Brankář je buď bůh, nebo vůl

Za průměrným týmem z Karlových Varů se pokaždé pořádně zapotí. Ve dvaadvaceti letech patří už druhou sezonu k extraligové brankářské elitě. Procentuální úspěšnost si drží nad vynikajícími 94 procenty. „V extralize se mi líbí, ale každý hokejista chce hrát NHL. Jednou bych se tam chtěl mrknout.“

LN Cesta do zámoří vede přes reprezentaci, nároďák. Cítíte to tak?
Určitě. Jsem draftovaný Vancouverem. Mají na mě práva a může se stát, že tam budu za rok, anebo že tam nebudu nikdy. Chtělo by to určitě pomoci Varům do play off, pak by možná přišla pozvánka do nároďáku, potom je možné se dostat do kempu.

Vy už jste dva roky působil v juniorském týmu Ottawy. Není lepší hrát v Americe? Být skautům z NHL na očích?
Z brankářského pohledu je hlavně důležité chytat a nevysedávat někde na střídačce. Kdybych se rozhodl jít do Ameriky, tak bych chytal třeba třetí nejvyšší soutěž, to by asi nebylo to pravý ořechový a těžko by se vracelo sem do Čech a mně se ve Varech líbí. Chtěl bych se tu usadit.

Ještě kdyby tak postavili v Karlových Varech novou halu...
No, to by bylo super.

Jak to vypadá?
Doufejme, do dvou let by to mělo stát, ale ještě se nezačalo kopat.

Od šestnácti jste byl mezi svými vrstevníky jednička, ale v juniorském výběru vás trenér Hadamczik nevzal na mistrovství světa. Proč?
Trochu jsem počítal, že bych se měl dostat na mistrovství, ale pan Hadamczik si vybral jiné gólmany. Jel jsem tam jako třetí a pak jsme se dohodli, že bude lepší, když odjedu. Byl jsem na tribuně, do brány bych se nedostal a v Ottawě mě chtěli.

Nedá se z toho usuzovat, že Hadamczik má jiné koně? Nejsou reprezentační vrátka zavřená?
Uvidíme. Byl jsem za pana Růžičky na závěrečným kempu před mistrovstvím světa, byl jsem tam i loni za pana Hadamczika. Týden před mistrovstvím jsem jel domů. Je to jeho názor, koho si vybere. Bude záležet jen na mně. Když budu chytat slušně v lize, tak ta šance dostat se do nároďáku je.

Utěšujete se tím, že máte ještě čas?
Ani ne. Od osmnácti let jsem všude slyšel: máš ještě čas, ještě rok počkej, a už mě to štvalo, tak jsem si říkal, že mi bude osmatřicet a budou mi říkat ještě počkej. To jsme si říkali se Zdeňkem Šmídem. Je mistr světa do dvaceti let a extraligu nikdy pořádně nechytal. Říkali mu to samé, a nakonec sám skončil.

Umíte dirigovat staré mazáky před sebou, zakřičet na ně, co mají dělat?
Určitě k nim mám respekt, k těm starším, mají toho hodně za sebou, ale v mančaftu se nekouká na to, jestli někomu je dvacet a jinému čtyřicet, jsme jeden tým. Občas na sebe zakřičíme.

Jste schopen je vyplísnit, když udělají chybu?
Snažím se spíš koukat sám na sebe. Kluky moc nekomentuju, protože mě mrzí každá chyba a vím, že je to mrzí určitě také.

Jak je těžké se dostat do extraligy? Je to pro benjamínka gólmana lehčí nebo těžší než dřív?
Doopravdy na věku nezáleží. Vždycky bude záležet na výkonech. Vím ale, že loni jsem to měl lehčí, protože jsem šel do brány a nikdo ode mě nic nečekal. Kdyby to nevyšlo, tak nad tím lidi mávnou rukou a nikdo se nad tím nepozastaví. Teď mě osolí v novinách a lidi ode mě po loňské sezoně očekávají víc.

Jaké to bylo začínat v extralize vedle impulzivního Romana Čechmánka, kterého jste loni „vyšoupl“ z postu karlovarské jedničky?
Proti Čemanovi já nemůžu říct jedno špatné slovo. Hned poté, kdy se s manažerem Vaňkem domluvili, že sem půjde, mi hned pět minut po Vaňkovi volal a oznámil, že sem jde a jak by si sezonu představoval. Mohl jsem se toho od něj strašně moc naučit a hlavně ho respektuju jako člověka, snažil se mi hodně pomáhat, a když jsem začal chytat, tak bylo vidět, že mi to i přeje. Neházel mi klacky pod nohy a nedělal tady zle kvůli tomu, že nechytá. Doteďka si píšeme a voláme.

Petr Bříza popisoval, jak na začátku poslední sezony slýchával, když se mu něco nepovedlo, narážky, že už je moc starý a že jen zabírá místo. Neslýcháte pro změnu vy, že nemáte například zkušenosti?
Řekl bych, že to všichni schytají. Když mluvíme o Petrovi Břízovi, tak on někde také říkal, že gólman je buď bůh, nebo vůl. Buď vás lidi vynášejí do nebes, anebo na vás pokřikují a zatracují vás. Myslím, že to platí. U gólmanů není nic mezi.

Zbraní soupeřových fanoušků bývají nelichotivé pokřiky na brankáře. Daří se jim to u vás?
Někdy to ani není slyšet, někdy se tomu zasměju, někdy se snažím to neposlouchat. Takoví jsou lidi, zaplatí si a mají na to právo.

Hlídáte si životosprávu? Říkáte si: radši si nedám druhé pivo, abych byl na zápas ve formě?
Nemusím se hlídat. Abych řekl pravdu, tak si dám jedno a u druhého se už šklebím.

Opravdu špičkoví gólmani musí být hodně ctižádostiví. Jste také?
Myslím, že určitě. Takhle... říká se, že gólman by měl být flegma, mělo by mu být všechno ukradený, někdy to také není na dobrotu, cílevědomost tam musí být, každý den se snažím udělat maximum, abych nemusel po zápase sedět a vyčítat si, že jsem se na to dobře nepřipravil. Aby mi to hlodalo v hlavě.

Je lepší chytat v průměrném klubu, nebo ve špičkovém?
Má to svoje pro a proti. Když jsem byl první rok v Ottawě, tak jsme každého válcovali a za tím mančaftem se dá říct, že se chytalo parádně, ale ne vždycky. Taky jsem měl dvacet zásahů a dostal tři góly a koukají na vás skrz prsty. Když jste v průměrným, tak tam se každá chybička počítá, taháme se v zápasech o gól a rozhoduje každá menší chyba.