropským bojům z předposledních kol, zejména z června 1970 v Mexico City, kdy prohrálo s Itálií 3:4 po prodloužení, nebo v Seville v 1982, kdy po remíze s Francií 3:3 postoupilo na penalty 5:4. Jenže tentokrát si Němci otevřeli jednosměrnou střelnici.
Jan Rejžekčeský hudební a filmový kritik, novinář a fotbalový fanoušek komentuje pro LN mistrovství světa. |
Pakliže trenér domácích Luiz Felipe Scolari mluvil o nutnosti učinit šestý ze sedmi kroků do nebe, nemohl ani v nejčernějších snech tušit, jak se za pouhých pětadvacet minut zřítí do hlubin pekla, a kdyby šest, ale číslo sedm ho bude strašit až do smrti.
Duch zraněného Neymara se sice vznášel nad Estadio Mineirao, ale hned při prvním rohu Kanárci těžce zdřímli a placírka Thomase Müllera se nemýlila. Přemotivovaní domácí začali kupit obrovské chyby a německá Dampfmaschine toho dokonale využila, přičemž Miroslav Klose se vyhoupl do čela tabulky nejlepších střelců šampionátů všech dob. Z domněle vyrovnaného utkání se záhy stala pouťová exhibice.
Zlaté brazilské sny se rozplynuly jak sněhulák na jaře. V plné nahotě se přitom ukázalo, že Oscar, David Luiz, Hulk a zejména nepochopitelně stále stavěný Fred jsou papíroví čerti. Jde rovněž o historicky největší porážku, větší než debakl 0:6 v roce 1920 od Uruguaye.
Konečně vyhrál na celé čáře ofenzivní fotbal a můžeme se jen těšit, kdo se v nedělním finále železné jedenáctce postaví.