Přibližný počet hodin, které strávil kterýkoliv olympionik trénováním v období mezi hrami v Londýně a v Riu skákáním přes překážky, otíráním si krůpějí potu z obličeje a sprintováním ke svému cíli je 4990. Jak uvedl Huffington Post, je to číslo, které dostanete, když vynásobíte dva dvouhodinové tréninky šesti dny v týdnu, krát 52 týdnů v roce, krát čtyři roky, včetně všech dovolených. K dosažení tohoto čísla je zapotřebí velké dávky oddanosti, sebedisciplíny, soustředěnosti a odříkání. Vzhledem k tomu, že tréninky některých sportovců zahrnují šest hodin plavání a posilování šest dní v týdnu, konečné číslo je kolikrát vyšší. Jedním z takových sportovců je i americký plavec Michael Phelps.
Fenomenální Phelps má stejně zlatých jako Češi z obou olympiád. Ještě nejsem u konce, varuje soupeře |
Pokud je sportovec ambiciózní, tak pravděpodobně přistupuje ke svému sportu jako k jakékoliv jiné kariéře. V případě jiné kariéry člověk také zvažuje dlouhodobé aspekty s ní spojené: výše platu, pocit seberealizace, ale v případě vrcholového sportu také riziko předčasného konce a s tím spojený finančně a emočně náročný proces profesního přesměrování.
Zavázání se sportu však nebývá vždy pragmatickou volbou, ale jakýmsi vyústěním událostí. Na rozdíl však od ostatních profesí, kariéra profesionálního sportovce má datum expirace. Jak tělo stárne, sklon k rychlosti upadá. Je to očividný fakt, kterého si jsou sportovci vědomi a také jeden z důvodů způsobující sportovcům deprese.
Sportovci čelí depresi z pro ně nepochopitelných důvodů
Americká plavkyně Allison Schmittová mířila na Olympiádu v Londýně 2012 se sebevědomým pocitem a neměla nejmenší důvod cítit se jinak. Z Olympiády 2008 si nesla tři medaile, z toho jednu zlatou. Nedlouho poté se však nálada Schmittové změnila a začala u sebe pozorovat klasické příznaky deprese.
„Moc jsem tomu nerozuměla. Vrátila jsem se z nejúspěšnějšího léta, jaké jsem kdy měla.“ Věděla, že je v jejím životě vše v naprostém pořádku a že nebyl důvod ke smutku, šťastná však nebyla a nemohla přijít na to proč.
„Ve skutečnosti, jak uvedl sportovní psycholog z Michiganské univerzity Scott Goldman, pocity ztráty, které mohou přispívat k depresi, jsou běžné po velkých sportovních událostech. Ve chvíli kdy několika měsíční či dokonce několika leté úsilí skončí velkolepým adrenalinovým finishem, je přirozené cítit se nezaujatě či dokonce zmateně.“
  |
„Pro některé sportovce může být náhlý konec opravdu znepokojivý,“ říká Goldman. „Je to skoro jako kdyby byli na běžeckém páse, na kterém sprintují jak rychle to jen jde a najednou by někdo zatáhl za záchrannou brzdu. Bum, všechno se zastaví a oni jsou hozeni zpět. Běželi velmi rychle a zvykli si být velmi rychlí.“
Sportovní celebrity
Část tlaku vyvíjeného na sportovce bývá připisována relativně novému fenoménu jejich medializace. Pro mnohé ze sportovců je náročné se se slávou ztotožnit, pro jiné nechat ji za sebou jakmile jejich sportovní kariéra skončí. Nicméně vědci specializující se na sport se shodují, že existuje několik faktorů, které podmiňují hladký přechod z oblasti sportu do civilního života. Jedním z nich je možnost či schopnost kontrolovat moment odchodu - náhlý konec kariéry způsobený zraněním bývá častým spouštěčem post kariérní úzkosti či deprese, zatímco vědomé směřování k poslední sezóně těmto stavům může zabránit.
„Od okamžiku, kdy se člověk začne věnovat sportu, má zároveň zaručeno, že s tím bude muset jednou skončit. Ve chvíli kdy se tak stane to může opravdu znamenat pocit ztráty,“ říká Goldman. „Jeden atlet to popisoval, že to bylo jako kdyby ztratil část sebe, jako kdyby přišel například o ruku. Jakmile sportovec skončí svou profesionální kariéru, potýká se s existenciální otázkou ‚Kdo jsem? Když už nejsem sportovec, kdo jsem?‘.“ V takovém případě je důležité se zaměřit na ostatní činnosti a nezaměřovat se na sportovní činnost jako sebedefinující.
Nehledě na finanční stav, některé sporty vyžadují od svých účastníků maximum a elitní výkonnostní úrovně neposkytují čas potřebný k pěstování jiných zájmů. Pokud je úspěch vzorcem, ve kterém investované hodiny jsou klíčovou proměnnou, snížení těchto hodin může působit jako ohrožení kariéry. Pokud však tento trik k po sportovnímu životu není proveditelný, co takovému sportovci zbývá?
Útěcha mezi kamarády
Pro Schmittovou řešení spočívá v blízkém kruhu komunity kolem daného sportu. “Sportování se může stát poněkud nudné a vyčerpávající, takže je dobré mít tam své kamarády z týmu, kteří vás každý den podporují a posouvají vás,“ řekla Schmitová. „Vidíte je častěji než svou rodinu, takže se stane, že se stanou vaší rodinou.“
Vrcholoví sportovci jsou vedeni k samostatnosti a fyzická a psychická odolnost je pro ně klíčová neboť závod za ně nikdo jiný nedokončí, ani trenér ani přátelé, ale jen oni sami. Proto jsou také vedeni k samostatnosti, zároveň je v nich však pěstována představa zranitelnosti jako selhání. „Měla jsem pocit, že jsem sama. Člověk prostě nemá pocit, že by o tom chtěl mluvit s někým jiným,“ říká Schmittová a dodává, že se naučila „že je v pořádku být zranitelná.“
