S trochou nadsázky se dá říct, že maraton, tedy 42,195 kilometru, má jako rozcvičku. Při dvou už se začíná rozehřívat, a stovka pro něj představuje to, co pro jiné sprint. Český ultramaratonec Radek Brunner má za sebou velký příběh. Od astmatu přes modrou knížku až k šílenému rekordu, který nakonec zhatila moderní technika.
Lidovky.cz: Proč jste se dal zrovna na dlouhé běhy, konkrétně ultramaraton?
Vždycky jsem chtěl dělat to, co mě někam posune. Zkoušel jsem svoje hranice, co ještě zvládnu a co už je moc. Když jsem jako dorostenec běhal střední tratě, vzhlížel jsem k maratoncům jako k běžeckým bohům, kteří zvládnou něco nadpřirozeného. Později se to z maratonu přesunulo na sto kilometrů a poté furt dál. Ultramaraton je taková disciplína, kde vítězí vytrvalost, vůle a snaha překonávat problémy, nepříjemnosti i překážky. Takže mě k němu přivedlo objevování vlastních hranic. Říkal jsem si: Pokud je vůbec mám, tak kde vlastně jsou?
Lidovky.cz: Přitom v dětství jste kvůli astmatu ani nemohl jezdit na tábor.
Myslím si, že mi běh hodně pomohl. I když mi nebyla doporučována dlouhodobá zátěž, nakonec se ukázalo, že je pro mě dost možná to nejlepší. Dost často se mi stává, že když se mi špatně dýchá, tak při běhu to rozdýchám, třeba po deseti kilometrech. Ať je to silná rýma, nebo opravdové problémy s dýcháním. Netýká se to samozřejmě nějakého ohromného anaerobního výkonu. Při tom ultra, kdy neběžíte tak intenzivně, se to dá zvládnout.
Spartathlon 2017, Radek Brunner
Lidovky.cz: Zkraje dubna jste zazářil na Quarantine Backyard Ultra, což byl závod, při němž museli běžci na pásu nebo uzavřeném okruhu v okolí domova urazit každou hodinu 6,7 kilometru a zbytek času z každé hodiny pak mohli odpočívat. Vyhrál ten, kdo vydržel nejdéle. Vy jste z 2411 borců skončil druhý a uběhl přes 423 kilometrů. Dostaví se při takové porci kilometrů i bolest či touha skončit?
Jasně, že se dostaví. Je normální, že člověk jede na nějakých sinusoidách. Chvíli je nahoře, chvíli dole. Pravdou je, že tento koncept závodu vyhovoval mně osobně úplně úžasně. Dokázal jsem fungovat velmi dobře, i co se týče doplňování energie a nějaké regenerace. Takže jsem v podstatě běžel s velmi malými krizemi. Tou největší byla asi bolest kolen, která mě bolela opravdu dost. Když jsem si lehl, měl jsem velké problémy. Ve chvíli, kdy jsem si na nohy zase stoupl, se to umoudřilo. Pak to byla taková částečná monotónnost, kdy se mi zdálo: zase běžet, zase běžet… Čím víc se blížil cíl, tím se zmenšoval počet soupeřů a závod i pro mě získával na atraktivitě. Pak už touha končit nebyla a před úplným závěrem už vůbec ne. Tam jsem chtěl pokračovat, ale bohužel to nešlo.
Lidovky.cz: Po 63 hodinách běhu jste nakonec skončil druhý, protože vám selhala technika. Přepadlo vás zklamání?
V prvním momentu to bylo ohromné zklamání, protože jsem netušil, proč bych měl končit. Nebyl jsem si vědom, že bych udělal něco špatně. Od chvíle, kdy jsem očekával start, jsem se snažil k závodu přistoupit maximálně soustředěně. Nastavil jsem počítač tak, aby stream z běhátka běžel nonstop, což ne každý ze závodníků měl. Hlavně z těch, kteří se propracovali mezi elitu. V podstatě každý můj krok byl přenášený, takže nikdo nemohl říct, že bych udělal něco špatně. Po každém kole jsem striktně ukazoval uběhnutou vzdálenost, aby nebylo pochyb o tom, jak na tom jsem. Všechno bylo vidět. Pak najednou nastal zádrhel s opožděným streamem. Nebyl jsem si vědom, že bych odstartoval pozdě, jen jsem v podstatě čekal na gong, abych začal další kolo, a najednou nastala nepříjemná situace...
Lidovky.cz: ... zazvonil vám telefon...
Ano, s kanadským číslem. Pořadatelé mi řekli, že jsem nevyběhl. Říkali: Gong zazněl, ty stojíš a neběžíš, jak vidíme na streamu. A já jim říkám: To není pravda, já byl na běhátku včas a čekal jsem na impulz, kdy se má začít… Jenže jsem nemohl ani odstartovat dřív, jelikož to znamená také diskvalifikaci. Ve virtuálním světě je to zkrátka takové složitější. Bohužel chyba nastala a už se nedá nic dělat. Byla jednoznačně na mé straně, měl jsem si to ohlídat. Měl jsem to mít streamované aktuálně, a ne se zpožděním na Facebooku, což se v tu chvíli stalo.
Lidovky.cz: Na jakou porci běhu jste se ještě cítil?
Vzhledem k tomu, že byl závod ukončen v době, kdy jsem přečkal třetí noc, což pro mě byla oproti soupeři (Američanu Michaelu Wardianovi) velká výhoda, byl jsem rozhodnutý, že poběžím do té doby, než odpadne a já vyhraju. On totiž do třetí noci teprve vstupoval, tak jsem se cítil, že mu to rozhodně nepřenechám.
Lidovky.cz: Takže jste necítil přehnanou únavu?
Cítil jsem se dobře, neměl jsem nějaký problém, který by mě měl limitovat, abych musel ze závodu odstoupit nebo ho předčasně ukončit. Počítal jsem s tím, že budu běhat klidně dalších deset dvacet hodin. Byli jsme asi jen pět hodin od světového rekordu. To už bylo hrozně blízko. Myslím si, že jsme to moc chtěli. Z Michaela jsem tak trošku cítil, že to tlačí právě k rekordu a pak odpadne. Ale bohužel jsem odpadl já. (směje se)
  |
Lidovky.cz: Jaký je váš rekord?
V podstatě tohle, protože jsem uběhl 423 kilometrů a mým dosavadním nejlepším výkonem bylo 253 kilometrů za 24 hodin. Nejdéle jsem pak běžel na svém prvním Spartathlonu, kde jsem byl na trati třicet hodin. Tudíž můj poslední výkon překonal mé rekordy ve všech směrech, jak ve vzdálenosti, tak v čase.
Lidovky.cz: Proč jste se vůbec přihlásil? Nudil jste se doma?
Akcí i plánů jsem měl dost. Měli jsme v práci sice omezené střídání směn, takže jsem doma trávil více času než v práci. V každém případě mi to připadalo jako něco zajímavého. Bylo to něco, co jsem ještě nikdy nevyzkoušel. A vzhledem k tomu, že v aktuální době všechny závody, které měly být a na které jsem se i chystal, byly zrušené, řekl jsem si, že to bude jediný ultramaraton, na nějž se v první polovině roku přihlásím. Byla by škoda na něm chybět.
Lidovky.cz: Tak jste se do toho v sobotu 4. dubna ve tři odpoledne pustil.
Počítal jsem, že odběhám deset hodin do půlnoci a nechám to být. Ale jak z těch dvou a půl tisíc startujících závodníci postupně mizeli, motivovalo mě to a motivovalo.
Lidovky.cz: Co rozhodlo, že budete pokračovat?
Přečkal jsem první noc, žena se probudila, udělala mi k snídani míchaná vajíčka a kafíčko, tak jsem si řekl: Dobrý, jdeme do dalšího pěkného dne, tak bojuju dál. S tou snídaní se to opakovalo třikrát za sebou a furt to bylo dobré. (směje se) Později už jsem to bral jako výzvu, kolik toho vydržím, protože světový rekord je 68 hodin. Když jsem o tom přemýšlel, nevěřil jsem, že je možné takhle fungovat tři dny v kuse. To se vydržet nedá. Říkal jsem si, že je to nesmysl. Nechápal jsem to… Teď už to beru jako věc, která je reálná. Třeba mi to i pomůže v některých 24hodinových závodech do budoucna, protože mi budou připadat až směšně krátké. Však je to pouze třetina toho, co už jsem zvládl. (směje se)
Lidovky.cz: Jak těžké bylo se motivovat doma? Čím jste si pomáhal, třeba proti spánku?
Nebylo to těžké. Většinu času jsem sledoval stream. Zajímalo mě, jak se daří soupeřům. Především těm z elitní světové dvacítky, kteří měli na začátku jedno okno streamu vyhrazené pouze pro sebe. Pozoroval jsem, jak rychle běží, co dělají po běhu ve volném čase. Jinak jsem hodně poslouchal hudbu. Proti spánku jsem pil kafe a kolu, když jsem potřeboval, tak jsem ve volné chvíli třeba i deset minut spal. Na mobilu jsem měl nastavený budíček, držel jsem ho v ruce, když mi zavibroval, vyskočil jsem, vzal si čisté tričko, naskočil na pás a vyrazil zase do boje.
Lidovky.cz: V mládí jste se chtěl přes působení v Dukle probojovat na olympiádu. Jenže jste dostal modrou knížku a na tuto metu nedosáhl. Jak jste to bral?
Olympiáda pro mě byla dětským snem. Něco si spočítat na papíře a říct si: tohle je můj plán, takhle to dám. Teď už vím, že to takhle nefunguje, ale bylo to hezké. Měl jsem sen, za kterým jsem si chtěl jít. Když mi dali modrou knížku, rozhodně jsem nejásal, chtěl jsem na vojnu jít, trénovat na Dukle byl můj cíl. Říkal jsem si, že je to paráda, každý den být na stadionu, mít k dispozici vířivky, posilovnu. Byla by to naprostá bomba. Pak mi to bylo hrozně líto. Když mi dali modrou knížku, tak jsem se na běhání vybodl. Díky kamarádovi jsem se ale nakonec vrátil zpátky a věnoval se maratonu.
Lidovky.cz: Jednou jste sdělil, že jste nemohl v noci vstát z postele a dojít si na toaletu. Jak je možné, že vás to nepoložilo?
Když jsem začal běhat maratony, tak pro mě začaly být výzvou sto kilometrové tratě. Po té první, na kterou jsem měl málo natrénováno, nastala situace, že jsem v noci nebyl schopný se zvednout z postele. Musela mi pomáhat žena. Byla nucena mě jaksi transportovat na toaletu a pak zpět. To byl asi ten největší extrém. Asi jsem v té době byl ještě měkký a bral jsem to, jako že nemohu vůbec chodit. Teď už mi to tak ani nepřijde.
Lidovky.cz: Co rodina? Jsou v ni podobní nadšenci jako vy? Nebo s vámi sdílejí spíše starosti, které může ultramaraton přivodit?
Ultramaratony rozhodně neběhají, ale Jana (manželka), také běhá. Snaží se nějakým způsobem udržovat. Tím, že je okolo mě spousta kamarádů a známých, kteří mají rádi běhání, jí toho ani moc nezbývalo. Začala běhat a přidala se do téhle party. Myslím si, že teď máme většinu přátel a kamarádů právě ze sportovního prostředí. Je to dobré v tom, že můžeme sdílet společné zážitky. Potkáváme se po závodech. Když to letos klapne, tak na Spartathlon pojede velká parta. Bude to takový jeden velký týdenní mejdan. Takže se mnou rodina sdílí jak radosti, tak starosti. Když je člověk zraněný a nemůže běhat, tak ho to hodně trápí a pronásleduje. Vnitřně ho to ubíjí, že ostatní trénují a on nemůže. Takže pak jsou trošku hromosvodem mých špatných nálad. Já se však snažím jim to nestěžovat. Jsem moc rád, že mi takovou zálibu tolerují a umožňují mi ji dělat bez jakýchkoliv problémů.
Lidovky.cz: Vybavíte si nejděsivější závod vaší běžecké kariéry? Hrozná trať, bolesti...?
Asi jsem nikdy neměl špatné závody. Vždycky jsem si snažil vybrat dobré závody… Ale možná jednou, to jsem musel skončit dřív, než jsem doběhl do cíle. Bylo to v nizozemském Winschotenu, kde jsem dostal neskutečné křeče do celého těla. Tam jsem ukončení závodu ze stran pořadatelů považoval za vysvobození. Pak mě ještě mrzí loňský rok. Přes zimu jsem prodělal plicní embolii, která začala trombózou v lýtku. Poté jsem zkoušel znovu začít běhat. Byl jsem na startu Ultrabalatonu (v Maďarsku), do cíle jsem bohužel také nedoběhl, protože jsem byl vyřízený, bez kyslíku, doslova zničený. Měl jsem pocit, že běžím hrozně rychle, ale ve finále jsem se skoro nepohnul z místa. To bylo moc smutný. K tomu se opravdu nerad vracím. Ale považuji za rozumné, že jsem skončil, bylo přede mnou totiž dalších 100 kilometrů. V tom stavu, bych se neskutečně trápil.
Lidovky.cz: A naopak ten vůbec nejlepší? Je to ten stříbrný z Atén do Sparty, po stopách bájného Feidippidése?
Samozřejmě. Ty nejlepší závody pro mě byly Spartathlony. Paradoxně asi ne ty, které byly oceněné stupni vítězů, ale ten, který byl vůbec první. Trval mi 30 hodin, doběhl jsem ho na třicátém nebo pětadvacátém místě…(přemýšlí) No to je jedno. Spartathlon poprvé je zkrátka nejvíc. Ten doběh do cíle byl úplně nejlepší zážitek, který sem kdy ze sportovního hlediska zažil.
Lidovky.cz: Na letošní Spartathlonu je přihlášených šestnáct běžkyň či běžců z České republiky, máte strach, že o tradiční závod z mýtického Řecka přijdete?
Doufám, že ne. Věřím, že se všechno do konce září stabilizuje a urovná. Doufám, že aspoň tenhle závod bude a dokážeme ho odběhnout. A když nebude, tak nebude. Zdraví je zkrátka přednější. Myslím si, že nikdo z nás nechce riskovat jakýkoliv komplikace či problémy, a to ať naše, našich blízkých nebo ostatních. Když nepoběžíme letos, můžeme běžet za rok. Ale když nezvládneme situaci, která je teď, tak možná za rok žádný závod ani nebude…
Lidovky.cz: Lákal vás vždy ten pocit, kdy dobíháte k soše krále Leonidase, nebo stálo za vaší premiérou na nejslavnějším ultramaratonu něco jiného?
Ne to mě nikdy nelákalo. Já jsem o Spartathlonu začal uvažovat až po nějakých přečtených článcích od Dana Orálka, který se tam z Čechů přede mnou probojoval nejvýš. Doběhl asi pátý, a to pro mě byla velká motivace, když jsem si četl jeho knihu. V té době bylo mým cílem se dostat na Western States Endurance Run, což je sto mílový závod v Kalifornii. Tak jsem se mimochodem do dnešního dne nepropracoval, protože tam je nějaký systém losování startovního pole, přes který jsem se zatím neprobojoval. Pak jsem tedy hledal na ten rok náhradu. Do oka mi padl Spartathlon, tak jsem se přihlásil. Od té doby Spartathlonem žiju, baví mě a snažím se běžeckou komunitu motivovat k tomu, že Spartathlon není jen pro skupinku vyvolených bláznů, démonů a nadpřirozených bytostí, kteří jsou schopní tuhle vzdálenost uběhnout. Protože do té doby, než jsem tam byl poprvé v roce 2015, tmi to tak připadalo. Tady se neslo, že závod zvládnou jen nadlidi. Byli tady běžci, kteří si na tom vybudovali kariéru. Jednou zaběhli Spartathlon a pak už se jim to třeba nepovedlo, protože měli nějaké problémy, a protože je to strašně těžké…
Lidovky.cz: Čím se snažíte ostatní přesvědčit?
Já už jsem se snažil po první zkušenosti dostat mezi běžeckou komunitu to, že to není tak těžké. Tvrdil jsem, že ten, kdo bude trénovat, tak tu vzdálenost za 36 hodin uběhne a nemusí se toho bát. Myslím si, že se mi to povedlo, protože Čechů se na startu rok od roku hromadí více a více. Letos se jich přihlásilo dokonce třicet, z toho šestnáct se jich dostalo na startovní lajnu. To mi přijde naprosto super. Předloni jsme měli skvělou úspěšnost, kdy se všech patnáct Čechů, kteří startovali, dostalo do cíle. A navíc jsme získali dvě stříbrná místa. Jak já, tak Katka Kašparová, která doběhla mezi ženami na druhém místě.
Lidovky.cz: Takže Češi už mají na Spartathlonu nějaké postavení?
Myslím si, že jsme se na Spartathlonu zapsali jako skupina lidí, se kterou se musí počítat. Věřím, že i letos budeme minimálně tak úspěšní, možná dopadneme i trošku lépe. Uvidíme.
