Svěřenkyně Andrého Reinderse, která má za sebou 39 zápasů v muay thai (32 vítězných) a jedenáct v amatérském boxerském ringu (8 vítězných), svým výkonem jen potvrdila, že si další dva zápasy v Bellatoru zaslouží plným právem. Život této sympatické šestatřicetileté blondýnky ale není jen zápasení a její další koníček jistě může překvapit. Stejně tak její další plány. Tedy až po konci sportovní kariéry...
Jak se Petra Částková dostala k bojovým sportům?
Ve druhé třídě mi jeden spolužák zlomil klíční kost, tak se moje mamka naštvala a když se ruka zahojila, dala mě na judo. Od té doby jsem už se mi nikdy nestalo, že by mi ve škole někdo ubližoval. (úsměv)
A kromě juda jste dělala ještě nějaké jiné sporty?
Až do patnácti jsem se věnovala právě judu, ale v pubertě se mi přesto líbit být neustále odřená, mít nakrátko ostříhané nehty a veškerý volný čas trávit jedním sportem.
Je pravda, že nyní rozhodně jednostranně zaměřená nejste. Máte zkušenosti z muay thai, klasického boxu (profesionální bilance 1-4) a také MMA (bilance 3-3). Které sportovní odvětví vás vlastně baví nejvíce?
To je těžká otázka, každý z těch sportů má své kouzlo, ale jen MMA je komplexní a můžete v něm využít všechny vaše dovednosti najednou. Právě proto mě tak baví. O tréninky muay thai a klasického boxu jsem navíc nepřišla, jsou i nadále nedílnou součástí mého tréninkového plánu.
V klasickém boxu jste v ringu nebyla už rok. Znamená to, že už je to pro vás uzavřená kapitola?
Řídím se příslovím – nikdy neříkej nikdy. Ale v tomto ohledu to tak patrně bude. Jednak mi to nedovoluje můj současný kontrakt s Bellatorem a za druhé, zápasy v boxu jsem většinou brala v době, kdy nebylo dostatek soutěží v muay thai. Bylo to pěkné zpestření a udržení se v tempu.
  |
Jak tedy zpětně hodnotíte tuto část kariéry? Pro mnohé jsou asi nezapomenutelné vaše duely s Luckou Sedláčkovou – nejdříve v Plzni na amatérském mistrovství republiky 2014, poté mezi profíky v Ústí…
Klasický box je krásný sport. Díky tomu, že jsem se mu pod vedením Oskara Lakomého začala věnovat, jsem se neuvěřitelně posunula také v muay thai a získala nad soupeřkami výhodu. S Luckou Sedláčkovou se známe z tréninku, jednu dobu jsem trénovaly ve stejném týmu, a tak mi bylo jasné, že to s ní nebude snadné. Ale myslím, že zvlášť ten profesionální v Ústí, se nám určitě povedl. (úsměv)
Co vás přivedlo k MMA a do skupiny Andrého Reinderse?
Muay thai jsem se věnovala opravdu dlouhou dobu a občas se stávalo, že mi v zápase „uletěl“ nějaký ten podmet, či hod z juda a trenéři se mě – zpočátku ze srandy – ptali, zda nechci zkusit MMA. A tak jsem zašla na pár tréninků k Andrému a ten mi následně domluvil můj první zápas v Polsku. My tam tehdy jeli s Mírou Šafrem „jen to zkusit“. No a ono to vyšlo, vyhrála jsem a MMA mne definitivně dostalo. Následovalo období, kdy jsem se snažila stíhat všechny sporty dohromady, ale to nejde dělat věčně. Zkrátka na více židlích se jedním zadkem sedí špatně. A vzhledem k tomu, že v MMA bylo hodně příležitostí zápasit, k tomu mě i bavilo nejvíce, tak jsem začala naplno trénovat v týmu Andrého Reinderse a musím říct, že to byla skvělá volba!
Dle klubových stránek jste v týmu jednou ze dvou žen spolu s Petrou Kladivovou. Jak se mezi povětšinou urostlými chlapy cítíte?
To zas není tak úplně pravda. (úsměv) Jsme tam dvě, které zápasíme, ale na tréninku se většinou někdo z holek ukáže. Nicméně pánové jsou značně v přesile, což mi ale vůbec nevadí – musím říct, že lepší kolektiv bych těžko hledala.
Setkáváte se často s poznámkami, proč se místo boxu nevěnujete třeba modelingu? Postavu i vzhled na to ostatně rozhodně máte. A nezkoušela jste modeling?
To je od vás milé. Je pravda, že když mi bylo sedmnáct, šla jsem na nějakou menší přehlídku pro Pietro Filipi, něco nafotila a tím to také skončilo. Mám moc ráda jídlo na to, abych byla neustále na dietě. (smích) Té si užiji dost před zápasem, ale celý rok bych se omezovat nechtěla.
Když jsme u toho zevnějšku, máte zlomený nos?
Ne, ne. Pár jsem jich za svou kariéru nechtěně zlomila, sama jsem měla zlomené žebro, přetržené vazy, ale obličejové části se zranění zatím úspěšně vyhýbají.
Zmiňujete přetrhané vazy. Myslím, že se jednalo o koleno. Bylo to nejtěžší zranění vaší kariéry. A jak těžké se bylo vrátit zpět?
Určitě bylo. Ze zápasení mne vyřadilo na necelý rok, což je strašně dlouhá době. Čekala jsem, že prostě začnu tam, kde jsem skončila, ale to byl těžký omyl. Výkonnost šla dolů, naopak konkurence nespala a ten rok se zlepšovala. Hodně těžko jsem to kousala, ale nakonec to zvládla.
Uživíte se zápasením, nebo máte ještě jinou práci?
Bohužel v Česku je jen opravdu hodně málo těch, které zápasení živí. Můj případ to není, vedle sportovní kariéry podnikám s kamarádem v oblasti cestovního ruchu.
Všiml jsem si tak, že děláte pilotní zkoušky. Jak jste se k tomuto dostala? A jak náročný koníček to je?
My máme létání v rodině. Můj otec byl stíhací pilot, následně pilotoval dopravní letadlo u ČSA, maminka byla letuškou u stejné společnosti, takže jsem už od mala byla v letadle jako doma. Vystudovala jsme obor dopravní pilot, mám odlétané všechny potřebné zkoušky a kvalifikace. Prošla jsem přijímacím řízením u ČSA, jenže pak přišla krize a místo nabírání nových pilotů, se jich zbavovali. Tak jsem si řekla, nedá se nic dělat a začala jsem se naplno věnovat bojovým sportům. Teď už je situaci zase příznivější, takže pokud vše vyjde, ráda bych po skončení svých gladiátorských dní usedla do kokpitu dopravního letadla.
A to nastane kdy?
Toť otázka. Těch faktorů je více. Ale dokud bude sloužit zdraví, forma půjde nahoru a budou nabídky na lukrativní zápasy, tak se budu věnovat naplno sportování.
Jste zápasnice a budete pilotka. Mají tyto dva vaše koníčky vlastně něco společného?
Snad ten adrenalin a moře času, strávené tréninkem jednoho či druhého.
Co vlastně děláte vedle zápasení a létání? Jak relaxujete?
Po pravdě, krom práce, zápasení a občasného létání mi už téměř žádný volný čas nezbývá. Což ale nevadí, protože vše je zároveň mým koníčkem, takže určitě nijak nestrádám. A když se přece jen nějaký ten volnější den objeví, trávím ho s rodinou, na snowboardu na horách, nebo čas od času někam vyrazím s přáteli.
Zmínila jste lukrativní nabídky. Dá se mezi ně zařadit i ta z Bellatoru, druhé nejprestižnější organizace MMA na světě?
Rozhodně. Nebudu lhát, seběhlo se to všechno velmi rychle a já jsem vděčná, že se na mě usmálo po těch letech dřiny štěstí a já mohu pod touto organizací zápasit.
Už minulý pátek jste si odbyla v Bellatoru premiéru, když jste se postavila skvělé Nizozemce a kick-boxerské hvězdě Denise Kielholtzové? Po třech kolech jste prohrála na body, ale soupeřka rozhodně nijak výrazně nedominovala. Co chybělo k tomu, abyste ji překvapila a vyhrála?
Já myslím, že Denise a všichni ostatní překvapení byli už takto. Minimálně soudě dle slov legendárního rozhodčího a nyní komentátora Johna „Big“ McCarthyho. Musím přiznat, že jsem úplně z představy, že vezmu zápas s šestinásobnou mistrní světa v kick-boxu a černým páskem v judu šest dní před úvodním gongem, ani ne s týdenním předstihem, nadšená nebyla. (úsměv) Ale nabídka na kontrakt s Bellatorem vám nechodí každý den a já mám ráda výzvy. Takže jsem si nakonec řekla: „Proč ne?!“ Škoda, že jsem neměla více času na přípravu. Myslím, že právě fyzická kondice rozhodla v její prospěch, protože k vítězství bylo blízko, zápas to byl velice těsný. Uvidíme, jak „Miss Dynamite“ (přezdívka Kielholtzové) prodá svoje schopnosti v oktagonu. Je tam přece jen jiný pohyb, máte malé rukavice, za které se neschováte do dvojáku a není to taková „tupá přebíjená“ jako kolikrát v kick-boxu.
André Reinders mi prozradil, že nakonec nešlo o smlouvu na jeden, ale hned tři zápasy. A že příště máte slíbeno, že nebudete náhradnicí na poslední chvíli. Jak si toho vážíte?
Znamená to pro mě strašně moc, zápas s Denise Kielholtzovou byl na poslední chvíli a příprava nebyla tím pádem optimální, ale u dalších dvou zápasů to bude jiné, takže před nimi zvládnu absolvovat přípravné kempy. Je to skvělá příležitost a já ji hodlám na sto procent využít.
