Veronika Vítková se nikdy nepovažovala za studijní typ, ale zkoušky na zbrojní pas zvládla v patnácti napoprvé. „Až jsem z toho byla překvapená. Obě mé ségry uspěly až napotřetí.“
Biatlonisté bývají majiteli zbrojního pasu skupiny B, opravňujícího je k nošení sportovních zbraní. „I s pistolí smím střílet, ale jen pro sportovní účely,“ vysvětluje Zdeněk Vítek, trenér žen. „Ale nesmím zbraň použít jako myslivec.“
V žákovských závodech používají vzduchovky s nižší úsťovou rychlostí, na něž ještě zbrojní pas nepotřebují. V 15 letech přecházejí na malorážky. „Tomu předchází zkouška ze zbrojního zákona. Musí nastudovat bezpečnou manipulaci se zbraní i technická data a ovládat rozborku,“ líčí Pavel Levora, mezinárodní rozhodčí a expert na zbraně.
„Rozborka mě bavila, jsem technický typ,“ říká Vítek. Zato jeho neteř Veronika přiznává: „Úplně až na součástky pušku nerozeberu. Ale základní čištění zvládám.“ Vítek se směje: „Holkám ty flinty radši kontrolujeme.“
    |
Zvláštní deklarací se biatlonisté zavazují, že budou dodržovat i veškerá bezpečnostní pravidla. Jakákoliv nepovolená manipulace se zbraní přináší tvrdý trest.
„Například když ústí zbraně otočí směrem k divákům. Hlaveň má s výjimkou střelby neustále mířit vzhůru. Trestá se i jakékoliv přebíjení zády k terčům,“ popisuje Levora. „Stejně tak musí být komora při opuštění střelnice prázdná.“
Pokud biatlonista odjede s nevystřelenými náboji v zásobníku zasunutém ve zbrani, je zle. Rozhodčí je kontrolují i při tréninku. „Když tam někoho nachytají, zastaví ho a nemá potom právo startu ani v závodě,“ popisuje Levora. To byl případ Jitky Landové minulou sezonu v Östersundu.
Závodní malorážka včetně pažby stojí dnes 75 tisíc korun. Pažby už si biatlonisté nechávají vyrábět na míru. Kdysi využívali Češi služeb zbrojíře německého týmu, než se stal machrem v oboru truhlář Josef Šemberk, švagr šéftrenéra Rybáře.
„Začal pro pažbu používat lípu. Dříve o ní panovaly pochybnosti, zda je dost odolná. Ale prokázal, že při dobrém opracování je pro pažby nejkvalitnějším dřevem,“ říká Levora.
Dnes Šemberk vybavuje třetinu světové špičky. Konzervativci dávají přednost ořechu. „Pažbaři používají i 20 let starý ořech, který mají léta uložený a sušený. Ten bývá nejtvrdší. Ale pokud dojde k pádu, i sebetvrdší dřevo praská.“
Životnost pažby bývá 4 až 8 let, zbraň samotná ji mívá delší. A ty nejlepší se dědí. Malorážka Evy Puskarčíkové slouží už 10let, podle výrobce má vydržet až 200 tisíc výstřelů. Reprezentanti jich vypálí ročně 15 až 20 tisíc, zhruba za 30 tisíc korun.
ČTĚTE TAKÉ |
Pokazit se toho může spousta. Od výdutě v hlavni, kde se zasekl náboj, až třeba k utrženému šroubu, jenž drží pero úderníku. Ten loni zničil závod Gabriely Soukalové v Anterselvě. „Ale Gabča nic nezanedbala. Šlo o únavu materiálu, která se nečekaně projevila,“ říká Levora.
Při transportu biatlonisté demontují pažbu, aby při nárazech cestou nepraskla. Při zpětném nasazení však mohou nepatrně pohnout spouští. Jindy se jim povolí šrouby na dioptru a najednou střílejí nepochopitelně jinam.
Krátký poplach vyvolala před sprintem v Novém Městě také Soukalová. „Popraskaly jí nosné řemeny,“ hlásil Vítek. Ještě těsně před nástřelem je trenéři lepili. Ale i v tom počívá kouzlo biatlonu. V umění okamžité improvizace. Nejen na trati, ale i u zbraně.
