Třiadvacetiletá rodačka z Ósaky je rozhodně výraznou postavou ženského tenisu a sportu obecně. Tichá, slušná, ale také velmi zajímavě mluvící, vyjadřující se, pokud se k tomuto zrovna rozhodne.
Jenže také zjevně mladá dívka bojující často sama se sebou. Důkazu je povícero.
Ve chvíli, kdy vyhrála svůj druhý grandslam v řadě, Australian Open 2019, rozhodla se pro výměnu trenérů. Údajně přestala fungovat chemie mezi ní a Saschou Bajinem. A také šla rázem dolů její výkonnost, takže nový muž v týmu – Jermaine Jenkins – se pakoval po pár měsících. Následoval Wim Fissette, se kterým spolupracuje od startu covidové sezony 2020.
  |
Výsledky se přece jen dostavily, Ósakaová si zopakovala double US Open – Australian Open.
Mezi tím ale stihla opět další bouři. A další nevyrovnanost sama sebe. Nejprve totiž důrazně prohlásila, že kvůli rostoucímu rasovým problémům odstupuje z turnaje v New Yorku, aby o 24 hodin zpět vzala svá slova zpět a pokračovala v něm dál.
Pár dní před právě odstartovaným French Open pak prohlásila, že nebude chodit na tiskové konference. Tentokrát svá slova zpět nevzala.
Slova, která například znějí takto: „Často dostáváme stále ty samé otázky dokola. Často také dostaneme otázky, po kterých o sobě začneme pochybovat. A já se nebudu bavit s lidmi, kteří o mně pochybují. Viděla jsem řadu videí sportovců, kteří se po prohře zhroutili v tiskové místnosti a vím, že vy také. Myslím, že celá tato situace je kopání do člověka, který je na dně, a nechápu, proč se to děje. To, že se nebudu věnovat novinářům, není nic osobního vůči turnaji a pár novinářům, které znám od dětství, takže s nimi mám přátelský vztah.“
Když člověk něco podobného čte, nemůže se zbavit následujících dojmů:
1. Za prohry sportovců často mohou novináři, kteří šíří negativní energii, nebo…
2. Ósakaová počítá dopředu s tím, že turnaj nevyhraje, tak se raději novinářům bude vyhýbat. Tedy kromě těch, kteří zná osobně a u kterých ví, že v případě prohry ji budou plácat po ramenou, že to vlastně není tak zlé, jak to vypadá. A že bude lépe.
3. Ósakaová je slaboch a zapomíná na to, že právě díky médiím je tam, kde je. Mimo jiné i jednou z nejbohatších sportovkyň světa.
Život profesionálního sportovce není snadný. O tom nikdo nepochybuje. Je to tvrdá řehole, ke které vede cesta z neznámá, kdy jen malá hrstka dosáhne opravdu toho, co si v dětství vysnila. Navíc jsou sportovci v neustálém ohrožení své obživy. Jakékoliv zranění je může poslat mezi „normální smrtelníky“, na což řada z nich není jednoduše připravená.
Na druhou stranu – je to cesta, kterou si většina z nich (Ósakaovou nevyjímaje) vybrala sama. Dobrovolně. Pokud jste v pozici Ósakaové, pak vlastně máte jediné dvě starosti: trénink a zápasy. A vlastně tři – mediální aktivity (ostatně osobně silně pochybuji o tom, že by podobně poslala do háje například Nike s nějakou aktivitou, focením atd., která ji za toto platí desítky milionů ročně).
Ano, novináři jsou také jen lidi různých povah. Také občas udělají chybu, přestřelí. Ale je to jejich práce. Těžká práce. A naprosto upřímně si myslím, že opravdu většina z nich ji dělá pro to, že je baví – stejně jako sportovec – a že je naplňuje radostí, nikoliv tím, že si koukají na sportovní klání a v duchu si říkají: „Koho to dneska zase natřu? Koho na té tiskovce zdeptám? Ponížím?“
Ne, na to jsou experti jiní. A bohužel na druhé straně barikády. Opakovaným příkladem budiž jeden ze šéfů Oktagon MMA Ondřej Novotný, který si během tiskových konferencí po svých akcích opakovaně vyřizuje účty s novináři, kteří mu nejdou na ruku. Navíc bez možnosti následné reakce, či obrany.
Ne, novináři a sportovci či jejich šéfové nejsou soupeři. Obě strany se jen snaží dělat nejlépe to, co umí. Za co jsou placeni. Co se od nich očekává. Protože, ačkoliv si to Ósakaová přeje, svět není jen sluníčkový, problémy a nepříjemnosti k němu patří stejně jako výhry a úsměvy (či slzy štěstí). A nepříjemné otázky na tělo jsou to nejmenší, co ji mohou potkat (momentálně jsou to pokuty od vedení French Open ve výši 15 tisíc eur za každou zmeškanou tiskovou konferenci a je otázka, zda nebudou nakonec reagovat i sponzoři, což by ji bolelo finančně daleko více).
Navíc, existuje ještě jedna možnost než si proti sobě poštvat vlastně celou novinářskou obec a také fanoušky, kteří se o své hrdince nedozví nic nad rámec jejích vlastních „sluníčkových“ statusů: za otázku poděkovat a slušně (bez ponižování či slovního napadání žurnalisty) odmítnout odpovědět.
Není to zas tak těžké…
