Z fotbalového svazu jí nepřišla ani krátká gratulace k výjimečnému úspěchu. "Chvíli si odpočinu a pak se uvidí, co bude dál,“ nechává Damková další budoucnost otevřenou.
* S jakými pocity jste se z olympijského turnaje vrátila?
S těmi nejlepšími. Až teprve teď, s mírným odstupem, si začíná člověk pořádně uvědomovat, co všechno dokázal.
* Už před finále jste říkala, že půjde o vrchol vaší kariéry. Můžete jít nyní jako rozhodčí někam výš?
Zrovna jsem o tom přemýšlela a nevím. Možná by to znamenalo zapískat si finále mistrovství světa a Evropy. Ale když už mám za sebou semifinále na obou těchto turnajích, k tomu finále Ligy mistrů a teď i olympiádu, tak si nejsem jistá, jestli to vůbec jde.
* Rozhodčí sice medaile nedostávají, ale berete to tak, že jste vyhrála zlato?
Taky to tak cítím. Medaili jsme nakonec opravdu dostali jako upomínku na utkání. Navíc jsem si schovala finálový míč podepsaný asistentkami a čtvrtou rozhodčí. To je asi moje nejcennější památka.
* Olympiáda je v ženském fotbale nejprestižnější akcí?
Kvalitativně se rovná mistrovství světa, protože na ní startují úplně stejné hráčky. Navíc je daleko sledovanější. To ji odlišuje od mužského fotbalu, i když podívejte se na Messiho. I ten bral olympiádu strašně prestižně.
* Věřila jste před odletem do Číny, že byste si finále mohla zapískat?
Abych byla upřímná, tak mě to nenapadlo. Už na začátku nám všem řekli, že není dané, kolik zápasů odřídíme. Pak se mi dařilo a všechno se postupně vyvrbilo.
* Vnímala jste dopředu nějaké náznaky, že by to mohlo vyjít?
Uvěřila jsem, až když jsem to slyšela na vlastní uši. I potom jsem se chvíli ptala, jestli je to pravda.
* Jak a kde jste se o nominaci na finále vlastně dozvěděla?
Nominace probíhaly u oběda, kde jsme se sešli všichni – mužská i ženská část rozhodčích a komise rozhodčích. Mojí finálovou nominaci zveřejnili uprostřed jídla. Ostatní mi začali gratulovat, zabralo to půl hodiny. Ani nevadilo, že mi oběd vystydl. Už jsem na něj neměla chuť.
* Co ostatní ohlasy?
Dostala jsem přes stovku esemesek a spoustu mailů. Nestačila jsem na všechny odpovědět. Nejvíc potěšilo blahopřání od předsedy komise rozhodčích UEFA a od pana Chvalovského (bývalý předseda ČMFS – pozn. red.). Jen z našeho svazu nic – to mě trochu zarazilo. A to ke mně dorazily zprávy od lidí, které jsem viděla jen jednou dvakrát v životě. Třeba od komise rozhodčích ve Švédsku.
* Odhadnete, jaký efekt pro vás bude mít další povedený turnaj v Česku?
Sama netuším. Loňské mistrovství světa se mi také povedlo. Odjížděla jsem tam jako náhradnice a zapískala si semifinále. To bylo skvělé, jenže doma se nic nezměnilo. Už signály při mojí přípravě na olympiádu mi připadaly dost zvláštní. Nedostala jsem možnost odřídit jediné přípravné utkání, i když jsem o to prosila. Jen díky laskavosti svazu v Plzni jsem nakonec šla na jeden dorostenecký turnaj a zápas béčka Viktorky.
* Máte představu, kde budete pískat příští víkend?
Nemám. Se mnou nikdo nemluvil, nikdo se neozval. Spíš si začínám připomínat heslo o tom, že se úspěch neodpouští.
* Není vám líto, že všechny zkušenosti z mezinárodní scény nemůžete adekvátně zúročit?
Jen si to vemte. Po finále za vámi přijde šéf FIFA Sepp Blatter a řekne: Super! Great job! A z České republiky nula? Nevím, kdo by se měl chytit za nos.
* Nedostáváte teď třeba nabídky ze zahraničí?
To ne. (směje se) Takhle to u rozhodčích nefunguje. Nejsme na tom jako hráči. Teď si odpočinu a až pak uvidíme, co bude dál.
