Tokio za tři roky hostí letní paralympiádu, na níž si para-badminton odbude svou premiéru pod pěti kruhy. Tomáš Gryc a Dita Brabcová, oba mladí badmintonisté na invalidním vozíku, spolu se svými maminkami a trenérem Tomášem Vovsem navštívili tuto zemi v rámci programu Sport for Tommorow, který má olympijské i paralympijské hry propagovat.
Nejen o tom, jak vypadá tento sport pro hendikepované v „zemi zaslíbené“, jsme si povídali s Pavlou Grycovou, která spolu s Vovsem stojí za rozvojem para-badmintonu v České republice.
Jak vlastně vznikl nápad vypravit se do Japonska za para-badmintonem?
Po květnovém turnaji v para-badmintonu v Brně, který byl první u nás v historii, jsme tuto akci dali na sociální sítě. Díky tomu nás samo oslovilo japonské velvyslanectví v ČR, jestli nechceme jet do Japonska. Nejdřív jsme si říkali, že to je omyl. Byli jsme pozvaní do Prahy na oběd, tam jsme si mysleli, že ukážeme videa, jak děcka hrají, a tím to bude skončené. Ale ukázalo se, že jim o tu hru zase tolik nešlo, spíš šlo o prezentaci Japonska. V klubu máme tři děti na vozíku, pozvány byly dvě plus dva doprovody a jeden trenér.
Absolvoval tři dlouhé triatlony ve třech dnech, aby pomohl hendikepovaným |
Do Japonska jste se dostali díky programu Sport for Tommorow. Co tento projekt obnáší?
Je to projekt japonského ministerstva zahraničí. V roce 2020 je v Tokiu olympiáda i paralympiáda a oni sem chtějí přitáhnout celý svět. Je to vlastně propagační program, my byli pozváni na para-badmintonové soustředění, další náplní bylo poznávání japonské kultury.
Z Čech se tato akce týkala jen vás?
Ano, jenom nás. Vloni tam prý takhle byli z České republiky zdraví baseballisté, letos si vybrali vozíčkáře-badmintonisty. Japonci a Korejci jsou světovou elitou, ale většinou hrají hlavně proti sobě. Pak dlouho nic a potom teprve zbytek světa včetně Evropy. A to oni chtějí změnit, chtějí zvýšit konkurenci. Takže bylo docela vtipné, když si naše děti, které jsou v začátcích, mohly s těmito borci zatrénovat.
Říkáte, že pobyt byl i společenskou událostí, pojďme se ale držet té sportovní stránky. Jak vypadaly tréninky v zemi para-badmintonu zaslíbené?
V Tokiu se otevírá úplně nová hala čistě na para-badminton, úplně nádherná, výborně řešená pro vozíčkáře. A tam jsme trénovali dvě celá odpoledne, asi od 13 do 18 hodin, v době, kdy tam měla reprezentace soustředění. Měli tam svoji trenérku a jeli svůj tréninkový režim, my se koukali, pak se nám paní trenérka taky věnovala a zkušenosti předávali i samotní hráči. Ukazovali našemu trenérovi, Tomáši Vovsovi, jak se provádí správný pohyb po kurtu na vozíku. Šlo hlavně o ten pohyb, techniku úderů Tomáš zná, s tím problém není, ale tím, že jsme vlastně průkopníci tohoto sportu pro hendikepované u nás, tak pohyb s vozíkem se vlastně nemáme kde učit. V tomto směru to bylo hodně obohacující.
Poslední den jsme pak byli pozvaní na univerzitu do Chiby, kde je v kampusu badmintonový klub. Tam měli trénink jak začátečníci, tak i ti, co už byli s námi na soustředění japonské reprezentace. Tam nás tedy zapojili do jejich tréninku.
Dokážete porovnat podmínky pro para-badminton u nás a v Japonsku?
Nedá se ani říct, že jsme v začátcích, tady to vlastně není. Dva roky se snažíme něco vytvořit v Brně, ale na pravidelné tréninky chodí tři děti, jinak po celé republice nic dalšího nefunguje. V Japonsku mají základnu hodně širokou, jen v tom nároďáku v Tokiu je 14 těch nejlepších vozíčkářů, pak jsou tam další, asi 25 lidí, kteří mají třeba amputace ruky nebo nohy a spadají do dalších kategorií para-badmintonu. To jsou jen ti nejlepší. Celkové počty nevím, co ale vím, je, že na celé Tokio mají jen jednu trenérku, což nás tedy zaskočilo. Jsou tam samozřejmě pomocní trenéři a nahrávači, ale hlavní trenérka jen jedna.
Jaké další akce okolo para-badmintonu plánujete?
Už o nadcházejícím víkendu 21.-22. října se v Brně koná náborový kemp para-badmintonu. Chceme, aby co nejvíce lidí vědělo o tom, že tenhle sport pro hendikepované v Česku existuje, že v případě zájmu je možnost zavolat někomu někam. Na Českém svazu tělesně postižených sportovců už je sekce para-badminton, kontaktní osobou jsem tedy já, a pokud by o to někdo měl zájem, tak zatím jsou pravidelné tréninky v Brně, ale hlavně chceme, aby si lidé toho všimli. Aby přijeli na soustředění a začali pravidelně trénovat. Aby tady vzniklo podhoubí pro další turnaje a začalo to fungovat. Zatím je to tak, že na turnaj přijedou florbalisti, ragbisti, tenisti na vozíku, kteří jsou velmi šikovní i s badmintonovou raketou v ruce, ale dál pak nepokračují.
Kolik lidí se přihlásilo na náborové soustředění?
Zatím jedenáct vozíčkářů a doufám, že jich jedenáct přijede. Jsem v kontaktu s lidmi, co byli na tom prvním turnaji, a pořád jim říkám: šiřte to dál, všude, kam jezdíte sportovat. Ale je to pořád stejné, je hrozně těžké sehnat vozíčkáře na pravidelné trénování. U dospělých po úrazu, kteří mají auto, tak ještě jakž takž, ale děti tam pořád někdo musí dovézt. Říkám si, že by se to mohlo nakopnout, vždyť badminton obecně zažívá boom, všichni kolegové v práci někdy zkusili badminton, žádný squash. A tak se snažíme, aby se rozmohl i para-badminton. Zatím to tak není.
Chcete takovým akcím dát pravidelnost?
Ano, bude zase turnaj a i soustředění bychom chtěli, aby byla pravidelná. Ještě bych chtěla říci, že naši trenéři Tomáš Voves s Hynkem Šabackým se v listopadu chystají do Irska na mezinárodní školení trenérů para-badmintonu. Od toho si slibujeme, že tam pochytí věci v Čechách neznámé – třeba jak pracovat s těžištěm těla na vozíku. To pomůže k dalšímu rozvoji para-badmintonu u nás.