22. srpna 2008 12:00 Lidovky.cz > Sport > Olympiáda v Riu 2016

Špotáková: Atletický bánbůh existuje

Špotáková ve finále.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Špotáková ve finále. | foto: AFP

PEKING Slzy, které jí vytryskly po posledním, zlatém pokusu, nebyly možná kvůli vytrvalému dešti vidět na ploše, ale pod střechou se je snažila skrýt marně. Její dojetí neznalo hranic, její štěstí také ne. Stal se zázrak, já za to ani nemůžu! opakovala Barbora Špotáková donekonečna.

Jste olympijská vítězka – jak vám to zní?
Neuvěřitelně, je mi krásně. Nejvíc mě na tom těší, že pokračuje česká oštěpařská tradice a že jsem snad udělala radost lidem v Česku. Cítím takový pocit vlastenectví, nevím. Skoro jako když lidi sbírali peníze na Národní divadlo...

Co jste si říkala před posledním a nakonec vítězným pokusem?
Nevím, vůbec nevím... Jenom si vybavuju, že mě objímala Polka Barbora Madejczyková, a to tak silně, jako by mi chtěla předat veškerou svou energii. Ani nevím, jestli jsem se v tu chvíli dívala na naše lidi v dolní části tribuny jako několikrát předtím, na Honzu Železného, na svého přítele Lukáše, na trenéra...

Něco jste si ale říkala...
Tak to taky opravdu nevím. Možná to bylo: Pojď, Barunko. Mám úplně blackout. Bylo to jako ve snu, najednou jste mimo tělo. Je to divné, ale je to tak.

Ani nevíte, jestli byl váš poslední pokus ideální?
Tak to teda taky nevím. Nepamatuju si ani, jak k tomu běžím! Jo, potom jsem koukla na Čechy na tribuně a všichni měli v očích slzy. No a pak jsem bulela taky.

Dana Zátopková vám po loňské Ósace říkala, že existuje atletický pánbůh. Už tomu věříte?
Po dnešku stoprocentně.

Je to i proto, že Ruska Abakumovová hodila v sezoně jednou sedmašedesát metrů a pak už nic pořádného, ale tady explodovala?
Je jasný, že je to hodně zvláštní, že se takhle hrozně zlepší. O to těžší bylo ji porazit a o to to líp chutná.

Byla možná k její osobě cítit v sektoru nedůvěra ostatních soupeřek?
O tom nepochybujte. Před měsícem někde hodila dost pod šedesát, je hrozně narostlá, nedůvěra tam prostě je. Házela se mnou i v Jerezu, dala tam padesát osm metrů, Jarča Klimešová ji porazila. Ale je to jedno. Teď se cítím opravdu nádherně.

Po první sérii, kde jste zůstala za Abakumovovou jen o deset centimetrů, se spustil déšť. Nevadil vám?
Kdepak, věděla jsem, že umím hodit daleko, i když prší, v Zaragoze jsem hodila český rekord 69,15taky v dešti. Ale ztrácela jsem energii. Hlavou se mi furt honilo, že neumím házet poslední pokusy. Člověk to o sobě ví, vy novináři mi to taky melete furt dokola.... Tak jsem tu tradici pozměnila! (úsměv) Ale že to vyjde zrovna v dešti... Moc jsem tomu nevěřila.

Ruské soupeřce jste doslova vyrvala zlatou medaili v den čtyřicátého výročí sovětské okupace Československa. Na to jste také myslela?
V hlavě jsem toho měla hodně a tohle taky, to je přece kus naší historie, ty ruský tanky, a zrovna se mě chystala porazit Ruska! Nechtěla jsem to tak nechat, i když jsem se bála, že je jedenadvacátý srpen a tohle otočit prostě nejde. Ale přišel zázrak a stalo se.

Při odchodu z plochy jste se musela zastavit u kójí celé řady zahraničních televizních stanic. Připomněla jste jim zmíněné výročí?
To se ví, zopakovala jsem to do každého mikrofonu, a přitom jsem pořád bulela jako želva. Ale do ruský televize jsem to neřekla... Jsem srab, ale v tu chvíli jsem na to neměla.

Vybavíte si, co se dělo bezprostředně po ukončení finále v oštěpařském sektoru?
To bylo neuvěřitelný, jak mi ty holky fandily a jak se pak na mě sesypaly. Po Barbaře Madejczykové se na mě vrhla Christina Obergföllová a potom i Steffi Neriusová. Bylo to fantastické, nádhera. Holky na mě skákaly jedna za druhou a objímaly mě.

Loni v Ósace za vámi skočil váš přítel Lukáš na plochu, a příkop byl podstatně nebezpečnější než ten zdejší. Neměl chuť to nyní zopakovat?
Já nevím, všichni naši lidi byli v těch prvních řadách naměkko jako já. S Lukášem jsme na sebe po tom posledním pokusu jen koukali, nevím nic, jen se vidím, jak tam stojím. Trenér Ruda Černý brečí, Honza Železný brečí, všichni brečí, já brečím... Jako by nikdo z nás nechápal, co se to stalo... Nevím, kdo věřil tomu, že se to povede. To se jich zeptám, aby byli upřímní, to by mě fakt zajímalo.

Abakumovová vám po finále podala ruku...
Jo, vždyť já ji dosud vždycky porazila. Letos hodila jediný pořádný výkon, co předvedla tady, to jsem nečekala.

Házela ještě po vašem posledním pokusu. Neměla jste ani malé obavy?
Vůbec ne! To už jsem prostě věděla, že to přišlo. Že to přišlo seshora, hotovo, konec. Věděla jsem, že to nemůže hodit, že by se stal zázrak.

Jak se vám vstávalo do ranního lijáku?
Pustila jsem si "Severní vítr je krutý“ a to mě uklidnilo. Když jsem jela na stadion, byla jsem hodně nervózní, před prvním hodem se mi úplně zvedal žaludek. Tak jsem si pustila walkmana na mobilu a zrovna tam byl ten Severní vítr. A nervozita byla pryč! Taky neuvěřitelné.

Kdybyste k vašemu dnešnímu výkonu přidala dvacet devět centimetrů, překonáte světový rekord Kubánky Menéndezové. Láká vás to?
Tak na to teď vůbec nemyslím, nemyslím na budoucnost. Teď je teď a nějaký cenťáky... To se prostě nedá.

Tušíte, jaká bude oslava?
Jak jsem loni měli v Ósace nakoupená piva a čekali jsme, že se bude slavit cokoliv, tak letos na to vůbec nejsme připravení. Asi se všichni zblázněj! Ale teď se musím trochu upravit, půjdu na stupně, asi nevypadám nejlíp...

Myslíte, že se váš poslední úspěch nějak projeví ve vaší oblíbené restauraci U Pinkasů, kde máte svůj stůl?
Tak tam se to projeví určitě... Možná i tak, že tam spadne strop!