Marná sláva, před čtyřmi roky si právě 13. ledna, měsíc před závodem na olympiádě ve Vancouveru, přetrhla křížový vaz v levém koleni. Do Kanady nakonec sice odletěla, ale medailové sny se s tímhle hendikepem naplnit nedaly. Koleno se za tu dlouhou dobu už dávno dalo dohromady a nezlobí při dopadech po komplikovaných skocích ani v divočině mezi boulemi. Ba co víc – zranění zjevně nezanechalo na psychice Sudové sebemenší šrám.
O čemž svědčí i víkendové výsledky v závodech Světového poháru právě na „zlověstném“ svahu v americkém Deer Valley, kde jí začátkem roku 2010 vaz prasknul. Páteční šestá a sobotní desátá příčka představují navíc dosud nejlepší představení v olympijské sezoně a bezpochyby i nabuzené sebevědomí. „Z tohohle kopce husí kůži nemám. Ani po tom, co se mi tam tehdy stalo,“ povídá Sudová naprosto klidně se svým věčným úsměvem na tváři. „Možná se to někomu bude zdát divné, ale mně tenhle svah vyhovuje.“ V pátečním finále si dokonce dovolila na spodním můstku zařadit mimořádně obtížný skok zvaný d-spin.
České naděje v Lidových novináchČtěte příběhy o českých olympijských nadějích každé úterý a čtvrtek |
Před osmi roky na olympiádě v Turíně na něj rozhodčí zírali poněkud nechápavě a jakoby postiženi sněžnou slepotou ho patřičně neohodnotili. Nyní snad už ho začínají brát na vědomí.
Navzdory vážnému zranění se Sudová zpět do světa vrcholového sportu vracela víceméně bez problémů a co je možná nejdůležitější – bez jakýchkoliv bloků a zábran. „Musím to zaklepat, ale nikdy jsem nespolupracovala ani s psychologem,“ zdůrazňuje.
Světový pohár jako rutina „Možná to souvisí i s faktem, že nepatřím mezi nerváky. Vždyť já si někdy i uvědomuju, jak mi některé závody Světového poháru už začínají za ta léta připadat skoro jako rutina. A musím se dokonce nutit k tomu, abych se na ně namotivovala. Až jsem se tohohle zjištění trochu lekla. Jenže v Soči mě čeká moje čtvrtá a nejspíš poslední olympiáda, co si budeme namlouvat... Takže nahecování na závod mi tam určitě problém působit nebude.“
Zároveň ale připouští, že v ní přece jen mírné pochybnosti hlodají: „Občas mě napadne, že v Turíně jsem byla dokonale připravená, v optimální kondici i perfektně na závod vyspalá. A stejně na mě medaile nezůstala. Tak si sem tam říkám, že by byla docela klika, kdyby i tentokrát všechno před závodem znovu klaplo. Na druhou stranu ale – už bych se snad nějaké té radosti na olympiádě mohla dočkat, ne?!“ V pozitivní a věčně veselé náladě Sudovou udržuje i její minitým čítající trenéra Radka Herota a fyzioterapeutku Zuzanu Biborovou. „Jsou to lidi, s nimiž si perfektně rozumím, taková malá rodina. Věčně si z něčeho děláme srandu, neznáme ponorkovou nemoc.“
Že by snad téhle dívce skutečně nikdy nelezl trenér na nervy? „Ale to víte, že když se mě někdy za cílem Radek ptá, proč jsem na trati neudělala to či ono, tak si pro sebe brblám – no, proč asi? Protože to asi nejde, ne! Jasně, oba občas trochu svoje nálady míváme, ale i tyhle situace zvládáme víceméně bez potíží.“
Sudová už dokázala v životě stanout v 23 závodech Světového poháru na stupních vítězů a z mistrovství světa si přivezla dvě medaile. Přesto se najdou chytrolíni, kteří Herotův kumšt zpochybňují. „Za nás mluví výsledky,“ hodí tyhle řeči za hlavu. „Vím, že v České republice se v našem sportu lepší trenér nenajde. A já prostě nemám nejmenší důvod ho měnit, takže předpokládám, že kariéru s ním už dokončím.“ V akrobatickém lyžování se navíc občas stává, že když někdo sáhne po zahraničním trenérovi, tak ten většinou nikdy nebude „kopat“ za závodníka z jiné země tolik jako za vlastní. A navíc, speciálně v Česku by jen těžko mohl někdo zahraničního trenéra zaplatit.
Nikola SudováNarozena: 17. března 1982 v Jablonci nad Nisou. Zvláštnost: Patří mezi vyhlášené spáče, takže ji netěší, že se v Soči bude možná závodit i krátce před půlnocí. Vyzná se v designu oblečení a podílela se i na kolekci pro české olympioniky Největší úspěchy: Stříbro a bronz ze světových šampionátů, ve Světovém poháru stála 23krát na stupních vítězů, z toho dvakrát na tom nejvyšším. Na olympiádě v Turíně (2006) skončila šestá. Proč by měla přivézt medaili: Ve vypjatých momentech dokáže zachovat klid a prodat, co umí. Na šesti posledních světových šampionátech (startovala v sedmi) vždy skončila v elitní desítce. Dozrála, slouží jí zdraví a věří si. Jak dopadne v Soči – tip LN: Do šestého místa |
Však se také Sudová nad otázkou, jestli se dá jízdou mezi boulemi v naší zemi zbohatnout, nespoutaně rozesmála. „Tak to skutečně ne. Za vítězství ve svěťáku se vyplácí přes 6 tisíc švýcarských franků. Nezdaněných. No, a já zatímvyhrála v kariéře svěťák jen dvakrát. Z odměn platím trenérovi 30 procent, takovou máme dohodu. A když se mi něco povedlo na mistrovství světa, tak jsem za to dostala nějakou částku od svazu.“ Tři miliony na sezonu Takže vlastně může v důstojných podmínkách objíždět špičkové závody víceméně jen díky sponzorům. „S většinou z nich si tykám a jsem ráda, že mně zatím vždy pomohli i v nejtěžších dobách. Na sezonu potřebuju tak tři miliony a sehnat je není ani trochu jednoduché. Kromě sponzorů mně pomáhá i agentura, která se o mě stará a zapomenout samozřejmě nemůžu ani na Duklu Liberec. Ta mi platí především tréninkové tábory, které také nejsou ani náhodou levné.“
Akrobatické lyžování navíc v Česku nepatří zrovna mezi odvětví, do nichž by funkcionáři z lyžařského svazu ochotně pouštěli peníze. Jeden z nejvyšších bafuňářů se dokonce před časem nechal slyšet, že si Sudová vybrala „blbej a nezajímavej“ sport. „Ale co, tyhle věci beru s nadhledem. Žiju si v bytě 1+1, kam se můj přítel skoro už se mnou nevejde, ale jinak dobrý.“
Vlastně, ještě jeden dotaz Sudovou pobavil – jestli umí text české hymny. Podle průzkumů se totiž ukázalo, že téměř polovina národa slova nezná.
"To jako, kdybych se ocitla v situaci, že bych si českou hymnu mohla v Soči na stupních vítězů zazpívat?“ rozsvítí se jí oči. „Zvládla bych ji snad dobře, ale v těchhle věcech nejsem zatím bohužel náležitě zacvičená...“
