Jiří Bílek, ještě na podzim stoper fotbalové Slavie, prožívá první zimu v nové roli. Ale úplně se odstřihnout od té původní zatím nechce. Z fotbalisty se v polovině sezony stal funkcionář, ovšem změna je to velmi pozvolná.
„V kabině jsem každý den. A cítím, že kluci mě berou pořád jako spoluhráče,“ přemítá, když se usadí do pohovky v hale hotelu, který leží kousek od pláže a přímo ve velkém golfovém areálu.
Na zimní přípravu v teple je zvyklý léta, a i když už zmizel z hráčské soupisky, odpracuje si ji v téměř kompletním rozsahu i teď.
„Z osmdesáti procent odtrénuju to samé co hráči,“ prozradí. A hned dodá, co ho pořád ještě žene na hřiště, i když už tam sám nevidí budoucnost.
„Zatím by pro mě bylo těžké jen tak přepnout a najednou osm deset hodin sedět v kanceláři. To si po pravdě moc neumím představit,“ přiznává. „Zbavil jsem se hráčského tlaku, který je možná na první pohled nepříjemný, ale teď mi chybí. Člověk si navykl na emoce: na předzápasový stres, uvolnění po utkání, radost z vítězství i smutek z porážek.“
To všechno bude v jisté míře zažívat dál, ale trochu jinak. Už na podzim strávil většinu zápasů na lavičce nebo na tribuně, tam se teď přesune natrvalo. Odevzdal pásku a místo kapitána je členem klubového představenstva.
„Je to hodně jiné. Na hřišti z člověka chvíli po odpískání všechno spadne, na tribuně se ho ty pocity naopak drží. A vlastně ještě gradují,“ líčí. „Hráč má většinou jednoduchý pohled. Když to řeknu blbě, má klapky na očích. A nevidí, kolik se za fotbalem skrývá práce.“
Bílek to teď poznává zblízka. Představa jeho i vedení klubu je následující: v představenstvu bude fungovat jako sportovní poradce, naslouchat, učit se... A když všechno půjde podle plánu, mohla by se jeho role časem blížit té, kterou plní Pavel Nedvěd v Juventusu.
Jak zatím, po měsíci a půl rozkoukávání, vypadá jeho pracovní den v praxi? Především je výrazně delší, než býval ještě na podzim.
„Časově je to mnohem náročnější. Jsem nablízku jak hráčům, tak trenérům, vidím detailně jejich přípravu na zápas, stříhání videa a podobně,“ popisuje.
„Kromě toho chodím na schůze představenstva, kde potkávám nejvyšší manažery, což je taky skvělá zkušenost. Každá sféra má svoje, je pro mě úžasné do toho postupně nakukovat. Najednou denně mluvím s lidmi, kteří jsou skvělí rétoři, špičky ve svém oboru. Hodně mě to obohacuje.“
Smířit se s tím, že vrcholová kariéra je u konce a je třeba rychle přepnout do jiného režimu, je pro něj přesto pořád těžké.
„Zatím se učím, aby mě to bavilo stejně jako předtím na hřišti,“ usměje se.
„Ale za měsíc a půl jsem se naučil tolik, co jsem předtím nezvládl za celý život. Byl to velký skok, ale každým jednáním je to lepší a lepší. Opouštím komfortní zónu, ale to je pro život jen dobře.“