V podivném, obstarožně luxusním salonu hotelu Praha máme schůzku s třiadvacetiletým mladíkem, který vydělává víc než Jágr nebo Nedvěd.
Někteří sportovní novináři trousí zprávy, že Petr Čech, toho času brankář anglického fotbalového klubu Chelsea, od přestupu na ostrovy zpychnul. Jeho webové stránky připomínají kult osobnosti (vyhrajte Petrovo oblečení, napište Petrovi, kupte si dévédéčko, kde se dozvíte, jak jeho manželka cvičí aerobik). Jsme zvědaví.
Kdyby na hotel spadla bomba, přišla by polovina evropských velkoklubů o perly svých sestav, v křesílkách se kolem nás převalují Rosický, Baroš, Nedvěd nebo Šmicer a v rohu sedí také mladý muž s ostře modrýma očima a nápadně dlouhými řasami.
Po pýše ani památky, Petr Čech skromně, pečlivou spisovnou češtinou vypráví, jak ho baví Londýn a jak rád tráví volno s manželkou. Ten večer si gólman Chelsea stane českým fotbalistou roku. Aby ne, Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků mu letos udělila i cenu pro nejlepšího brankáře světa.
Při hře snímá kamera míč a hráče, kteří se snaží o nějakou akci. Vy třeba i dvacet minut v obraze nejste. Co vlastně v bráně děláte: pobíháte tam od tyče k tyči, nebo přemýšlíte, co budete dělat zítra?
Vůbec ne. Člověk se nesmí nechat nachytat a myslet na jiné věci, v momentě, kdy bude nesoustředěný, může zrovna přiletět míč a stane se chyba, která může být pěkně drahá. Člověk dostane gól v důležitém zápase a stojí to pak úsilí ostatních lidí. Může tak přijít nazmar i celoroční práce, takže člověk si to nemůže dovolit. Musím být hlavou přítomný ve hře, moje hranice branková čára. Kdyby za ní seděla celá moje rodina, tak mě to vůbec nezajímá. Moje práce je, abych nedostal gól. Po zápase to rodině vynahradím.
Jak si tedy udržujete pozornost?
Sleduju míč, vím přesně, kde je moje obrana, kde má soupeř svoje útočníky. Když ztratíme míč, všichni musí být na svých místech. Brankář má zodpovědnost za svoji obranu, i když je míč na opačné straně.
Jsou góly, které se nedají chytit? Nebo míč v brance znamená prostě chybu brankáře?
Když brankář udělá chybu, všichni to vidí. Když udělá chybu jiný hráč, má kolem sebe ještě další lidi, kteří to mohou napravit. Když udělá chybu brankář, je minimální šance, že by to ještě někdo mohl zachránit. Ale jsou góly, kterým se zabránit nedá, soupeř udělá krásnou akci, vystřelí, trefí kout branky a vy nemáte šanci, protože brána je moc veliká.
Jak se do brány vejdete?
Přichází usmívající se Pavel Nedvěd. „Pardon, nerad ruším…“ - „Nazdar Paolo.“ - „Čau Chelsea, jak to jde?“ Přišel jsem se na vás tady podívat...
No tak pokračujte.
Takže brána? Je 2,44 metru vysoká, a když natáhnu ruce, na břevno dosáhnu. Problém je, že je 8,32 metru široká, tam už si pomáhám všelijak. (směje se)
Když stojíte v bráně a dvacet minut na vás nikdo neútočí, díváte se kolem sebe? Vnímáte publikum na tribunách?
Stalo se mi, že jsem jednou zahlídnul manželku, když přišla pozdě na zápas. Ale to byla náhoda. Na trávníku bylo nějaké zranění, díval jsem se na hráče, co mu je, a když jsem od něj odcházel směrem do brány, viděl jsem přímo na vchod na t r i b u n u . Celý stadion seděl a ona akorát vešla. Tak jsem jí pak říkal: „Zase jsi přišla pozdě na zápas.“ Ona říkala, že jen o minutku, já na to: „Nepovídej, viděl jsem přesně, kdy jsi přišla.“ Zajímají se o vás britská média? Chelsea je hodně sledovaný tým. Občas. Ptají se mě, ptají se i mé manželky. Kdo chce vědět, jak žiju, píše i o ní, patří ke mně. Buď se ptají na ni, nebo přímo jí.
Stýkáte se s ostatními fotbalisty z jiných klubů?
Každý klub má jiný program, takže jen těžko se jen tak někdo s někým potká. Většinou je to na akcích spojených s nějakým vyhlášením, třeba fotbalista Anglie nebo nejlepší jedenáctka ligy. Na takovou večeři jsou pozváni všichni, ale během sezony mimo hřiště těžko. Spíš se vám stane, že běžíte Londýnem a náhodou na někoho natrefíte.
Žádné přátelství jste si tam tedy nevypěstoval?
Přátelství vznikají tak, že spolu hráči hrají v národním týmu. Ale není čas. Ve fotbale hrajete třeba dva roky v jednom klubu, pak vás přesunou a už nemáte čas dolétávat za těmi přáteli. Já mám hodně kamarádů mimo fotbal. Spoluhráči mají stejný program, a když jste s někým tři dny na hotelu a pak máte jedno volné odpoledne, poslední věc, kterou chcete, je vidět je o svém volnu někde na pivu.
Jaký vztah máte k majiteli Chelsea Romanu Abramovičovi?
Pan Abramovič chodí po každém zápase za námi do šatny, je to obrovský fanoušek fotbalu. Je příjemný, s každým se pozdraví.
Už se Angličané vypořádali s tím, že jejich rodinné stříbro koupil právě ruský miliardář?
Tak oni s tím stejně těžko něco nadělají. Není dnes už ani jediný. Portsmouth má také neanglického majitele. Klub peníze potřebuje, a ve finále jestliže není schopen si je zajistit na domácím trhu, musí je získat někde jinde.
Když dostanete gól, neříkáte si „tak, teď klesla moje cena“?
Co se týče mé ceny, ta je mi úplně ukradená. Se svojí cenou nikam nechodím. Když mě klub ve finále prodá, nemám ze své ceny nic. Jediný, kdo na mně vydělá, je ten klub, takže mi může být jedno, jestli je moje cena pět liber nebo pět milionů liber. Klub vás může prodat jako rohlík i jako ferrari. I když člověk se jako ferrari cítí líp než jako rohlík.
Takže s vámi to, kolik gólů chytíte a nechytíte, nic nedělá?
Jasně že když jsem hrál dobře ve Francii i za národní tým, moje kariéra se posunula nahoru, proto jsem přišel i do Chelsea. Kdybych hrál špatně, tak mě tým pošle někam pryč.
Vás nikdo nikam posílat nechce, podle posledních ocenění jste nejlepší brankář na světě. Jaký je rozdíl mezi průměrným a nejlepším fotbalistou?
Určitě jsem zdědil nějaký talent, je to potřeba. Můžete se dostat nahoru i pílí, ale ne bez aspoň trošky talentu. Fotbal hraju od sedmi let, od čtrnácti jsem se rozhodl v něm něco dokázat. Existoval pro mě jen fotbal a fotbal. Musel jsem obětovat něco, co někdo jiný třeba neobětoval a nikam se výrazně nedostal. Říká se, že člověk má být ve správný moment na správném místě, já dodávám, že musí být člověk připravený na tom správném místě. Nikdy nevíte, co se stane, sedíte na lavičce, nehrajete, zdá se vám, že vaše šance nikdy nepřijde, ale pak někdo přes noc onemocní, a jestliže na to nejste připravený, zkazíte svou jedinou šanci a ta už nikdy nemusí přijít.
Kdy přišla vaše šance?
Bylo mi sedmnáct, šlo o první zápas v první lize, ve Spartě. Kdybych totálně vyhořel, všichni by si řekli, no jo, je mladej, nemá na to. Ale já ten zápas odehrál dobře a dokázal, že i v takovém věku se to dá zvládnout.
Vy jste fotbalu obětoval i vysokoškolské studium, někde jste zmiňoval, že jste chtěl studovat psychologii...
Chtěl jsem vždycky na vysokou školu, ale časově to nejde. Snažím se už tři roky dokončit maturitu a neměl jsem jediný den, abych to udělal. Teď před mistrovstvím světa mi to snad konečně vyjde. Budu mít čas tam do té školy dojít, svaťák mít nebudu, ale měl bych aspoň do té školy dojít, udělat zkoušku a domů.
V mladém věku jste se dostal vlastně nejvýš. Kam byste ještě rád pokročil?
Je pravda, že jsem vystoupal relativně rychle na vrchol ledovce, do jednoho z nejlepších klubů na světě, a dostal jsem za loňský rok ocenění nejlepší brankář světa, takže v mém oboru to už asi dál nejde. To si člověk nese na ramenou, lidi na vás nekoukají jako na jednoho z mnoha, ale na toho jediného. Jako malý jsem ale snil, že budu nejlepší, splnil jsem si sen.
Existuje mezi brankáři závist?
U těch to je naopak. Brankářský post je specifický, člověk dělá individuální sport v kolektivním sportu, je tam většinou sám, když udělá chybu, většinou to dopadne špatně, většina lidí vidí za chybou vždy toho brankáře. To je stresující. Když vidím nějakého brankáře, co udělal chybu, mám s ním spíš soucit, vím, co asi prožívá.
Hráči anglické ligy se často objevují v nefotbalových rolích, v reklamách, v charitách, lákají i vás? Se svou ženou jste nafotil třeba fotografie pro Marks and Spencer...
Dostávám samozřejmě různé nabídky, někteří chtějí využít mého jména, všechno kolem fotbalu je jeden velký byznys. Ale nechci se nechat vyfotit u všeho. Řeším to s firmou Sport Invest, která se stará o moje osobnostní práva.
Takže popularita, s jakou vystupuje všude Beckham, je výjimečná?
V Anglii mají fotbalisti trochu jiné postavení než u nás, mohou hodně využívat svého jména. U Beckhama je to ale výjimka. Média sledovala jeho svatbu a Viktorii, která je ze Spice Girls, ona popstar, on hvězda anglického fotbalu. Obě strany médií se složily. Ale Wayne Rooney se svou přítelkyní brzy přeberou jejich roli. Pro Anglii je fotbal modla, opravdu národní sport.
Poznávají vás lidé v Londýně?
Tím, že jsem se posunul v kariéře o stupínek výš a Chelsea je sledovaný tým, lidé mě poznávají. Když jsem sem přijel, nevěděli, jak vypadám, protože sledují jen anglickou ligu a teď kvůli Beckhamovi v Real Madridu ještě trochu španělskou. Ale není to žádná otrava, Angličané jsou vcelku ohleduplní, takže se na mě nevrhají a nechávají mě v klidu.
Znepokojuje vás na byznyse kolem fotbalu něco?
Peníze jsou na každém rohu, úspěch přináší do klubu peníze. Když je malý klub na penězích závislý, mohou vás i prodat a nelze si moc vybírat, protože váš prodej pomůže klubu na celou sezonu. Člověk si nevybere, jestli chce odejít nebo ne, když si to přeje klub. Osud není ve vašich rukou, což je trochu znervózňující.
Zase děláte, co vás baví...
Byl to koníček a životní styl, který se stal mým povoláním, což je životní štěstí. Je to pořád koníček, který mě docela slušně živí.
Jak slušně? Podle tisku jsou to stamiliony korun ročně. Máte představu, kolik to je přesně? Mám samozřejmě představu, kolik vydělávám a co si můžu koupit. Když se taková tabulka vyrobí v českých korunách, vypadá to samozřejmě jinak, než kdyby to někdo sestavil v rámci cen v Londýně, pak si toho můžete koupit tak polovinu. Ty tabulky mě rozesmály, nikdo nemůže vědět, kolik vydělávám. Trochu mi vadí, že se lidé dostanou k nepravdivým informacím, v Česku je navíc otázka peněz docela citlivá, ne každý na to reaguje dobře. Mně je příjemné, že kromě svého života vím, že zajistím život dvěma generacím dopředu.
Máte poměrně aktivní webové stránky, to je na zaměstnaného sportovce docela výjimka. Dokonce jste vydal o svém soukromém životě DVD...
Stránky jsou interaktivní, stará se o to tým lidí. Na mě zbývá rubrika Napište Petrovi, to za mě nikdo neodpoví. Píšu to už tak rok a půl, začal jsem s tím chvíli po tom, co jsem přestoupil do Chelsea. Spousta lidí chtěla znát detaily z mého života, tak jsou právě na DVD.
Na internetu říkáte, že s ženou chodíte po londýnských památkách.
Když za mnou někdo přijede, chce vidět Londýn. Tak máme už projeté takové informační kolečko. Naše tréninkové centrum je mimo Londýn, když není zácpa, trvá to do města čtyřicet minut. Proto jsme se rozhodli bydlet u něj, mimo město.
Žije se vám v Anglii dobře?
Angličané jsou úplně odlišní než my. Nejsou to zas tak studení čumáci, jak se o nich říká. V Anglii a hlavně v Londýně žije spousta cizinců, a tak není takový problém se s prostředím sžít.
Vám pomáhá angličtina i francouzština, kterou se plynně domluvíte.
V anglických klubech je hodně cizinců, my v mužstvu máme asi čtrnáct národností, takže kterýmkoliv jazykem si tam někdo s někým povykládá. Angličtina je důležitá, ale je tu silná španělská nebo portugalská komunita, kde se domluví i člověk bez angličtiny. Ve Francii jsem jazyk potřeboval stonásobně víc. S angličtinou tam člověk moc nepochodí. Zpočátku jsem neuměl ani slovo francouzsky, seděl jsem v šatně a nerozuměl. Když se smáli, díval jsem se, jestli se smějou mně, přišel jsem si tam cizí. Když jsem měl v obchodě problém s kreditní kartou, neřešilo se to hladce. Za mnou se udělala fronta, člověk se cítil hrozně a nemohl se nijak domluvit. Když jsem se francouzsky naučil, všechny problémy odpadly.
Stěhovala se s vámi vaše manželka. Co v té době dělala?
Do minulého roku dělala závodně aerobik, připravovala se na závody a oba jsme odcházeli na své tréninky, někdy jsem šel odpoledne s ní. Ve Francii chodila každý den do školy, kde studovala francouzštinu. Stejně fungujeme i v Anglii, ale manželka svoji závodní kariéru ukončila. Trenér bydlí v Čechách a Martina za ním vlastně pořád létala. Vydržet to nešlo déle než ten rok. Teď chodí do školy, já jdu na trénink a pak se sejdeme doma.
Ve které zemi se vám žije intenzivněji?
Rychlostí života určitě v Anglii. Čas tu letí snad dvojnásobně rychle než ve Francii. Času, kdy nehraju fotbal, je minimum. V anglické lize je spousta zápasů, navíc Chelsea hraje o všechny poháry, cestujeme, bydlíme v hotelích, volné je sem tam odpoledne a člověk musí mít ještě štěstí, aby nemusel na nějakou akci kvůli sponzorům. Když se už dostanu domů, užívám si to s manželkou a naším psem Maxem.
