LN Jaké to je, slavit životní devadesátku?
Měla jsem z toho hrůzu, protože už třetí měsíc marodím s nohou. Začátkem léta mě pokousala kočka a špatně se to hojilo. A jak se mi pak blbě chodilo, spadla jsem zády tady na tu skříňku. Záda bolela, tudíž jsem si ze sklepa přinesla berličku po Emilovi a v srpnu ve střešovické nemocnici zjistili, že mám prasklý obratel v kříži. Udělali mi plastiku, byla to nenáročná operace, prostě to nějak slepili.
LN A k těm devadesátinám?
Mně to došlo už loni. V Rožnově jsem dostala velikánský dort a na něm byla osmdesátdevítka, takže si najednou říkám: Panebože, to se týká mě! Byla jsem fit, ale teď už vím, že organismus v tomhle věku už není tak zdatný a odolný. Už su asi starší, všechno se hojí pomaleji. Zestárla jsem, aniž bych si toho nějak zvlášť všimla. My sportovci pořád věříme, že na organismus je spoleh. Prdlačka! Tělo si klidně sem tam zaprotestuje, takže jsem skončila s Ťopkovou berličkou.
LN Jinak je ale zřejmé, že máte energie na rozdávání...
Jestli to tak vypadá, tak je to prima. Dokud člověk může, má se hýbat. Ale musí dávat pozor, protože už není žádný mladík. Nebo mladice. Teď chodím po domácnosti, ale jakmile se noha a záda zlepší, odložím hůlku a zase vyrazím k Vltavě a do Stromovky na procházky. Už to nebudou desetikilometrové túry jako kdysi, ale obden si na kratší procházku zase vyrazím. Člověk si musí uvědomit, že je jako budík, je natočený na určitý čas. Takže se tomu musí přizpůsobit.
Celý rozhovor můžete dočíst ve středečním vydání LN.
