Toho Roddicka, který připravil Federerovi skutečně zapamatování hodný schůdek na tenisový vrchol. Toho Roddicka, který jak vidno mohl prožít obdobně plodnou kariéru jako jeho poslední sok, stačilo jen zkrotit svou výbušnou povahu, tak jak to dokázal letos. I díky němu si mohli diváci vychutnat skoro čtyři a půl hodiny trvající bitvu, která se zapíše do dějin tenisu nejen díky výsledku, ale také díky průběhu. Čtyři vyrovnané sety a jako vrchol pátá sada, která byla slovy klasika „dost dlouhá, a kdyby byla o polovinu kratší, furt by byla dost dlouhá“.
Podobné maratony nevidíme na kolbištích, kde rozhodují duely nijak často. Uspěchaná doba si žádná jasně časově vymezené porce jednotlivých událostí. Však i ve fotbale či v hokeji se zrodily penalty, aby se zamezilo opakovaným zápasům v jednom případě a nekonečným prodloužením v případě druhém. Jenže nikdo z přítomných fandů bílého sportu by s podobným řešením rozhodně nesouhlasil. Zvláště pokud se takto protahuje úžasné, famózní, fenomenální, historické, dramatické, rekordní a vyrovnané utkání jakým bylo 123. wimbledonské finále. Jeden každý z diváků na chvíli může zapomenout na všechny strasti života a plnými doušky hltat pověstnou krásu sportu.
Závěr zápasu
