Kostelecký: Zvládnu to s nohama na zemi

Ve druhé části finále to chvílemi vypadalo, že chcete tančit, jak jste na stanovišti podupával. To jste se ocitl v takovém laufu?
Asi ano, asi od desáté rány jsem byl v jakési euforii, takže jsem si ani neuvědomoval, co tam dělám. Dařilo se a věřil jsem si. Asi to bylo i o štěstí, ale já věřím, že když má střelec svůj den, může to být určené i jinak.

Věříte na osud? Byl to tedy osudový den?
Na osud věřím a osudový den to být mohl.

Dost dlouho jste pobyl na dopingové kontrole. To je u vás běžné?
Mám s tím problémy skoro vždycky, nejsem zvyklý, aby se na mě díval chlap, když čurám. A ještě se tam člověk musí celý vysvlíct, připadal jsem si jako někde ve stripbaru.

Jak jste se při finálových 25 ranách uklidňoval, aby se vám neklepala flinta?
Já byl docela klidnej celý závod, za ty roky už vím, jak se ovládat. Střílím od šestnácti, mám něco za sebou. Na střelbě jsem pracoval hodně a projevilo se to.

Nicméně spolupracujete s psycholožkou. Jak jste se k ní dostal?
Kdysi to byla iniciativa svazu a ta spolupráce funguje. Není to jednoduché, aby si sportovec s psychologem sedl, ale tady se to povedlo. Paní doktorka Šauerová ví, o čem je řeč a jak to ve sportovní hlavě funguje. Je to o tom, aby se člověk celkově poznal.

Kdy jste spolu naposled mluvili?
Deset minut před finálovým závodem.

Prozradíte o čem?
Máme dohodu, že o těch věcech nebudeme mluvit.

Co jste si řekl jako první, když jste věděl, že máte zlato?
Spíš jsem nevěřil, že to proběhlo tak hladce a tři terče před koncem je rozhodnuto. To byla velká úleva.

Trenér Jan Dvořák říkal, že finále bylo vaší exhibicí.
To bych netvrdil, jsem nohama na zemi. To už se mi nemusí nikdy stát. Takže jsem za to moc rád.

Ve finále se to nestalo, ale – co vám letí hlavou, když minete terč?
To bych musel říct sprosté slovo a to nemůžu. Prostě si ulevím a řeknu kurva, co jsem to udělal… Ale záleží, co je to za chybu. Jestli nějaká moje blbost, nebo ne. Nebo jestli ji způsobí soused vedle nebo rozhodčí.

A co vás napadlo dvě rány před koncem, kdy už jste měl definitivní jistotu?
Že to tam je. Že to mám za sebou. A že mi spadl kámen ze srdce, protože jsem si splnil to, o čem jsem celý život snil, a můžu si jednou říct, že jsem to vyhrál.

Jak jste se pak mohl soustředit na poslední dvě rány?
Napřed mi to bylo celkem jedno. Měl jsem napršeno na brýlích, mám je dioptrické a nemůžu si je sundat. Takže jsem přes ně moc neviděl a střílel skoro poslepu. Jako kdybyste jeli autem a nestíraly stěrače. Ale pak jsem si řekl, že by bylo škoda nedat těch 25 – to se nemusí dlouho zadařit. Teď budu další čtyři roky držet olympijský rekord, což je velmi příjemné.

A nenapadlo vás vystřelit ty dvě poslední rány furiantsky jen tak do vzduchu?
To mě teda nenapadlo, fakt ne. Ani na okamžik.

Prý máte modrou knížku?
Mám záda, je koneckonců vidět, že nejsem úplně dobrej… Mám nějakou skoliózu. Měl jsem problémy se zády, když jsem byl mladší. I něco s kolenem. Nejsem úplně zdravý sportovec.

Vzpomněl jste si po svém životním úspěchu na Miloslava Bednaříka, stříbrného z her v Soulu 1988, který nedlouho poté zahynul na motorce?
Vzpomněl jsem si, že poslední zlato v trapu měl Petr Hrdlička od nás z Brna v Barceloně 1992, a samozřejmě taky na Mílu, kterého jsem obdivoval. Nedávno jsem na střelnici potkal jeho tátu, přivedl tam nějakého talentovaného kluka. Jestli můžu, tak tímto pana Bednaříka pozdravuju a taky Mílu tam nahoře. Je velká škoda, že se mu to stalo, s ním bychom měli super tým. Určitě by střílel ještě dnes, měl by nás co naučit.

Za zlato vám náleží odměna milion korun. Mimochodem – dá se vůbec střelbou uživit?

Milion je hezký, jenže se musíme se bavit o zdanění a tak. Dá se tím uživit, ale člověk musí být hodně dobrý, což se nemusí dařit každý rok. Ale nestěžuju si, už čtyři roky jsem zaměstnancem Dukly, pobírám plat a zajišťují mi celou přípravu. Takže taky díky, třeba tam mají taky radost.

Má vaše flinta jméno?
Mám ji rád, není to pro mě jen zbraň. Jméno nemá, je to věc, ale je pořád se mnou. Něco jsem s ní prožil a vím, že se jí nikdy nezbavím. Že i když už nebudu střílet, tak ji předám třeba vnoučatům. Pořád je to flinta, co vyhrála olympiádu, odstřílela světový rekord, myslím, že k tomu ten vztah člověk získá.

Promlouváte k ní při závodě?
Někdy ji políbím. Naposledy dneska, když jsem si s ní hned po finále lehl do louže.

Jste olympijský vítěz, teď se kolem vás možná začnou dít věci. Jste na to připraven?
Myslím, že jo, není mi dvacet. Zvládnu to s nohama na zemi.

Kdo bude střelec roku – Kostelecký, nebo Kateřina Emmons?
Katka je hezčí, navíc tady byla pod mnohem větším tlakem. Od ní se to čekalo, ode mě nečekal nikdo nic. Katka kolem sebe měla mnohem větší zmatek, ale ustála to.