29. února 2008 10:39 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Bolest mezi buřty

KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS pro vítěze Světového poháru má na dosah, závod od závodu zvyšuje bodový náskok. Zbývá sedm startů.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS pro vítěze Světového poháru má na dosah, závod od závodu zvyšuje bodový náskok. Zbývá sedm startů. | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny

Největším překvapením letošní sezony běžeckého lyžování je fenomenální forma Lukáše Bauera. Jistě, má skvěle natrénováno, ale tajemství jeho rychlých nohou je v něčem jiném.

Zatímco po harrachovské horské silničce uhánějí k Liberci, kde za pár dní startuje závod Světového poháru, tatrovky vrchovatě naložené sněhem, Lukáš Bauer (30) jezdí z Harrachova za sněhem do nedalekých polských Jakušic. Teď spolu sedíme v salonku tréninkového střediska, vrcholoví sportovci vedle v jídelně cinkají příbory a venku je jarně. Lídr Světového poháru má zvláštně střižené vousky a nápadně červené tváře člověka, který většinu času tráví na čerstvém vzduchu či spíš na ledovém větru. Je povídavý, trochu nervní a skoro pořád se usmívá, dokonce i když mluví o bolesti. Vypadá jako pohodář, ale když si po rozhovoru podáme ruku, je ta jeho překvapivě zpocená. Tenhle otec dvou dětí a student Vysoké školy báňské je největším favoritem na celkové vítězství ve Světovém poháru, které nikdy nezískala ani Kateřina Neumannová, ani žádný jiný český běžec.

Vnímáte během závodu okolí? Nebo se všechno slije do jedné šmouhy? 
Když mám formu, všimnu si všeho. To mi skoro přijde, že jen tak jedu a koukám po krajině. Vím, kdo z našeho týmu kde stál, co mi kdo řekl, že v prvním kole měl bundu a v druhým už ne. Ale pak jsou závody, kdy jste v krizi, jedete na krev, a to nevidím vůbec nic, jen stopu. Taky nic neslyším. Když mi hlásí mezičasy, ani nevím, že na mě někdo mluvil.

Pomáhá vám fandění diváků? Nebo vás to pokřikování spíš otravuje? 
Já rád závodím v Novém Městě na Moravě, kde je skvělá atmosféra. Když jdu na start a slyším to fandění, úplně mi to rozproudí krev. Jo, těším se, jdu do toho! Ale v Novém Městě jsou dvě strašně těžká stoupání, kde je to pro diváky právě nejvíc zajímavý. Ten řev tam je tak šílenej, že vás sice žene, ale zároveň se skoro bojíte, chcete být co nejrychleji pryč. Kdo ale dělá sport na téhle úrovni, musí v sobě mít kousek exhibicionisty. A já mám strašně rád ten pocit, když projíždím cílem první. Ale na stupních vítězů už radost necítím. Už je to vychladlý.

Když jste zmínil Nové Město: Běžkyně Helena Balatková jednou řekla, že tam stojí diváci tak blízko trati, že z nich cítí slivovici... 
Jo. Tam cítíte, třeba i že kouří. Co je to ale proti tomu, když na Holmenkollenu lidi u trati přímo kempují. Závodí se v sobotu a už ve čtvrtek si tam na saních táhnou stany, kde pak celé rodiny přespávají. Vy jedete a vedle trati jsou ohně, vítr vám ten čmoud přivane do tváře, cítíte ty jejich buřty, alkohol, děti dovádějí. Oni se tam prostě jedou pobavit.

Jaké jsou vztahy mezi špičkovými závodníky? Musíte si například hlídat lyže, aby vám je někdo nepoškodil nebo neukradl? Sjezdaři k nim mívají dokonce bodyguardy. 
Lyže se u běžců, myslím, nekradou. Běžecké lyžování je spíš jedna velká rodina. A musím říct, že kdykoli jsem cokoli potřeboval, vždycky mi někdo pomohl. Třeba zrovna v Novém Městě se mi stalo při Tour de Ski, že mi norský závodník ušláp’, ulomil hůl. A než se ke mně dostal český servisman, tak mi norský servisman podal jinou. A přitom ten Nor to moh’ klidně využít a ujet mi.

Jste možná jediný lyžař, kterému do toho legitimně může mluvit tchyně – Helena Šikolová má bronzovou medaili z běhu na lyžích na olympiádě v Sapporu 72... 
No já jsem se přiženil do lyžařský rodiny. I švagrová Helena je členka reprezentačního družstva žen, moje žena Kateřina byla v juniorským mančaftu. Ale já si do toho moc mluvit nenechám. Jednou jsem v závodu Světového poháru v posledních metrech před cílem težce soupeřil s Italem Di Centou, už jsem vůbec nemoh’. Přijel jsem nakonec do cíle o dva kroky před ním. Přijdu domů a Katka utrousila: „No to teda byl sprint...“ S dcerkou a manželkou Katkou.

V běžecké špičce musejí být všichni dobří. Rozhodují o vítězství detaily?
Když vynecháme technickou stránku věci a kondici, což je samozřejmost, rozhoduje vlastně štěstí. Být v tu určitou hodinu startu ve správném rozpoložení. Teď jste vyhrál, ale kdyby se jel závod o dvě hodiny později, už vás soupeř třeba porazí. 

Jak velkou roli v tom hraje hlava? 
Velkou. Protože můžete mít natrénováno nejvíc ze všech, ale třeba se vám nepodaří první dva kilometry, na mezičasu vám nahlásí, že jste patnáctý. A jak se srovnáte s tím, že nejedete první? Taky musíte jet s nějakou taktikou, někde úplně naplno, jinde volněji, aby vás zrovna tenhle kopec nestál moc sil. Ve stoupání jedou všichni skoro stejně rychle, na dlouhým kopci je rozdíl mezi závodníky vteřina, maximálně dvě. Ale pokud to stoupání vyburácíte a už nemáte nahoře na to zrychlit v přechodu do roviny, chytnete tam čtyři vteřiny. Rozhoduje těch posledních padesát metrů kopce, přechody tempa. Tam jsou největší rozdíly mezi závodníky.

Takže jestli tomu dobře rozumím, ten nejlepší musí být schopen ve chvíli, kdy už nemůže, kdy to bolí, ještě přidat?
To taky. Ale ať je profil trati jakýkoli, každý závod končíte v bolestech. Jenže když máte formu, přijde na vás ta bolest řekněme kilometr před cílem. Když formu nemáte, můžete se začít trápit už kilometr po startu. Nejlepší závodník je ten, který dokáže s tou velkou bolestí co nejdýl bojovat. Blbě se o tom mluví.

Jak se bojuje s bolestí? 
Než přijde bolest, prožíváte většinou euforii: dneska mi to jede strašně rychle. Pak najednou začnou tuhnout nohy, máte pocit, že strašně zpomalujete. Ale v tu chvíli si musíte uvědomit, že se trápí všichni, neznám nikoho, kdo by byl v cíli v pohodě, jen se vysmrkal a moh’ jet znova. Já si vždycky říkám: Tamhle na ten kopec musím ještě vydržet. I když ještě ani nevidím na cíl, uvědomuju si, že tam ta čára, ta dead line, je. A ždímám svý tělo, aby mě co nejrychleji za tu čáru dostalo, protože pak budu moct jen ležet. Ono i když závod trvá třeba jen čtyřicet minut, den dva se z toho sbíráte.

V běžeckém lyžování je důležitý rytmus. Když závodíte, neříkáte si třeba nějakou říkanku? 
Jde to samo. Najednou vím, že to je: Teď..., teď..., teď... A můj servisman Fousek stojí tak pět set metrů od startu a řekne mi, jestli je to ono. Protože vy se nevidíte, myslíte třeba, jak strašně pelášíte, a přitom vám to nejede. Navíc na startu bojujete s emocemi, strašně chcete vyhrát. Ale když něco strašně chcete, bývá to spíš na škodu, lyžování je spíš o citu pro sníh a pro lyže, o souznění. Musíte najít přesně ten moment, kdy vás to stojí co nejmíň sil, a zároveň jedete co nejrychleji. Mně po tom startu trvá tak pět set metrů, než se začnu srovnávat.

Na co na startu myslíte? Máte třeba nějakou větu, kterou si opakujete? 
Já většinou před závodem ani nejsem nervózní, jen před prvním startem sezony ve Světovém poháru. Běžecké lyžování totiž znamená, že půlku roku závodíte a půlku trénujete. Ale během tréninku nemáte žádnou vazbu na to, jestli se opravdu posunujete k lepšímu výkonu. A najednou je tu závod, kdy už nemůžete nic okecat. Ale když se pak závodí každý víkend, nejsem už nervózní. Jen když je hromadný start na Tour de Ski, dělám si hlavu, abych vyrazil přesně na výstřel a abych se nepřiplet’ do žádný kolize.

Hromadné starty jsou docela nebezpečné chvíle. Slyšela jsem, že jste měl dokonce svého bodyguarda z týmu, jehož úkolem bylo hlídat, aby vám nikdo nezlomil hůl či lyži. 
Tour de Ski je etapový závod, kdy se vám nasčítávají ztráty z jednotlivých startů a v poslední etapě podle toho startujete. Já jsem většinu Tour de Ski vedl a hrozilo, že ten předposlední závod s hromadným startem se připletu do nějaký skrumáže. Jakmile spadnete, můžete se propadnout až na poslední místo za celej ten balík. Takže to, co jste těch šest etap těžce nasbírali, můžete lehce ztratit. Při hromadných startech vám většinou hrozí nebezpečí zezadu, zlomení lyží, holí, ne proto, že by to někdo chtěl udělat záměrně, ale zkrátka je tam moc lidí na úzkém prostoru. Tak jsem navrhl, jestli by si někteří čeští závodníci, kteří už nemůžou pomýšlet na nějaké superumístění, nestoupli za mě a nepustili tam nikoho cizího.

A fungovalo to? 
Nakonec ne, protože jsem měl zrovna problém s mazáním. A i když jsem startoval z první pozice, po sto padesáti metrech jsem byl úplně poslední. Takže mě ani neměli před kým chránit. Lukáš ve stopě v polovině 80. let.

Vrcholový sportovec se neustále snaží posouvat hranice možností svého těla. Dá se ovlivňovat například tepová frekvence? Kateřina Neumannová ji prý mívala tak nízkou, že když dlouho nesportovala, začala být apatická. 
Moje klidová frekvence je kolem 45 tepů za minutu. Což znamená, že když přijdu k normálnímu doktorovi, chce mě poslat na vyšetření, protože běžná frekvence je tak 60 tepů za minutu. Ale při závodě je důležitější naopak maximální tepová frekvence. A ta se umě pohybuje kolem 200 tepů za minutu. Většinu závodu trávíte právě v těchhle frekvencích kolem 185–200 tepů za minutu. Tam přicházejí ty stavy, že to bolí, že už nemůžete. Ale apatický nejsem myslím nikdy. Jen po závodě mám občas pocit, že zavřu oči a už je nikdy neotevřu.

Co se vám nejvíc vyplácí, abyste měl vrcholovou formu? 
Jako že bych tady na vás teď vybalil svoje kompletní know how? No, každý rok mám nějaký rituál. V sezoně 2006, kdy se konala olympiáda v Turíně, jsem třeba jezdil na linecké pečivo. Když jsem zajel dobře závod, zpětně jsem si uvědomil, že jsem pokaždý měl před tím večer linecké pečivo. No a co když to náhodou funguje? Pak už mě každej zásoboval.

Máte něco takového letos? 
Letos mám grog, trošku změna. Týden před Světovým pohárem se ve Skandinávii jedou hodně dobře obsazené závody. Zima je před vámi a začnou se otvírat karty. Já byl na chatce se sportovci a z každého jsem cítil tu nervozitu. Tak jsem se sebral a šel k servismanům, ti měli už lyže připravený, parafíny, to jsou vosky, aby vám to dobře jelo z kopce, se dělají den předem a ty stoupací vosky až před závodem. Koukali na nějaký film, popíjeli grog, pohoda. Já povídám, že si dám taky grog. Nejdřív na mě koukali, před závodem grog? No ale udělali mi takovej dětskej. Čuměli jsme na film, popíjeli, občas přihodili nějakou příhodu... No a druhý den jsem vyhrál. A s docela velkým rozdílem. Týden nato se jel svěťák a zase. To už jsem se grogu dožadoval – a od té doby se z toho stal rituál. Ale mně by zřejmě pomohla i voda z kohoutku, důležitá byla ta pohoda.

Vytrvalostní sporty jsou náchylné k dopingu. Nepředpokládám, že se mi svěříte, že něco berete. Ale jak velké je to pokušení? 
Ona ta vidina vítězství, když se plácáte v závodě do nějakýho čtyřicátýho místa, je strašlivě lákavá a někdo podlehne. Ano, ve vrcholovém sportu se dopuje. A nemyslím, že pouze ve vytrvalostních sportech. Hledají se nové a nové látky jako třeba EPO pro lepší přenos kyslíku. Od Salt Lake City v roce 2002, kdy chytli Johanna Mühlegga, jsem ztratil iluzi, že běžecký lyžování není cyklistika, že je čistý. Doping kolem nás furt obchází a člověk s tím musí počítat. Přitom kontroly jsou hodně přísné, my třeba musíme tři měsíce dopředu nahlásit, kde který den budeme trénovat, a kdykoli může přijít dopingový komisař. Klidně zrovna teď by tady mohli zaklepat. Já s tím ale souhlasím, že se proti dopingu bojuje. Když jsem začal někdy ve čtrnácti trénovat s Mírou Petráskem, který je v současné době reprezentační trenér, vyjasnili jsme si to. Ano, snažit se ze sebe dostat maximum, ale čistou cestou. V současném systému kontrol se možná proplouvat dá, ale ne celý život. Navíc doping je strašně finančně náročný. Přes všechny postihy jsou ale pořád lidi, kterým to za to stojí.

Byl jste někdy něčeho takového svědkem? 
Je to většinou záležitost jednotlivců, nevěřím tomu, že by v tom jel celý tým. Ale pokud někoho nechytnete za ruku, můžete si jen myslet, že jeho výkony jsou nějaké podezřelé. A i když pak má pozitivní výsledek, tvrdí, že si vzal nějaký lék. Což může být opravdu problém. Třeba i v obyčejném Coldrexu jsou zakázané látky. Já už bych taky k normálnímu obvoďákovi nešel. Jakmile mám nějaký problém, tak i když bydlím na Božím Daru a reprezentační lékař je z Jilemnice, což je ode mě nějakých 240 kilometrů, sednu do auta a jedu za ním. Taky mě nejlíp zná. Vloni jsem měl třeba velké problémy s angínami. A kdyby mě viděl nějaký doktor poprvé, dal by mi hned antibiotika, protože jak pořád dýchám ledový vzduch, je můj obraz mandlí jiný než u běžné populace.

Takže vy můžete klidně grog, ale Coldrex ne? Alkohol není doping? 
No! Alkohol, myslím, na seznamu taky je, ale při soutěžích. Nemůžu si dát grog a jít hned na závod.

Americký sjezdař Bode Miller přiznal, že někdy jezdil opilý. Jak by ale alkohol mohl pomoct vám? Představuju si, jak se motáte ve stopě a hulákáte, že jste king... 
Já jsem se taky divil, proč je na seznamu alkohol a marihuana. Ale každý sport to má trochu jinak. A například pro střelce by to mohlo být důležité, protože oni se potřebují zklidnit a marihuanou mohou vyblokovat nervozitu. Dlouho bylo třeba i kafe nebo kola od určité hranice považováno za doping. Říkalo se, že tři šálky kafe jsou ještě dobrý, ale jakmile si jich dáte pět, už máte problém. Přitom spousta manažerů si těch kafí dá deset za den a neřeší to. Tyhle seznamy se dost často mění, tedy spíš rozšiřují. Ale kofein z toho kupodivu vypad’.

Když se člověk dostane na špici jako vy, jak moc se zvýší zájem dopingových komisařů?
Zájem o mě se určitě zvýšil během Tour, kdy norští novináři neustále psali, že není možný, abych takhle dobře jezdil. Během osmi závodů jsem byl asi čtyřikrát na kontrole. Extrémní bylo, když jsem byl večer před závodem na kontrole krve i moči a druhý den ráno ve čtvrt na osm už mě budili zase a rovnou v posteli proběhl odběr krve. Můžou přijít kdykoli, dokonce i v noci. Navíc když chtějí moč po závodě, hodně lidí se prostě nemůže hned vyčůrat. Někteří závodníci tam sedí zpocení třeba tři hodiny, než načůrají těch 75 mililitrů a můžou jít konečně na masáž.

Je pravda, že jste se hodně zlepšil od chvíle, kdy jste do svého týmu přibral psychologa Olega Mazurova? 
Kolem mě se během let vytvořil okruh lidí: trenér Míra Petrásek, reprezentační lékař, servisman, fyzioterapeut. Já jsem k nim po každé sezoně docela kritický. A chtěl jsem, aby taky oni řekli, co se jim nelíbí na mně. Měli pocit, že jsem před závody moc nervózní, skoro až agresivní, roztěkaný. A jestli by nestálo za to vyhledat nějakého sportovního psychologa, aby mi pomohl s koncentrací. Tak jsem začal spolupracovat s Olegem Mazurovem. Ale on mě hned vyvedl z omylu. Řekl, že neplatí, že když jste v pohodě a na závod se těšíte, je to ten nejlepší stav pro to, abyste vyhrál. Všechno závisí na vaší letoře – jestli jste cholerik, melancholik, sangvinik... Někdo musí mít krví podlitý oči a těšit se, že všechny zabije. A někdo musí jít na start skoro s pláčem.

Vás tipuju na cholerika... 
V některých situacích prostě bouchnu. Ale musíte se ovládnout. Například u hromadnýho startu musíte počítat s tím, že vám někdo šlape na lyže, kope do hůlky, nesmí vás to rozhodit. Jestli mi ještě jednou bouchne do tý hole, tak mu dám facku! Vy musíte ale udělat všechno jen pro to, abyste byl nejrychleji v cíli. A tam si to pak můžete jít eventuálně vyřídit.

To se někdy v cíli stane? 
No... já jsem si to chtěl dvakrát jít s někým vyřídit. Ale když dojedete do cíle, jste unavený, čekáte, až vás doběhnou vaše plíce. A taky jsou tam kamery, rozhodčí, takže si nainzerce konec řeknete, kašlu na to. Ale vrátím se k tomu Olegovi. On přišel na to, že nejlepší výsledky jsem vždycky zajel v době, kdy jsem šel na start a skoro si nevěřil. To pro mě byla docela zajímavá informace.

Jak probíhala ta vaše sezení? 
Povídali jsme si, měli jsme i různá dechová cvičení. Já si třeba lehl na postel, on seděl někde v rohu místnosti, mluvil na mě, já měl zavřený oči a měl jsem se poddávat tomu, co mi říkal. Představovat si to, co mi říkal. Třeba že právě teď mě brní noha. Postupně jsem cítil skoro všechno, co mi říkal.

Takže hypnóza, sugesce? 
Možná jo. Pak se mě vždycky vyptával, co jsem cítil, a rozebíral moje vidění.

Vy jste měl nějaká vidění? 
Měl. A on tvrdil, že u někoho se mu to nikdy nepodaří, nebo až tak po dvou letech. Já měl párkrát takový zvláštní pocit, že jsem něco viděl. Třeba to, co lidi říkají, že vidí v nějaké kritické situaci...

Světlo na konci tunelu? 
Přesně. Nebo lidi, kteří prošli klinickou smrtí, říkají, že slyšeli hlasy. To jsem měl taky. Z toho jsem byl docela vylekanej, i když mě na druhou stranu hodně lákalo poznat, co to vlastně bylo. Pravda je, že jsem se v té sezoně dokázal výrazně líp soustředit. Věděl jsem, co na mě působí, uměl sám sebe přesvědčit. Taky bylo výborný, že Oleg o lyžích skoro neměl páru, donutil mě uvažovat ne jako lyžař, ale třeba jako divák vedle trati. Toho nezajímá, co máte na lyžích namazáno, ale jestli budete první v cíli. A najednou jsem už nic neřešil, přišel jsem do servisní buňky, vzal lyže a jel. SOlegem jsem spolupracoval vlastně kvůli tomu, abych přivezl medaili z olympiády. A taky jsem v roce 2005 z Turína stříbrnou medaili přivez’. Neumím ale říct, jak velkou zásluhu na tom měl zrovna psycholog. Teď si už jen občas zavoláme.

Nedávno bylo podáno trestní oznámení na organizátory závodů Světového poháru v Liberci za to, že údajně devastují území CHKO, odvážejí sníh i z jizerské magistrály, kde běhá pro radost mnoho rekreačních lyžařů. Co si o tom myslíte?
Já tam nebyl. A z fotek nepoznám, jestli je na té magistrále odhrnutých dvacet metrů nebo čtyři kilometry. Problém je, že je teplé počasí. A protože to není jen obyčejný svěťák, ale generálka před mistrovstvím světa, tak jsou organizátoři pod velkým tlakem. Je to byznys, točí se v tom velké peníze. Navážet sníh z okolních hor není ale zrovna ekologický. A pokud je pravda, že se sníh bral z chráněných oblastí, a pokud to berou z lyžařské magistrály a lidem, kteří si jezdí o víkendu po práci zalyžovat, znemožňují sportovat, tak je to špatně. Jednoznačně.

Jaký je váš názor na pořádání Pražské lyže na Hradčanském náměstí? 
Já nejsem nestranný, jsem lyžař a člen reprezentačního družstva. Ta show v Praze byla součástí Tour de Ski, věděl jsem, že to musím absolvovat, i ten sprint, který moc nemám rád. Vybrali atraktivní prostředí, jenom jednou ve Stockholmu jsem zažil něco podobnýho, kdy se závodilo těsně kolem královskýho zámku. Sport si dnes zkrátka hledá cestu k lidem. Protože už není běžné, aby si lidi sedli do auta, jeli dvě hodiny někam do hor podívat se na závody, tam hodinu stáli v mrazu a zase dvě hodiny jeli zpátky domů. Proto vznikly sprinty, aby lidi nemuseli cestovat. Taky se soupeří o sponzory. A je to show. A show must go on, ne?

Co umíte kromě toho, že dobře lyžujete? 
Mám vystudovanou střední průmyslovou školu strojní, takže něco ze strojařiny bych měl umět. A otec by chtěl, abych jednou pokračoval v rodinné strojařské firmě. Lyžování byl můj koníček, teď živí mě a moji rodinu, ale nemůžu spoléhat, že bych se zabezpečil do konce života jako fotbalisti. Tak studuju čtvrtým rokem vysokou školu se zaměřením na ekonomii. Ale hlavně se snažím být dobrý táta, aspoň když jsem doma.

Vy máte roční dcerku a čtyřletého syna. Už vnímají vaše lyžování? 
Návraty ze závodů jsou pro mě docela náročný, děti se mnou chtějí být každou pikosekundu. Takže na jedné ruce držím Matese, na druhé Anetu, a oni se mezi sebou strkají, kdo mě má víc pro sebe. Aneta sice křičí: „Táta, táta!“, když vidí lyžaře, ale určitě jí nedochází, že její táta soupeří s nejlepšími závodníky na světě. Ani Mates, kterýmu budou čtyři, si nijak neláme hlavu z toho, že táta teď vede Světový pohár. Ale když přijedu, hned se ptá, jestli jsem vyhrál. A když ne, řekne: „Tak určitě budeš první příště.“ Na lyžích zatím jen tak ťape, kilometr jdeme spolu hodinu. Ale nedávno se z kopce schoulil skoro do předpisovýho vajíčka a křičel: „Jedu jako táta, že jo?“

Vrcholový sport, rodina, vysoká škola... Kdy jste byl naposledy třeba v divadle?
Na střední škole. Ale každoročně to doma slibuju, většinou takhle v zimě. Jo, tak letos už to bude, vezmu tě, Káčo, do divadla. No ale pak začne na jaře příprava a najednou je zima a já už zase frčím.






 

Premium

Gott šel měsíc před smrtí do Archivu bezpečnostních složek. Měl čisté svědomí, říká Špátová

Dokumentarista Olga Malířová Špátová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Ten titulek musím hned opravit, protože Olga Špátová s Karlem Gottem prožila vlastně roky dva. Už před deseti lety, k...

Premium

Audioknížka o životě Jeana-Paula Belmonda, vyprávěná Jiřím Krampolem. Zcela zdarma

Belmondo Mých tisíc životů | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Jiří Krampol daboval Belmonda ve 28 filmech a jeho hlas je tak s tímto hercem téměř neoddělitelně spojen. Stylově tedy...

Premium

Kdo létá, ničí planetu. Greta probouzí výčitky v mladé generaci

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Letadla vyšla z módy, zatěžují prý klima. Když měla mladá aktivistka Greta Thunberg mluvit v OSN, do Ameriky radši...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!