V pátek zahájená sportovní událost dává Číně příležitost ukázat se v nejlepším možném světle. I proto, že zimní olympiáda proběhne shodou okolností téměř dva roky poté, co vypukla globální koronavirová pandemie. První případy nákazy se přitom objevily právě v Číně, přičemž dodnes není zcela objasněno, odkud se vzala.
DOSAVADNÍ BOJKOTY OLYMPIJSKÝCH HER■ 1956– tři státy (Švýcarsko, Španělsko a Nizozemsko) se odmítly zúčastnit letních her v Melbourne na protest proti potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956. Egypt, Libanon a Irák nevyslaly sportovce kvůli suezské krizi. ■ 1976 – na letní olympijské hry v Montrealu odmítla přijet většina afrických států, a to oficiálně na protest proti startu novozélandských ragbistů. Předtím startovali v Jihoafrické republice, jež byla v roce 1970 vyloučena z Mezinárodního olympijského výboru kvůli režimu apartheidu. ■ 1980 – Spojené státy a 64 dalších západních zemí odmítly přijet na letní olympiádu do Moskvy, a to kvůli sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979. Britové, Švýcaři nebo Rakušané však do Moskvy odcestovali. ■ 1984– patnáct států východního bloku v čele se Sovětským svazem odmítlo přijet na letní olympiádu do Los Angeles. Oficiálním důvodem byly obavy o bezpečnost sportovců, k bojkotu se nepřipojily Rumunsko, Jugoslávie a Čína. ■ 1988 – komunistická Severní Korea nevyslala sportovce na letní olympiádu v jihokorejském |
Od té doby vynaložila vláda v Pekingu značné úsilí, aby se zbavila negativní pověsti. O to citlivěji proto reagovala na rozhodnutí řady západních států zimní olympiádu diplomaticky bojkotovat.
Důvodem je potlačování lidských práv v zemi. Především jde o situaci muslimských Ujgurů v západočínské provincii Si-ťiang, kteří jsou podle vyjádření řady lidskoprávních organizací vystaveni systematickému útlaku. Předmětem dlouhodobé kritiky jsou i situace v Tibetu, který obsadila čínská armáda v roce 1950, potlačování demokratického hnutí v Hongkongu či výhrůžky vůči Tchaj-wanu.
Jak jsou na tom Číňané? Milují kolektivní sporty, přestože v nich zatím zaostávají |
Spojené státy, Austrálie, Spojené království, Nový Zéland postupně oznámily, že jejich političtí představitelé ani diplomaté se olympiády nezúčastní. Těsně před startem her se k nim připojila i Indie.
Nejednotná Evropa
Evropská unie naproti tomu společný postoj vůči čínské olympiádě zaujmout nedokázala. Některé členské státy jako Dánsko, Litva nebo Česko se k bojkotu připojily. Jiné jako Německo se ještě definitivně nerozhodly a Francie se k němu připojit odmítla. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil i polský prezident Andrzej Duda.
Hlavním hostem čínského vůdce Si Ťin-pchinga tak byl ruský prezident Vladimir Putin. Kromě něj přijeli mimo jiné i saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán či prezidenti Egypta a Srbska – Abd al-Fattáh as-Sísí a Aleksandar Vučić. Diplomatický bojkot odmítl i generální tajemník OSN António Guterres. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že olympijské hry jsou událostí, jež „symbolizuje roli sportu při sbližování lidí a podpoře míru“.
Ještě loni v prosinci reagoval na Twitteru mluvčí čínského ministerstva zahraničních věcí Čao Li-ťien na diplomatický bojkot ostrým výpadem a prohlášením, že „Spojené státy zaplatí za své praktiky vysokou cenu“. „Konec vměšování“ do zimních olympijských her požadovala Čína po USA ještě těsně před jejich zahájením. V telefonátu se šéfem americké diplomacie Antonym Blinkenem čínský ministr zahraničních věcí Wang I prohlásil, že jakýkoli tlak USA prý povede k ještě většímu semknutí čínského národa a nezabrání tomu, aby byl ještě silnější.
Napětí okolo olympiády podtrhlo trend posledních let v podobě oslabování provázanosti Číny s okolním světem a naopak uzavírání se před ním. Zatímco v minulosti nevynechali její nejvyšší představitelé žádnou příležitost k vystoupení na mezinárodních fórech, chyběl prezident Si na loňských vrcholných schůzkách skupiny G20 v Římě i na klimatickém summitu v Glasgow.
