Jelikož jej vedení českého svazu nemínilo ztratit zcela, zřídili pro něj vzápětí novou funkci šéftrenéra, z níž roku 2018 přešel na post sportovního ředitele.
Stal se mnohem více manažerem než koučem. Jenže duši měl stále trenérskou.
Že se nyní vrací na post hlavního kouče mužů, kde nahradí Zdeňka Vítka, může být pro někoho rozhodnutím překvapivým.
Ale ve skutečnosti je logické.
Vlastně: kdo jiný než Rybář?
V Česku nenajdeme mnoho kvalitních biatlonových trenérů schopných ukočírovat reprezentaci. A angažovat dalšího drahého kouče ze zahraničí? V dnešní složité koronavirové době a po finanční ztrátě okleštěného Světového poháru v Novém Městě? Špatný nápad.
„Navíc pro mě byl Ondra Rybář už předtím jasnou první volbou,“ říká šéf svazu Jiří Hamza. I proto jej tolik přesvědčoval a přesvědčil.
Začne tak Rybářův pokus číslo dvě o nastartování týmu.
Poprvé převzal muže v čase nepovedené olympiády ve Vancouveru 2010. Změnil systém přípravy a podílel se na českém biatlonovém boomu, jenž se na dalších hrách v Soči odrazil v pěti medailích. Od roku 2013 se navrch stal osobním koučem Gabriely Koukalové.
Mentor a motivátor s velkou autoritou, v tom vždy tkvěla jeho síla. V tomto směru se Rybářovi v českém biatlonovém prostředí málokdo může rovnat.
Ze skupiny kolem Michala Šlesingra a Ondřeje Moravce kdysi stvořil fungující partu s tahem na bránu. Proto vstupuje na scénu i nyní, v době rozsáhlé generační obměny mužského týmu, kdy do něj míří skupina juniorů a dorostenců, kteří letos uspěli na mládežnickém mistrovství světa.
V letech, kdy měl jiné funkce, Rybář nikdy kontakt s mužskou reprezentací neztratil. Na velkých akcích, kam jezdil, stál pravidelně s vysílačkou u dalekohledu na střelnici nebo na trati, jako by trenérem ani nepřestal být.
Často řídil porady a chtěl mít neustále přehled o všem, od média přes servismany až po praktiky v zahraničí. Z toho teď může těžit.
Přesto to nebude stejné jako před 10 lety. Biatlon už u nás dávno není sportem skrytým v ústraní se skromným finančním zázemím.
Teď jde o mediálně ostře sledovaný sport. Dnešní mladíci přicházejí do vysoce profesionalizovaného a finančně zajištěného systému.
Cesta byla vyšlapána.
„Před deseti lety jsme byli parta, co táhla za jeden provaz, s obrovskou touhou uspět,“ říká Rybář. „Teď vidíme potenciál mladých. Ale ti kluci musí chtít. Nemohu je kontrolovat na každém kroku.“
U osmnáctiletých dorostenců navíc půjde o běh na delší trať, nikoliv ke hrám v Pekingu 2022, ale až k Milánu 2026. Rybář na celé této pouti být nechce. Po dvou letech by měl tým předat Michaelu Málkovi, který přicházející juniory v posledních letech piplal coby kouč mládežnické reprezentace a důvěrně je zná.
Také tento nápad má svoji hlubokou logiku.
Přimět mladé k tvrdé práci, s využitím svých mnohaletých zkušeností dirigovat generační obměnu a po dvou letech opět odevzdat tým, v tom má být náplň Rybářovy druhé mužské mise.
