Peter Sagan o stoupání na Alpe d’Huez říká: „Vlastně nevím, proč je to tak slavné. Není ani nejdelší, ani nejtěžší.“
A přestože má pravdu, je to výšlap legendární.
Kvůli historii. Kvůli nenapodobitelné atmosféře. Kvůli památným příběhům. A jistě, i kvůli té náloži serpentin.
„Alpe d’Huez je pro Tour cosi jako rodinná zoo,“ soudí Thierry Gouvenou, autor itineráře závodu.
Ale dlouho tomu tak nebylo.
Ještě roku 1952, tedy 49 let po zrození Tour a 42 let po premiéře pyrenejského Tourmaletu, zná Alpe d’Huez jen pár zasvěcenců. Je tu jedna lanovka, tři hotely, nic víc. Ale místní umělec Jean Barbaglia má vizi. Nabádá Georgese Rajona, majitele hotelu Christina: „Máme tu ideální místo pro finiš etapy Tour. Tak se proslavíme.“
Konsorcium byznysmenů z Alpe d’Huez, které nechalo do střediska vybudovat i úzkou čtrnáctikilometrovou klikatou silničku, tudíž zve na návštěvu Élieho Wermelingera, šéfa rozhodčích Tour. „Líbilo by se nám, kdyby tímto stoupáním končila jedna z etap,“ říká mu Rajon. Po návratu do Paříže popíše Wermelinger scenerii řediteli Tour Goddetovi. „Co myslíš?“
Nikdy předtím neměla žádná etapa Tour horský dojezd. Přesto se rozhodnou: Zkusíme to. Cíl desáté etapy umístíme do Alpe d’Huez.
Nepotřebujete psychiatra?
Je to místo jako stvořené pro Fausta Coppiho. V červenci 1952 se Ital v 31 letech vrací na Tour. Poté, co jej o rok dříve o morální sílu obrala tragická smrt bratra Sersa, chce obnovit někdejší dominanci.
Když v obci Bourg d’Oisans vjíždějí do 21 serpentin, útočí domácí hvězda Jean Robic. Coppi ho nechá, ať se chvíli vydovádí, načež se pustí do stíhací jízdy. Fanoušci sledují velké představení dvou kontrastních figur: elegance Coppiho versus sveřepý styl Robika. Osm kilometrů pod vrcholem Francouze dojíždí, pak jej nechá za sebou, triumfuje a obléká si žlutý dres. V Paříži je posléze Coppi vítězem s převahou 28 minut! Opět se blyštivě zapisuje do historie závodu.
Jenže zapsalo se do něj stejně i Alpe d’Huez? Ne, zatím ne.
Generalita Tour jím není oslněna. Horský dojezd vyžaduje extra práci a středisko ještě nemá zázemí, jaké tam v budoucnu vyroste. Ani diváci zatím nešplhají do zdejších serpentin v mohutných davech. A mnozí ředitelé týmů posílají organizátory k psychiatrům. Dojíždět na kopci, kde není skoro nic? Proč? Kvůli komu?
Televize sice toho roku poprvé vysílala Tour, ale nikoliv živě. Kameraman, usazen na motocyklu zády k řidiči, snímal záběry, po etapě pak zaslal ke zpracování do Paříže film, z něhož byl až následující den odvysílán záznam.
Čas přímých přenosů teprve nadejde. A stejně tak čas Alpe d’Huez.
V sedmé serpentině teče amstel
Trvá 24 let, než Rajon přesvědčí organizátory k návratu. Teprve potom se zrodí mýtus tohoto stoupání. Nadejde doba, kdy fanoušci budou šplhat do 21 serpentin po statisících, aby se jich tu v roce 2004 při horské časovce usadil milion. Doba, během níž se Tour zamiluje do horských dojezdů garantujících drama pro televizní věk.
Doba, kdy reportéři označí Alpe d’Huez jako „hollywoodské stoupání“ a publicista Tim Moore napíše: „Když se sem peloton ubírá, mění se jeho okolí v zaneřáděný, sprostý a šílený chaos. Tak to lidé milují. Je to Glastonburský festival cyklistických fanoušků.“
Po vítězích etap tu pojmenují jednotlivé serpentiny a každému z nich darují ve středisku apartmán.
Paradoxně, u zrodu tohoto šílenství nestojí Francouzi, nýbrž Nizozemci. V roce 1976 tu triumfuje Joop Zoetemelk, po něm Henni Kuiper a následují další. Osm nizozemských vítězů z třinácti návštěv Tour v tomto středisku do roku 1989!
Z jejich domoviny se sem proto každým rokem stahuje více fanoušků. Stoupání je přejmenováno na Holandskou horu a sedmá serpentina, nejpopulárnější mezi „oranjes“, na Holandskou zatáčku. List L’Equipe píše: „Pivo Amstel tu teče takovým proudem, že snad musí mít tajný přívod z obřích píp až z Nizozemska.“
Ani Theo Koomen, slavný rozhlasový reportér triumfů fotbalového Ajaxu, neodolá, vydává se do Alpe d’Huez a komentuje odtud tak vášnivě (s velkým přispěním fantazie), že lidé v Nizozemsku při poslechu jeho reportáží přestávají pracovat.
Už 26 let od těch dob oranjes marně čekají na svého dalšího vítěze. Hora dávno není jen jejich. Celý svět sleduje zdejší bitvy velikánů.
Návrat ke kořenům
Tak jako roku 1986, kdy Bernard Hinault slíbí pomoci týmovému parťákovi Gregu LeMondovi, přesto na něj v etapě do Alpe d’Huez opakovaně útočí. Nakonec projíždějí cílem bok po boku, ale co se to dělo předtím? LeMond láteří: „Hinault porušil daný slib.“ Ten se jen ušklíbne: „Útočil jsem, abych demoralizoval naše rivaly. Neútočil jsem na Grega. Jeho chyba, že to nepochopil.“
V 90. letech, éře dopingu, na Alpe d’Huez lehkou švihovou jízdou dvakrát vládne Marko Pantani a vytvoří i rekord: 13,8 kilometru se sklonem 8,1 procenta zvládl za stále nepřekonaných 37:35 minuty.
O dvě desetiletí později Chris Froome v serpentinách uhájí žlutý dres před Nairem Quintanou a Francouzi si rozdělí vítězství při třech posledních dojezdech do Alpe d’Huez, kde postupně triumfují Rolland, Riblon a v roce 2015 Pinot.
Naváží na ně Romain Bardet či Warren Barguil? Dnešek zdaleka nebude jen o 21 serpentinách. Před nimi čekají dvoutisícovky Madeleine a Croix de Fer a mezi ně vklíněné serpentiny Montvernier.
Po včerejším horském sprintu se pojede klasická horská etapa, jejíž tvůrce Thierry Gouvenou tvrdí: „Vracíme se s ní k cyklistickým kořenům. Navzdory trendu zkracování potřebuje Tour i takovéto dny, které se mohou stát legendárními.“
Od roku 2013 se v Alpách žádná podobně náročná etapa nekonala. Na 175,5 kilometrech cyklisty prověří 5000 výškových metrů! „V takovém terénu budou i silné týmy situaci velmi těžce kontrolovat, pokud ryzí vrchaři pojedou dostatečně tvrdě,“ říká Barguil.
Nejlepšího z nich pak přivítá sportovní amfiteátr, kde je triumf slovy vítěze z roku 1992 Andyho Hampstena „sladší než na mistrovství světa, protože právě v Alpe d’Huez se nachází svatý grál vrchařů.“
