A není snadné tohle všechno po dvou a půl týdnech opouštět. Je toho opravdu dost, na co budu po návratu domů vzpomínat...
Budu vzpomínat na dobrosrdečnost místních – až z toho nabíráte pocit, že si to Londýňané dokonale nacvičili na hry.
Budu vzpomínat na půlnoční lišky, které pobíhají ulicemi Fulhamu. I rozkvetlý Hyde Park, kde si každý třetí strom okupují veverky mlsající drze z rukou procházejících lidí.
Budu vzpomínat na klikující doubledecker, pouliční to atrakci, která proslavila Český dům.
Budu vzpomínat na vagony londýnského metra, kde nebylo dobré půl hodiny jízdy k hnutí.
Vše o olympijských hrách |
Budu vzpomínat i na každodenní zvuk helikoptér neustále kroužících nad vámi. A pravda – po krátké době už ho ani nevnímáte.
Budu též vzpomínat na slavnostní ceremoniál, to nejkrásnější představení, které jsem kdy viděl.
Budu vzpomínat na dokonale secvičený wimbledonský personál – stačilo jen lusknout, a travnaté kurty byly chráněny před deštěm.
Budu vzpomínat na nekonečné kontroly u každého sportoviště, průchody všemi detekčními branami, sundávání pásku z kalhot a vyprazdňování kapes od všeho kovového, co by mohlo zapípat.
Budu vzpomínat na tiskovou konferenci Usaina Bolta, po které se na šampiona vrhli novináři s žádostmi o podpis, což je jindy něco nemyslitelného. Budu vzpomínat na den Boltova vítězství, kdy proudy lidí čekaly na vlakovém nádraží a uprostřed tisícového davu spustila dívka jamajskou hymnu. A když skončila, dav jí nahlas aplaudoval. A pak hrdě začal zpívat hymnu britskou.
Budu vzpomínat také na to, když olympijský stadion hnal domácího půlkaře Mohameda Faraha ke zlatému triumfu – z toho řevu mám ještě dnes po těle husí kůži.
Budu vzpomínat na českou soudržnost v cizí krajině. Bylo příjemné ji zase jednou cítit.
Budu vzpomínat na řadu věcí, na které tento sloupek nestačí.
Sbohem, olympijský Londýne, budeš mi opravdu moc chybět.
