Když se před pár dny rozjela kauza kolem nechutných praktik v kanadských hokejových juniorských soutěžích, člověk musel nad počínáním mazáků kroutit nevěřícně hlavou. Pokud je jen třetina slov z úst zatím dvojice Daniel Carcillo a Garret Taylor pravdivá, pak si viníci zaslouží potrestat.
Byť jde o události staré osmnáct, respektive dvanáct let.
Chvíli po nich se ozval bývalý slovenský hokejový reprezentant Tomáš Kopecký. Dle jeho slov bývalý český reprezentační kouč Miloš Říha ještě na lavičce Slovanu Bratislava jeho a další spoluhráče ponižoval a choval se extrémně vulgárně.
  |
Je na místě dodat, že stejný člověk naopak hájil kanadského lodivoda Mikea Babcocka, který podobná slova slyšel od bývalého svěřence a Kopeckého spoluhráče z Detroitu, Švéda Johana Franzéna.
„Ano, lidi ho neměli rádi, choval se povýšeně, k někomu až arogantně. Ale nikdy nebyl agresivní! A musí se nechat, že patří k nejlepším trenérům, protože z hráčů dostane maximum. Má cit pro hru, ale Říha nadával 35letým chlapům i mladíkům. Jak ti se mají posouvat, když se k nim takhle někdo chová?“ znělo od stříbrného medailisty z MS 2012.
Právě tato slova jsou zásadní. A potvrzují úvod toho psaní, že ona linie mezi ponižováním, respektive šikanou a snahou z vás vymáčknout maximum, je extrémně tenká.
A že v podobných kauzách – Kopecký vs. Říha a Franzén vs. Babcock – by si sami už bývalí sportovci měli uvědomit, že porušují jedno nepsané pravidlo, čímž navíc ohrožují kariéry obviněných. Oním pravidlem je, že „co se stane v kabině za zavřenými dveřmi, má tam také zůstat“.
Upřímně, komu z nás se nikdy v práci nestalo, že na nás šéf zařval, že padla nějaká ta vulgarita? A také jste s tím neběželi za novináři, policií nebo na personální.
Být profesionálním sportovcem je tvrdá řehole, o tom žádná, na druhou stranu jste mezi malým počtem vyvolených, kteří vydělávají prací, již jste si vybrali.
Při podobných nářcích to ale působí, že si to někteří ani po konci kariér neuvědomili a že si této výsady neváží...
