2. prosince 2006 8:00 Lidovky.cz > Sport > Ostatní sporty

Byla jak sněžnej čurík

Stanislav Frühauf | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Stanislav Frühauf | foto: Lidové noviny

PRAHA Stanislav Frühauf (51), jeden z nejslavnějších českých trenérů, který objevil a vychoval olympijskou vítězku, je zkrátka šumavský samorost. Cirkus světového lyžování mu evidentně nepřirostl k srdci, nad všechny recepce a rauty jsou mu toulky lesem s kulovnicí, nad všechny medaile ryzí příroda, v níž se mu před šestnácti lety zjevila ryzí „příroďačka“ jménem Kateřina.

Zvláštní bylo, že o lyžování mluvil celkem nevzrušeně, zatímco když mi líčil, jak umí chytrý kňour zatáhnout zuřivě štěkajícího jezevčíka „za nějakej bordel, za chrastí, a pak na něj zaútočí“, skoro křičel, jako by šlo o život. Přijal nás kupodivu vlídně, ačkoli mu jedna podobná novinářská návštěva před časem přejela milovaného psa, jehož fotku měl vystavenou v obýváku. Odjížděli jsme s největší opatrností.
   
Když jsme spolu mluvili před dvěma měsíci, říkal jste, že nemáte čas, protože jedete na jeleny. Kolik jste jich skolil?
Byl jsem neúspěšnej! Lovil jsem na Modravě, v národním parku: Mokrůvky, Roklanský údolí, Březník, čtrnáct dní jsem se tomu intenzivně věnoval. Hledal jsem starýho jelena, zpátečního, ve třetí věkové třídě. Skutečně jsem chtěl takovou tu pravou šumavskou trofej toho krále Šumavy, zvíře, které už v přírodě nemá být v těch svých letech. Korunový jeleny jsem viděl, ale toho svýho jsem potkal až po třinácti dnech. No a ve finále jsem ho nadstřelil. Ještě jsem viděl, jak odcházel z paseky. Živ a zdráv.

Vás baví zabíjet jeleny? Není vám jich líto?
Líto mi jich není. Ale já nejsem žádnej lovec, který někde střílí na jabkách. Já skutečně jenom šoulám, žádný posedy.

Cože to děláte?
Šoulám. Neznáte myslivecký slang? Prostě chodím potichu, přikrčenej, po ochozech zvěře. V těch travách a rašeliništích vidíte ochozy, kde zvěř přetahuje, to znamená, že přejde průsek, tomu se říká přetah. Takže ji pronásledujete a vaše šance je padesát na padesát.

Když jelena skolíte, sníte ho pak na šípkové omáčce?
Hele, nedělejte si legraci. Když skolíte jelena, je to obrovský rituál. Většinou se u toho lidi pasujou mysliveckým tesákem. Zvěř se v lese po nástřelu uctívá, je proslov k zvěři i k myslivci. Děkuje se přírodě, lovec smekne, dostane zálomek, zvěř taky dostane poslední hryz, to znamená poslední větvičku do svíráku, a u toho se chvilku mlčky rozjímá. Pak je slavnostní večer.

Kolikrát za život se vám už podařilo střelit jelena?
To si nechám pro sebe, to nebudeme zveřejňovat. Můžete třeba napsat, že jsem skolil mnoho zvěře... Ale protože mám vztah k přírodě, opravdu nikdy jsem nelovil, jako loví někteří gulášníci v téhle zemi!

Tamhle na stěně zrovna vidím docela pěkné parohy... (Jsme v domě Frühaufových nedaleko šumavského Zadova.)
Ale to jsou jenom shozy. Na jaře jeleni shazují zhruba od pětadvacák tého února do konce dubna, já mám v té době čas. Vrátím se ze zimy, duben, květen mám na rodinu, na svý koníčky, prostě jaro je moje. Pak se zase začínám věnovat Kateřině.

Jaký byl vlastně váš život „před Kateřinou“?
Trénoval jsem mládež ve středisku vrcholového sportu. Ale Fakultu tělesné výchovy a sportu jsem nedokončil, původním povoláním jsem hospodskej. Po vojně jsem dělal dva roky tady nahoře na hotelu Churáňov.

Roznášel jste pivo?
Ale ne, já byl kuchař. A dost slušnej. Tehdy bylo pohostinství výrazně finančně zajímavý, to bylo trošku jinde, než být někde zaměstnanej. Ale v té době jsem taky dost slušně lyžoval - a začaly tlaky, aby se tu udělalo středisko vrcholového sportu. Tak to všechno začalo.

Vzpomenete si ještě, co jste si pomyslel, když jste Kateřinu, tehdy sedmnáctiletou, viděl poprvé?
Hele, já jsem si nic nepomyslel. Prostě přijela holčina z Písku, takovýhle ramena, viď, z vody, z kanoistiky. A ona ty mý holčičky v tom středisku vrcholovýho sportu, kde měly všechno na světě, prostě prohnala. Na nějakém hnoji, na šunkách lyžích! Byla sice třetí, ale s minimální ztrátou na čelo. Já povídám: No to snad není možný! Kde se ta holka vyloupla? My jsme okamžitě reagovali. Takovýhle surový talent, neakcelerovaný nějakýma systémama, prostě příroďačka, to byl skvost! Chtěli jsme ji zatáhnout do party, ale problém byl, že byla trošku přestárlá. A pro přijetí do střediska vrcholovýho sportu byl navíc přísný postup, musela mít splněné body, různá vyšetření. Tak musela do tréninkového střediska mládeže ve Vimperku a my jsme ji rok sledovali, brali ji na soustředění.

Je pravda, že doktoři jí tehdy zakázali sportovat, protože byla křivě rostlá?
Ona měla tehdy sport opravdu zakázaný. Měla vadu páteře, později se ukázalo, že to bylo ve svalových partiích. Dali jsme ji pod patronát panu doktoru Jiráskovi do Střešovic. A on řekl, že když bude izometricky posilovat, mohlo by se to spravit. A ta holčina začala skutečně trénovat jenom vahou svého těla, jak se říká, nic speciálního. Žádný bolesti neměla, srovnalo se to. Splnila kritéria a za rok a půl jela na olympiádu.

Dobrých lyžařek je hodně, ale Neumannová jen jedna. Čím je vlastně tak mimořádná?
Přístupem a hlavou. Bylo jasný, že ona chce něco dokázat, byla obrovsky ctižádostivá. A když ona se do něčeho pustí, je to skutečný profipřístup, to jsem okamžitě poznal. Pak jsme spolu měli dva pohovory o tréninku, o profesionálním sportu, o životě. A jednoznačně se ukázalo, že chce dělat sport pořádně, živit se jím, ne to někde tady šudlat při škole. V sedmnácti je takových lidí strašně málo, ona byla vždycky vyzrálejší oproti jiným děvčatům. Už tehdy byla hotová osobnost.

Prý jste jí ale v té době říkal, že lyžuje jako „sněžný prase“...
To už si nepamatuju, ale je to možný. Ona byla na těch lyžích ze začátku trošku tvrdá, prostě to hrnula silou. Takže byla opravdu takovej sněžnej čurík. Ovšem za jednu sezonu bylo po čuríkovi. Najednou na tom stála elegantně, jako dáma. Bylo jen potřeba jí ten pohyb zekonomizovat, aby ji nestál tolik sil.

Jak se to dělá? Dejte mi malou lekci...
Ten pohyb začíná odrazem. Takže musíte mít rychlej kotník, musíte vystoupat nad těžiště a přenést váhu na jednu lyži, jde o zlomky sekundy. A na té lyži se sklouznout relativně co nejdál. Ona pro to získala obrovský cit, pro sníh, pro lyže, hlavně v bruslařské technice. V tom je světová třída.

Víte o ní za těch šestnáct let víc než její maminka?
(dlouho mlčí) To si netroufám říct. Protože my spolu máme vztah skutečně ryze pracovní, i když se v novinách taky spekulovalo, že to dítě má se mnou. Takže, přátelé, (zvyšuje hlas) my jsme prostě k sobě měli vyhraněný profesionální postoj jako závodnice k trenérovi a trenér k závodnici. Bez servítků, bez kudrlinek, nic jsme si neodpustili. Ale žádné velké důvěrnosti, když to chcete slyšet.

Nikdy se s vámi neradila o mužích?
To vůbec. Ale ona o chlapce neměla zájem, furt snila o nějakým starším pánovi. Prostě byla už od sedmnácti zralá žena. Mívala nahodilé vztahy, spíš kamarádské. To jsme neřešili, to jsem jen prostě viděl, protože ona se s tím nikdy netajila. Ale nebyla v tom nikdy žádná zamilovanost. Prostě všechno podřídila profisportu. Nešla ani studovat, akorát se učila anglicky, to bylo celý.

Je něco, co byste jí vytknul?
Ve třiatřiceti už ji hodnotit nebudu. Samozřejmě že všichni máme nějakou chybu, nikdo není stoprocentní. Měli jsme i špatné chvíle, myslím sportovní, ne osobní. My měli taktiku, že jsme v takové chvíli dost mlčeli. Prostě jsme šli od sebe a rozchodili to. A druhý den bylo na tréninku už zase všechno v pořádku.

Měl jste na ni taky nějaký duchovní vliv?
To ne. I když pravda je, že já jsem ji přivedl k přírodě, k Šumavě. A myslím si, že by bez ní už nebyla. Už tady má ty svý chodníky a naběhaný terény, má už v sobě to panorama šumavský.

Aby k Šumavě získala ten správný vztah, prý jste ji nutil, aby tady sázela stromky...
Ale ona je opravdu sázela, drahá! A v jakém terénu! Bydlela na Horské Kvildě, v hájence umého bratra. A zrovna chytla dost špatnej, kamenitej terén. Dala jich tam asi dvě stě. Smrčky, buky, tu a tam jedli.

Chodí se na ně dívat, jak rostou?
To se musíte zeptat jí. Ale já myslím, že kolem nich běhá. Těm stromkům je dneska patnáct let, to je už dvoumetrovej porost.

Jakou poslední větu jí říkáte těsně před startem důležitého závodu?
Teď už jí neříkám nic. Ona je vyzrálá a chce vyhrát. A když chcete vyhrávat, už nepotřebujete žádnej impuls. Dřív jsem jí někdy třeba řekl, že si musí dávat pozor na odraz nebo něco podobného, nějaký metodický věty. Nepanikař, všichni jsou ruplý a tak. Ale teď už ji prostě vemu za ramena a řeknu: Jdi, máš na to! My už se teď jenom na sebe kouknem a víme.

Je těžší trénovat ženy, nebo muže?
Z hlediska sportovního a výkonnostního je určitě lepší trénovat ženu. Žena je ctižádostivější než chlap. I když jsou někteří chlapi taky ctižádostiví, ve finále, když jde tvrdý na tvrdý, je žena odolnější, silnější. Taky je menší bolín než chlap, úplně jednoznačně. A je operativnější, v minutě dokáže vstřebat daleko víc impulsů než chlap.

Ze začátku jste říkával, že „ryzí Kateřině pomáhá jen ryzí příroda“. Postupně se ale i kolem ní vytvořil tým. Bral jste to jako ústup ze svých zásad?
Já jsem nejdřív ten narvanej sportovní svět pokořoval sám s touhle ryzí Kateřinou. Ale pak už to bylo málo, už jsem to sám nestíhal. Svět do nás tak šel, že jsme skutečně museli ty „řemeslníky“ povolat. Už to nešlo bez servismanů, bez fyzioterapeutů, bez podpůrnýho programu. Někdo ji musel namasírovat, musela mít nějaký jídelníček... Její základní tým dneska čítá šest lidí. A bylo absolutně nutné, aby to byli profíci, což se povedlo. Aby když přehodí ty hole přes branku na startu, byla úplně v pohodě. Musí cítit to zázemí, ten svůj tým, který pro ni udělal maximum.

Jak vypadá její psychotrénink? Dává si před závodem nějaké sugesce?
V posledních dvou letech, kdy se kolem ní točí její manažer, je to právě on, kdo pro ni může nejvíc udělat. Ten člověk je pro ni obrovský stimul a před závodem ji hodně uklidní. Ale nejdůležitější je, že musí mít natrénováno a musí sama cítit, že na to má. Já už prakticky jenom přicmrndávám. Už jí jenom trochu pomáhám, po olympiádě jsem rezolutně řekl, že končím.

Přitom jste to její nejslavnější olympijské vítězství prý ani neviděl. Jak se vám to povedlo? Vždyť to byl zřejmě i vrchol vašeho trenérského života.
Neviděl jsem to. A jako... bylo mi z toho fakt smutno. Já byl na trati, vyměnil jsem si bohužel post se slečnou Záhořovou ze svazu lyžování. Ráno jsem si totiž říkal: Půjdu radši dozadu, do toho předposledního stoupání, kde se bude tvořit finiš, tam už za to ty holky vemou. A ono to tak bylo, to jsem odhad’ velice správně. Čtyři pět se jich urvalo na tom osmapůltým kilometru. A pak už jsem samozřejmě nestačil přeběhnout, všude samý ploty, kontroly... No tak jsem si zapálil u jednoho italskýho kameramana, kouřím a sleduju vysílačku. A najednou už byly jenom tři, říkal jsem si, fajn, medaile bude, byl jsem spokojenej. Tak jsem pustil pěkně siváka...

Cože jste to pustil?
No oblak dýmu, když chcete, má to přece sivou barvu jak holub. A mlčky jsem sledoval vysílačku, tam samozřejmě řev, holky šly do finiše. Pak mi Vašek Korunka do té vysílačky povídá: „Člověče, ona možná bude druhá!“ A zachrčelo to a vysílačka klekla. Definitivně. Jako by to ten nahoře viděl nebo co. No tak jsem v klidu dokouřil a šel pomalinku do stadionu. V Pragelatu je takové velké přemostění, a najednou vidím, jak tam nahoře mávají Češi praporama. Já byl prostě šokovanej, že vyhrála. V tom momentu mi to fakt bylo líto. Už jsem se s tím srovnal, ale mrzí mě to vlastně dodnes. Těch posledních sedmdesát metrů, když do nich šla, to musel být hodně velký zážitek. Ze záznamu je to už o ničem.

Co jste jí vlastně po tom závodu řekl?
Tak jsi to, holka, dopsala zlatým písmem! Jak jsem docházel do toho stadionu, nevím proč, ale najednou jsem si vzpomněl na Karla Klostermanna. A měl jsem krásnej pocit, že jsem dokázal tu medaili vsadit tady do těch šumavských rašelinišť, do těch terénů, kde jsme se patnáct let dřeli. Děkoval jsem Šumavě. Myslel jsem tam skutečně na ni, na nic jinýho. Ne že by bylo na slzu, ale bylo mi strašně dobře.

V běžeckém lyžování není nouze o dopingové aféry. Vy tvrdíte, že jste byli vždycky čistí. Netlačili na vás například sponzoři? Kdyby byla „nazobaná“, mohly by teoreticky být její výsledky ještě lepší...
Od sponzorů jsme žádný tlak necítili, to jsme nikdy nepřipustili. Vždycky jsme dělali smlouvy jenom na čistý sport. My jsme dvojice, která by to týhle společnosti prostě nemohla udělat. Já bych se musel propadnout do země, odstěhovat ze Šumavy, emigrovat. A bez Šumavy bych zahynul. Teď si domyslete, jaké by to asi mělo následky u Kateřiny, která je mediálně ještě úplně jinde než já.

Jak snášíte to, že se Kateřina stala součástí světa showbyznysu?
V tomhle je taky mezi námi docela rozdíl. Já mamon a slávu neřeším. Chci být slušně živ a to mi stačí. Ona je mediálně velice dobře použitelná a svým způsobem má určitě společnost ráda. Ale ze slávy se nezblázní, protože má únik. Proto si tady postavila barák, má tady svoje dítě. Ona dělá to, co musí, aby vydělala peníze.

Jak jste prožíval, když nedávno dostala na Pražském hradě od prezidenta Klause státní vyznamenání?
Díval jsem se na to v televizi.

A? Co jste si u toho pomyslel?
No že tam byla s těma veteránama. Co? (směje se, sám potěšen, jak z toho vybruslil) Všechna čest veteránům! Ano, byly tam vyznamenány osobnosti, které něco významného vykonaly pro tento stát. Jsou to lidé z jiné generace, oni myslí úplně jinak, vlastně už nepatří do dnešní společnosti, která si je ani nezaslouží. Tečka prostě.

Stanislav Fruhauf (51)

nedokončil Fakultu tělesné výchovy a sportu, po vojně se živil jako kuchař na šumavském Churáňově.
Pak začal trénovat na Zadově ve Středisku vrcholového sportu, kde se jednoho dne objevila sedmnáctiletá Kateřina Neumannová.
Během patnácti let ji dovedl k titulu mistryně světa a k několika olympijským medailím, včetně té loňské, zlaté.
Přestože vloni po olympiádě v Turíně řekl, že jako její osobní trenér končí, částečně s ní spolupracuje ještě letos. Je vášnivý myslivec a rybář, žije na Zadově se svou manželkou, dvěma syny (13 a 15 let) a jezevčicí Bárou.

Zůstaňme u toho chvíli. Jednou jste řekl: „Zanevřel jsem na tuhle společnost. Je to hochštapleřina nejvyššího řádu.“ Pořád si to myslíte?
Pořád. Protože naše společnost je o lobbingu a bezcharakternosti.

A jak to vlastně víte, když tvrdíte, že nečtete noviny?
To vidím kolem sebe, mně to stačí tady! A tady je to ještě horší než někde ve městě, protože tady se všichni známe. Jdete do krámu a hned to slyšíte, hned je vám to jasný. Je to vlastně strašně jednoduchý: Všichni chtějí peníze a vegetovat a mít moc. Prostě je příliš mnoho lidí, kteří by rádi byli v horních deseti tisících.

A nebylo to tak vždycky?
To sebeprosazování za každou cenu, ta bezcharakternost, ta agresivita je ale dneska strašná. Je tu pár vlků, kteří si chtějí hrát na bohy. Hochštapleři, co přišli k majetkům nelegálně, nesplatili tomuto státu půjčené miliardy. Taky ta společnost podle toho vypadá. Chybí jí úcta a vychování. Je na čase trošku se usměrnit a pracovat.

Vraťme se ještě ke Kateřině. Měla by podle vás skončit? Nebo se snažit posouvat hranice podobně jako třeba Martina Navrátilová?
Ať už nezávodí. Já tyhle návraty neuznávám. Já si myslím, že v tomhle věku už nejde o peníze a slávu, ale o spokojený život.

A co budete potom dělat vy? Trénovat, nebo zase vařit v hotelu?
Nemůžu vyloučit nic, protože já beru život, jak přichází.

Budete vůbec umět žít bez toho velkého lyžařského cirkusu? Bez toluenových výparů v lyžárně?
Toluen po těch letech už opravdu nemusím. I když se mi asi nepodaří vyhnout se mu úplně, protože minimálně své manželce budu pomáhat, ona je profesionální trenérka. Určitě budu blízko své rodiny, občas proženu běžky po Horské Kvildě, budu mít nějaké slušné zaměstnání. A budu se tu potkávat s Kateřinou. Ona bude běhat a já šoulat s kulovnicí.

Mimochodem, kdybyste spolu vyrazili na běžky, jak dlouho byste Kateřině stačil?
No to vůbec! Technicky si na ni troufnu, ale jenom tak kilometr. S Kateřinou mají velký starosti naši junioři. Protože Kateřina, to je extratřída.

Alena Plavcová

Online reportáž | FOTBAL

Dinamo Záhřeb - Plzeň
3:0
90
Plzeňská jízda pohárovou Evropou končí v Záhřebu. Dinamo vyhrálo zaslouženě 3:0, v součtu s prvním utkáním 4:2. Děkujeme za pozornost a držme palce Slavii, která bude za okamžik bojovat v Genku.
90
Skončil druhý poločas utkání. Zápas byl ukončen 3:0.
90
Žlutou kartu dostal Olmo (Dinamo Záhřeb)

Najdete na Lidovky.cz