Zranění navíc limitují celou jeho sportovní kariéru, ve které však stále pokračuje. „Sám sebe někdy překvapuji, že psychická síla tam ještě někde je. Nevím, jestli je to tím, že jsem hloupej a neumím to vzdát v pravou chvíli. Nebo že mám v sobě něco, co se vzdát neumí,“ usmívá se bývalý vícebojař.
Příští týden Svoboda odlétá na svoje druhé olympijské hry: do Rio de Janeira. „Doufám, že mi forma vyjede nahoru v Riu,“ přeje si Svoboda. „Nic jiného než doufat, že tělo překvapí, mi ani nezbývá.“
Tušíte, proč jste po těch všech problémech už dávno s tretrami nepraštil?
Asi je to tím, že mě sport neskutečně baví. Je pravda, že když přijde další zranění, je to fakt už na facku. A může být třeba i jen malé, se kterým se sportovec setkává každý den. Ale potom, když se vyléčíte, jdete na trénink, na závod, doběhnete do cíle a řekne si, že vás nic nebolí, tak to je ten pocit, který stojí za to. Nebo alespoň já to tak zatím mám. (usmívá se)
Nutno říct, že zdravotně to nebylo ideální ani letos. Nejprve jste musel vzdát kompletní halovou sezonu, poté jste přišel i o start na mistrovství Evropy. Vy už tyto komplikace musíte nutně brát jako součást svoji kariéry.
Já jsem poslední dobou používal tu frázi, že už nejsem nejmladší. Ale on to může zažít i sportovec v osmnácti letech. Když nevyléčí jednu věc, trénuje při bolestech, tak si tělo zadělává na disbalanci. Ulevujete levé noze, přetěžujete pravou. A u mě to tak přesně bylo. Halovou sezonu jsem vynechal kvůli levému tříslu. Do Amsterdamu jsem neodletěl kvůli pravému. To je prostě začarovaný kruh.
Jak z něj ven?
Sám nevím. Dokud nebudu trénovat jistou dobu zdravý – a sám ani nevím, jak dlouhá musí být – tak z toho kolotoče zranění nevystoupím. Ale momentálně jsem absolvoval dva závody, v Táboře a v Novém Městě na Metují. A cítím, že se konečně tělo dává do normálu.
Jenže z vlastních zkušeností víte, že člověk může onemocnět i při přeletu na velkou akci. Jako se vám to stalo před loňským světovým šampionátem v Pekingu. Jak se budete před přesunem do Ria chránit?
Mám v plánu, že celý týden budu chodit na céčko. Nechám si dát pár infuzí, aby se mi zlepšila imunita. Snažím se trošku vyhýbat lidem, nechodím moc mezi lidi.
Bojíte se, abyste od nich nechytil nějakou virózu?
Nemyslím si, že je teď nějaká chřipková sezona, to vůbec. Ale je fakt lepší být co nejméně v kontaktu s ostatními. Někdo může být nemocný jen z klimatizace. Spousta lidí, dokonce i přítelkyně, byla párkrát v práci, když byla ta horka. A lidé mají v kancelářích zapnuté klimatizace nesmyslně na 18 stupňů. Takže nemocný může být kde kdo.
Jenže při tropických vedrech se využití klimatizace samo nabízí.
Já se snažím přetrpět ta vedra i bez klimatizací. Spíš si to odtrpět, vypotit se než něco chladit. Snažím se jíst i co nejvíce ovoce, co to jde. Nenapadá mě, čím víc se obrnit proti tomu, abych neonemocněl. Jediné, co mě vždy trápilo, byly průdušky. Takže pro mě alfou a omegou je vyhýbat se klimatizacím. Což bude velký problém v letadle. Ale snad se stane zázrak a já budu v pořádku.
V každém případě je vidět, že úkol zůstat zdravý v hlavě máte. Před akcí typu olympiáda se to asi nedá úplně vytěsnit?
Mám to celoživotně, že se učím z vlastních chyb. Akorát je dělám nějak podezřele často. Takže jednou asi budu hodně, hodně chytrej a zkušenej pán. (směje se)
Každá nepříjemná zkušenost vám něco dala?
Když už nějakou cestu absolvuji a vím, že se mi něco přihodilo, mám už před odletem strašně moc rituálů, které se snažím dodržovat. Mám v hlavě takový alarm: Pozor, poletíš v letadle. Je tam klimatizace. Pořádně se obleč. Vezmi si termoprádlo, vezmi si regenerační oblečení, abys neměl nateklé nohy, až přiletíš. Prostě strašně moc věcí, které budu dodržovat. A doufám, že už vím o tolika věcech, které mi mohou pomoct, že už mi třeba v tom Riu fakt pomohou.
Nemůže to být naopak kontraproduktivní? Člověk je v zajetí rituálů. A přitom se vždy může objevit něco, s čím nepočítá.
To je příhodné slovo, to se hodí. Je to tak. Člověk je v zajetí. V zajetí démonů. Jakmile jeden rituál neudělám, už jsem nervózní. Říkám si: Tak, nevzal jsem si tohle, to už je špatné. A co když se něco stane? Už mám strach z takových věcí, nad kterými by normální člověk možná mávl rukou. Ale na druhou stranu, abych něco před olympiádou podcenil, to by se určitě nemělo stát. Nesmím dopustit, aby mě něco překvapilo! Budu se na cestu připravovat už hodně dlouho, letím osmého, takže mám osm dní. Už dnes začnu přemýšlet nad tím, co všechno musím mít s sebou do letadla. Budu připravený na sto procent.
Co všechno vás před odletem do Brazílie ještě čeká?
Budu pracovat hlavně na rehabilitaci. Aby mě to tělo nepřekvapilo ve špatném slova smyslu. A spíš už jen takový krokodýlí trénink než nějak bláznit. Spíš flákání, více méně hraní si s tréninkem. Protože co jsem nenatrénoval doteď, už nenatrénuji. Běžím za čtrnáct dní, rozběh mám tuším šestnáctého. Takže už spíše akumulovat energii, psychicky se naladit. Abych pak mohl prodat to, co v nohách ještě je.
V posledních dvou závodech jste zaběhl čas 13:59, což je český rekord sezony. Co vám to ukazuje?
Já jsem tři týdny jen trénoval v posilovně, plaval ve vodě, odlehčoval pohybovému aparátu, co to jen šlo. První závod, to byl takový test, jestli jsem schopen běžet a jestli je tříslo v pořádku. Tak se prokázalo, že ano. V Novém Městě jsem do toho chtěl prostě bouchnout.
To se úplně nepovedlo. Možná i proto, že vám foukal silný protivítr, 1,7 metru za vteřinu.
Na to se nechci vymlouvat. Já jsem zrovna typ člověka, který má nějakou váhu a sílu. Tak by mě vítr neměl úplně zastavit. Ale je fakt, že to umí nabourat techniku běhu. Takže v tomhle směru jsem byl zklamaný, že se mi technicky nevedlo, jak jsem si přál. Na předposlední a poslední překážce jsem udělal tak fatální chybu, že mi to vzalo třeba desetinu, desetinu a půl. Když k tomu ještě připočítám ten vítr... Myslím si, že je v mých silách běžet ke 13:30 a možná lépe.
S tím byste byl spokojen?
Já si strašně věřím, protože už jsem dlouho tak zdravý nebyl jako teď při posledních dvou závodech. Mám v sobě takové to nevyzávodění, tu dravost a nadrženost na závody. Tak doufám, že se to promítne v to dobré v Riu. Že se to probudí všechno tak, jak má.
Určitě sledujete i soupeře. Na co by čas 13:30 mohl stačit?
Ve špičce je strašná spousta kluků, takže je to moc otevřené. Když se to zblázní, tak se může stát, že na finále nemusí stačit ani 13:25. Pro mě je v tuto chvíli cíl semifinále.
To byste zopakoval svůj výkon z Pekingu. A co ho překonat?
Finále v jakémkoli sprintu je pro bílého atleta něco takového, jako medaile z mistrovství světa. Kdybych se dostal do finále, tak to by mě po tom stadionu asi hodně dlouho chytali, než by mě zastavili, že mám jít pryč. (usmívá se) Může se stát, že s časem 13:30 půjdete do finále. Ale může to být také jen na těsný postup do semifinále. Kluci letos běhají fakt velmi dobře.
Jak se do Brazílie těšíte? Je to pro vás už druhá olympiáda, takže už víte, co vás může potkat.
Olympiáda v Pekingu byla podle mě nadstandardní ve všech ohledech. Ale co mám zprávy – ať už z médií nebo od olympijského doktora Jirky Neumanna – myslím, že bydlení bude v Riu určitě lepší než v Pekingu. Co se týče vybavenosti a toho, jak se to tam snaží zkrášlit. Na každém balkoně je česká vlajka nebo neonový obrázek Emila (logo českých olympioniků zdobí symbol Emila Zátopka – pozn. red.). Je to hrozně hezké. Na to se strašně těším. A samozřejmě i na tu atmosféru. Naopak mám strach z těch věcí, které jsem viděl nebo slyšel ve zprávách.
Z toho, že Brazílie asi není bezpečná země? Nebo z viru zika, o kterém se také hodně mluví?
Ze ziky strach nemám. Je to věc, která podle toho, co jsem od doktorů zaslechl, není to nejhorší. V Brazílii je teď zimní období, takže by komáři neměli být až tak aktivní. Samozřejmě obavy mám. Ale že by mě to trápilo, to ne. Spíš mám strach z toho, že australského sportovce unesli k bankomatu, aby jim vybral peníze. Kdybychom chtěli jít na pláž Copacabana, mám strach, abychom u sebe neměli třeba akreditace. A nějací zloději si neřekli: Hele, sportovci z olympiády, ty okrademe. Místní ekonomika není na nejlepší úrovni, takže někteří lidé jsou v tak zoufalém stavu, že ukrást telefon nebo něco, co se blýskne v ruce nebo kapse, je pro ně určitě jednodušší, než živořit na místě. Takže asi na moc výletů nepůjdu. (hořký úsměv)
Fakt se nenecháte zlákat?
Je pravda, že Brazílie je země, kam jsem se celý život přál podívat. Taková exotika. Neuvěřitelná, pro mě hezká. Takže se spíš rozhodnu až na místě. Podle toho, jak to tam bude vypadat. Jak to nakonec doopravdy bude s tou bezpečností. A kdyby to bylo na nějaké úrovni, že by se to dalo akceptovat, nebo by nás šla větší parta lidí, tak bych se asi chtěl někam podívat. Na nějakou památku bych vyrazil. Třeba na toho pána, co má roztažené ruce a vítá všechny (třicetimetrová socha Krista Spasitele, která je zapsána na seznamu kulturního dědictví UNESCO – pozn. red.)
