Rychlobruslařská velmoc si totiž prosadila, že čerstvá mistryně Evropy na pětikilometrové trati bude pod dohledem jejích hvězd. Ještě před rokem by se možná křehká tmavovláska ze Žďáru nad Sázavou rozsypala. Ale letos? „Tak ať. Já se z nich nepo...,“ směje se bezprostřední dívka, která při dnešním slavnostním zahájení her ponese českou vlajku.
LN Víte, kdo byl vlajkonošem výpravy v Salt Lake City?
Vím, vím...
LN Pro Aleše Valentu skončila olympiáda zlatem. Napadla vás už tahle paralela?Až když jsem to četla v novinách. Pak mi to docvaklo. Jestli se ale ode mě očekává to samé, co se povedlo Alešovi... (směje se)
LN Ze závodů nervózní nebýváte. Co ale defilé na olympijském stadionu před kamerami?
To je už horší. Pořád si říkám, abych nezašla někam jinam, než bych měla. Nebo abych náhodou neupadla. Já zase moc obratná nejsem. (smích)
LN Jak jste se vlastně dozvěděla, že ponesete českou vlajku?
Jeli jsme z tréninku a najednou volá předseda Svazu rychlobruslení. Mám pro vás dobrou zprávu, můžete říct ano nebo ne, povídá. A já hned, ježíšmarjá, co se děje... A že mám možnost nést vlajku. Nevěděla jsem, co mám říct. Ptám se trenéra a on hned, abych souhlasila. Já měla slzy v očích, on taky.
LN Byli doma hodně šokovaní?
Věděli to skoro dřív než já. Nechtěla jsem jim to volat, aby byli překvapeni. Jenomže jsme zastavili před barákem a máma: Musím ti rychle něco říct... Ale jo, byli rádi.
LN Dolehla už na vás atmosféra velkého závodu?
Pořád se usmívám, takže všichni na mě koukají jako na magora. To mě ale naučil kouč, pořád se usmívat... Kdyby mi babička řekla, že jí umřel pes, tak bych se snad začala smát. Prostě se už směju pořád.
LN Těšíte se? Kvůli rozložení svých závodů strávíte v Turíně celou olympiádu.
Bude to zkušenost. Něco, co jsem zatím nezažila. Mám trochu strach, ale těším se.
LN Na vás je vidět všechno možné, jenom ne strach. Jak ho přemáháte?
Asi právě tím úsměvem, Někdy je sice křečovitý, ale to nikdo nepozná. (smích)
LN Došlo vám už, co vás čeká? Je vám osmnáct let a už startujete na olympiádě.
Zatím si to moc neuvědomuju. Ale to asi přijde až po zahájení.
LN Olympijská vesnice vám dává možnost setkávat se s různými sportovci. Na koho byste nejradši natrefila?
Určitě na Jardu.
LN Jaromíra Jágra?
Jo, na Jardu. A ostatní naše hokejisty. Nikdy jsem se s nimi nesetkala a strašně by mě zajímalo, jak se chovají lidi, kteří hrají v Americe a mají spoustu peněz. Až Jardu potkám, tak chci vidět, jak se bude chovat. I když on mě asi nezná.
LN Oslovíte ho aspoň?
To ne. Akorát asi řeknu dobrý den. Rozhodně nezačnu skákat a ječet: Jééé, to je Jarda Jágr... A když se se mnou bude chtít dát do řeči, tak uvidíme. I když jsem dostala od kámošů instrukce, abych sehnala podpisy hokejistů.
LN A co zajít na jejich zápas?
To by mě lákalo. Čas bude, musím se ale domluvit s trenérem.
LN Myslíte, že by měl to srdce vám hokej zakázat?
To snad ne. Říkal, že by se šel podívat taky. (směje se)
LN Budete zuřivá fanynka?
To nevím, protože jsem na žádném takovémhle zápase nebyla. Chodila jsem ale na hokej s tátou, když hrál Ždár druhou ligu. To mi bylo osm let...
LN Vaší favoritkou je ale přece i Kateřina Neumannová. Vypravíte se i do hor?
To mám zakázané. Když jsem cestou z letiště viděla, jak je to daleko...
LN Cestou z letiště? Vždyť bydlíte v Turíně?
Řidič nás omylem zavezl do Bardonecchie. Bylo to komické. Trenér mu říkal, kudy má jet, a on pořád jen: Si, si, Torino, Torino. Když jsem najednou viděla hory, tak mi bylo jasné, že jedem někam jinam.
Pováleční vlajkonoši
1948: Zábrodský (hokejista)
1952: Bubník (hokejista)
1956: Bubník (hokejista)
1960: Starší (hokejista)
1964: Matouš (skokan)
1968: Raška (skokan)
1972: Raška (skokan)
1976: Machač (hokejista)
1980: Ebermann (hokejista)
1984: Králík (hokejista)
1988: Parma (skokan)
1992: Benc (běžec na lyžích)
1994: Benc (běžec na lyžích)
1998: Buchta (běžec na lyžích)
2002: Valenta (akrobat)
2006: Sáblíková (rychlobruslařka)
