Olympijská zlata |
"Ještě že je to jen jednou za čtyři roky," spadl kámen ze srdce kouči Viktoru Zapletalovi, jenž nervozitou závod ani nedokoukal. Jeho svěřenec se zapsal do dějin, byť mu letos už jen málokdo věřil. Ale on si věřit nepřestal. Nepochyboval o sobě ani na chvíli. V roce 2011 vyhrál, co se dalo – mistrovstí Evropy, světový šampionát. Ovládl i celkové hodnocení Světového poháru a stále víc soupeřů o něm říkalo: "On snad ani nejde porazit."
Lidé si na jeho úspěchy rychle zvykli – a stejně snadno ho začali zatracovat, když se mu v olympijské sezoně nedařilo vítězit. Některé závody ani nedokončil, jindy ho o úspěch připravil pád soupeře, defekt či zdravotní patálie. "Největší nervy byly v tom, že si uvědomujete, že se něco podobného může stát i v závodě, na který se připravujete osm měsíců," říkal Kulhavý směrem k olympiádě.
Jenže na trati za Londýnem bylo od prvního okruhu jasné, že je odhodlaný nechat v závodě duši. A s každým dalším odjetým kolem se naděje na vítězství zvyšovala. Kulhavý se dvěma soupeři postupně setřásli zbytek startovního pole a ve finiši už se rozhodovalo jenom mezi ním a Ninem Schurterem.
Švýcara nakonec v závěrečné dvoustovce přespurtoval a cílem projel o desetinu vteřiny dřív. Pro českou cyklistiku získal historicky vůbec první olympijské zlato. "Teď už nemusím nic dokazovat, teď už můžu s horskými koly skončit," usmíval se. Od té doby skutečně zvažuje, zda u nich zůstat, či přesedlat na silniční závody.
