Jak vnímáte s odstupem pár dní historický postup na světový šampionát?
Myslím, že je to skvělý úspěch. Už několik dní dostávám gratulace od trenérů z celého světa. Zároveň je to ale skvělá příležitost, jak zpropagovat basketbal v České republice. My jí musíme využít a oslovit děti. Ukázalo se, že abyste byli úspěšní v basketbalu, nemusíte být jen Satoranský, Veselý nebo Balvín. Cestu ukazují i další hráči, kteří v kvalifikaci hráli a předvedli velmi dobré výkony.
Jak přistoupíte ke zbytku kvalifikace? Kvůli kolizi termínů s NBA a Euroligou vám zřejmě bude chybět právě základní osa Tomáš Satoranský, Jan Veselý i Ondřej Balvín. Chystáte se dát prostor mladým?
Už v předchozí části kvalifikace jsme ukázali, že umíme vyhrávat zápasy i bez Satoranského s Veselým a že i zbytek týmu má svoji kvalitu. To jsme ale samozřejmě ještě měli Ondru Balvína, který už teď taky bude hrát Euroligu a bude nám zřejmě chybět. Je velká výhoda, že už máme postup jistý a nemusíme tak nutně honit výhry. Čekají nás ale prestižní zápasy, takže rozhodně nechceme zklamat naše fanoušky a zbývající zápasy jen odchodit potom, co jsme doteď dokázali. Uvidíme, jak se jednotlivým hráčům bude dařit v ligových soutěžích, ale nějaké mladíky vyzkoušíme.
Má tým kde brát mladé hráče?
Jsou tu talentovaní hráči v kategoriích do osmnácti i do dvaceti let. Byl jsem na ME do 18 let a každý tam mluvil o Vítu Krejčím, Davidu Böhmovi a několika dalších hráčích. To je příslib do budoucna. Musíme se ale starat nejen o ně, ale o celou základnu. Potřebujeme, aby co nejvíc dětí hrálo basketbal.
Trenér basketbalové reprezentace Ronen Ginzburg slaví výhru v utkání s Ruskem s Tomášem Satoranským.
Po potvrzení postupu jste říkal, že výkony reprezentace mohou jít ještě hodně nahoru. Můžete specifikovat, v čem přesně byly rezervy týmu?
Nejdůležitější je, že jsme v kompletní sestavě prakticky vůbec netrénovali. Tomáš Satoranský s Honzou Veselým s námi před zápasy s Ruskem a Bosnou trénovali týden, Ondřej Balvín dokonce jen tři dny. Tam je určitě velký prostor ke zlepšení, protože bychom rádi v některých fázích zápasu využívali variantu, při které jsou na hřišti jak Balvín, tak Veselý. Satoranský by mohl hrát části zápasu na pozici dvě. K tomu všemu je potřeba se dobře sehrát, zkusit si to v přípravě a na to není v krátkých reprezentačních oknech dost času.
Postup na světový šampionát rozhodně přidal basketbalu v České republice na popularitě. Co udělat pro to, aby tato pozitivní vlna vydržela?
Je to velká šance pro basketbal v Česku. Už jsme ji měli před třemi lety po sedmém místě na evropském šampionátu, teď ji máme znovu a musíme jí lépe využít. Bylo by skvělé, kdyby se basketbal objevoval pravidelně v médiích jako v posledních dnech, aby víc malých dětí toužilo stát se Satoranským nebo Veselým.
Právě Tomáš Satoranský s Janem Veselým jsou největší postavy basketbalu v ČR. Jaký je podle vás jejich vztah k fanouškům?
Vztah je podle mě velmi dobrý. Je důležité udržovat a postupně zlepšovat spolupráci mezi nejlepšími hráči a fanoušky národního týmu. Dnes se k tomu používají hodně sociální sítě a tam se určitě můžou ještě zlepšit. Na druhou stranu dorazil na zápas v Pardubicích proti Rusku rekordní počet fanoušků, takže se asi dělá spousta věcí dobře.
Jak dobře znáte své svěřence z reprezentace? Patří třeba do vaší trenérské práce i hlubší vztah s hráči?
Velmi dobře znám všechny hráče, kteří prošli Nymburkem. S těmi jsem strávil hodně času, daleko víc, než kolik můžu strávit s hráči během reprezentačního srazu. V průběhu sezony jezdím za hráči působícími v zahraničí a snažím se s nimi komunikovat. Například se Satym máme dobrý vztah, znám se s jeho rodinou a přáteli.
Co říkáte na kvalitu české ligy? Kooperativa NBL už má spoustu let jednoho jasného favorita v podobě Nymburka a zbytek soutěže za ním výrazně zaostává.
Nebudu říkat nic extra nového a nikoho asi nepřekvapím, když řeknu, že kvalita domácí soutěže není příliš dobrá. Ví to každý, kdo ligu sleduje. Řekl bych, že máme tak pět možná šest týmů, které odvádí dobrou práci a přistupují k basketbalu profesionálně. Pokud bych měl jmenovat, tak se mi líbí, jak pracují Nymburk, Svitavy, Pardubice, Děčín, Opava a USK Praha. USK možná nemá takové výsledky, ale velmi dobře pracují s mladými a když si vezmeme složení reprezentace, tak většina hráčů z kádru, který postoupil na světový šampionát, ve své kariéře prošla USK. Hlavně mám pocit, že kvalita soutěže stagnuje, což není moc dobrá zpráva.
Pozitivní zprávou je alespoň vyšší počet týmů, které čekají v letošní sezoně evropské poháry. Je jich 7, což je v historii samostatné české ligy rekord.
To je velmi dobře. Je to první krok, jak se dostat z té bubliny, ve které některé týmy žijí a získat konfrontaci na mezinárodní úrovni. Může to jen pomoct. Někteří hráči mohou cítit, že se v domácí soutěži nezlepšují. Pohár by jim měl dát šanci porovnat si, jak na tom jsou.
Co říkáte na změny v Nymburce, kde jste ještě vloni působil? Po dlouhých 23 letech z klubu odešel majitel Miroslav Jansta, předseda České basketbalové federace a České unie sportu a prodal svůj podíl prezidentovi zbrojařské skupiny Omnipol Jiřímu Podpěrovi (60 procent) a šéfovi firmy Sport Invest Viktoru Kolářovi.
Pan Jansta udělal v Nymburce za ty roky velký kus práce. Vím, že je celek Nymburka často kritizován veřejností, ale nebýt jeho, tak o českém basketbalu v Evropě nikdo neví. Nové majitele příliš neznám, ale věřím, že navážou na dosavadní dobrou práci.
Víte, že Česká republika, respektive Československo mají slavnou basketbalovou minulost? Reprezentační týmy žen i mužů v minulém století pravidelně hrávaly na evropských i světových šampionátech a vozily z nich medaile.
Vím o tom moc dobře. Nedávno proběhlo vyhlášení ankety Basketbalista roku, kde jsou vždy uváděni slavní hráči minulosti do Síně slávy a já mám příležitost se tam s nimi potkat a promluvit si s nimi. Hráči jako Kamil Brabenec, Stanislav Kropilák, Jiří Zídek a spousta dalších jsou známí i u nás doma v Izraeli. Samozřejmě byla tehdy jiná doba, ale doufám, že se nám na minulé úspěchy podaří navázat, protože tehdejší hvězdy československého basketbalu patřily k nejlepším hráčům světa.
Nejpopulárnější české kolektivní sporty fotbal a hokej v posledních letech na reprezentační úrovni strádají. Může je basketbal historickým postupem na světový šampionát v popularitě dohnat?
K tomu nestačí jen jeden postup na MS. Chce to dlouhodobější úspěch a pak se možná budeme moct s většími sporty měřit. Samozřejmě doufám, že se basket přiblíží fotbalu a hokeji, ale čeká nás ještě spousta tvrdé práce.
Loni jste byl vy i celý tým po dvacátém místě na evropském šampionátu pod palbou kritiky veřejnosti i novinářů. Vnímal jste, že si spousta lidí přála váš odchod z pozice hlavního trenéra reprezentace?
Samozřejmě, že se ke mně takové hlasy dostaly, ale já se snažím nečíst moc noviny a články na internetu. Nedělal jsem to ani v minulých angažmá v Izraeli nebo v Polsku. Kritizovat je jednoduché, ale musíme se podívat na fakta. Na ME do Rumunska odjel nezkušený tým bez největších opor a podle toho to také dopadlo. Jsou zápasy, za které jsem ochotný přijmout kritiku, ale zrovna na loňském ME jsme podle mě zahráli na hranici našich možností.
Po neúspěšném evropském šampionátu jste nakonec v roli trenéra zůstal, podmínkou basketbalové federace ale bylo, abyste se vzdal pozice hlavního trenéra Nymburka. Bylo to pro vás těžké rozhodnutí?
Bylo to velmi těžké. Nymburk byl dlouho můj domov, ale rozhodl jsem se, že se chci naplno věnovat národnímu týmu. Je to pro mě velká změna, protože jsem byl zvyklý pracovat denně s hráči a pozice trenéra reprezentace je trochu jiná, ale chci basketbalu v Česku pomoct.
Český reprezentant Blake Schilb při utkání s Ruskem obchází Vitalije Fridzona.
Jak jste se vlastně vůbec dostal do České republiky?
Za to vděčím Mulimu Katzurinovi. Můj izraelský kolega dostal v roce 2006 nabídku z Nymburka a přišel za mnou, jestli s ním chci spolupracovat. Tehdy jsem o České republice ani o místní lize nevěděl vůbec nic. Musel jsem si hledat na internetu, co je tady za týmy atd. Nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu a bylo to skvělé rozhodnutí. Česko mi přirostlo k srdci a našel jsem tady svůj druhý domov.
Jak bojujete s češtinou? Hráči z Nymburka o vás říkají, že prý docela dobře rozumíte.
Rozumím celkem slušně. Jasně, že by to mohlo být lepší, ale můžu říct, že se postupně zlepšuji. Basketbal je ale mezinárodní sport a je dobře, když si hráči zvykají, že na ně trenér mluví jinak než jen česky. Občas česky nadávám při tréninku. (smích)
Jak vypadá váš běžný pracovní týden, když neprobíhá reprezentační sraz?
Většinu času jsem v Česku a snažím se sledovat zápasy domácí nejvyšší soutěže plus vybrané duely z mládežnických lig. Absolvuji trenérské kliniky a komunikuji se zahraničními trenéry. V průběhu sezony cestuji za reprezentanty působícími v zahraničí, kde se vždy snažím strávit pár dní jak s hráčem, tak s týmem a jeho trenérem.
Jezdíte někdy domů do Izraele?
Občas ano. Stále tam bydlí má rodina, takže se za nimi občas podívám.
Basketbal má v Izraeli velkou tradici a je tam spolu s fotbalem nejpopulárnějším sportem. Mužskému národnímu týmu se ale v poslední době příliš nedaří a na světový šampionát zřejmě nepostoupí. Proč je tam basketbal v útlumu?
Tamní federace to hodně řeší, je celkem průšvih, že se týmu nedaří. Už kontaktovali i mě, aby se poptali, jak tady basketbal funguje a jestli by od nás v rámci práce s mládeží mohli něco přebrat. Hlavním problémem je fakt, že v izraelské lize působí hodně cizinců, dokonce výrazně víc než tady. Mají sice pravidlo, že musí být pořád na hřišti alespoň dva Izraelci, ale ani tak to nefunguje. Čeká je hodně práce, aby basketbal dostali zpět na vysokou úroveň.
Stíháte sledovat politickou situaci v České republice případně v Izraeli?
Prioritou je pro mě politická situace v Izraeli, která je komplikovanější než v Česku. Tady politiku tolik nesleduji, ale samozřejmě se o ní zajímám. Obě situace jsou si trochu podobné. Nedaří se dát dohromady stranu, která by byla dostatečně silná, aby mohla zem někam posunout.
Máte radši zámořskou NBA nebo evropský basketbal?
Za mě má prim rozhodně Evropa, kde je každý zápas extrémně důležitý a hráčům na tom víc záleží. V NBA je to už spíš cirkus než basketbal. Většinu zápasu se dělá show pro diváky a pořádně naplno se se hraje posledních pět minut, pokud je zápas vyrovnaný. I diváci k tomu přistupují laxně oproti Evropě. Když jsem se byl podívat na Tomáše Satoranského ve Washingtonu, tak diváci nejvíc fandili ve chvíli, když mohli vyhrát kus pizzy, pokud rozhodí soupeřova hráče, aby nedal trestný hod.
Na závěr chci poděkovat celému realizačnímu týmu. Manažer reprezentace Michal Šob odvádí skvělou práci. Velký dík patří asistentům. Na úspěchu se podílel Lubomír Růžička, který s týmem už není. Teď mi hodně pomáhá Petr Czudek, stejně jako Jan Pospíšil. Federace v čele s Mirkem Janstou a Michalem Konečným nám vytváří dobré podmínky. Všichni mluví o Satoranském, Veselém a Balvínovi. To je přirozené, jsou to Euroligový či NBA hráči. Musíme mluvit ale i o těch ostatních hráčích, kteří nás dostali do téhle situace v předchozích zápasech. Hráli velmi dobře. Kdyby tak nehráli, na MS bychom ještě určitě nebyli, to si musíme uvědomit.
