Věřte, že byste ani jednoho nechtěli potkat v noci na ulici. Tohle je ragby, přehlídka drsňáků.
Sport, jehož vrchol – mistrovství světa – po čtyřech letech právě probíhá na Novém Zélandu a je brán za největší sportovní akci roku.
"Ale ragbisté jsou ve skutečnosti pohodoví dobráci," líčí Martin Kafka, trenér české reprezentace. "Na hřišti si nic nedarují, hrají však férově a mají k sobě respekt."
To jistě, pokud jste ještě neviděli jediný zápas, možná stojí za to přepnout v televizi právě na ragby. Je záživné, opravdu baví. A není pochyb o tom, že patří vůbec k nejtvrdším kolektivním hrám na světě.
Není divu, že celý turnaj trvá až sedm týdnů a je nejdelším šampionátem ze všech sportů. Hráči potřebují šest sedm dní regenerace, než jsou schopni nastoupit k další bitvě.
Divíte se?
V zápase bývá plno tvrdých soubojů, tlačenic v mlýnech a skrumáží pod hromadou těl. Jen pro představu – hmotnost výběrů Argentiny či Samoy, jež patří k těm nejtěžším, je kolem 900 kilogramů…
Na hřišti musíte být mimořádně odolní, jediným chráničem je vlastně jen hráčova svalová hmota.
"Ale paradoxně je bezpečnější než americký fotbal. Tady jdete jen tělo na tělo, kdežto tam můžete narazit na tvrdou výstroj," říká Kafka. Zní to zvláštně, ale zákrok ve špičkovém ragby je tak trochu "jemná" technická práce. Hráči vědí, co dělají, nelétají do skrumáže jen tak po hlavě. Jinak by si mohli zlomit vaz.
Rozdíl mezi fotbalem a ragby? Přísloví praví: "Fotbal je hra gentlemanů, kterou hrají surovci, a ragby je surová hra, kterou hrají gentlemani."
Přesto v zápasech kolikrát vidíte hity, při kterých až mrazí. Jenže to je právě to, co dostává spoustu lidí.
Třeba před čtyřmi lety našli Australanu Benu Czislowskému v čele zaražený zub, jenž patřil soupeři ze čtyři měsíce staré srážky. A v roce 2002 měl v paži stejný suvenýr rovněž jeho krajan Jamie Ainscough – přičemž mu po následné rozsáhlé infekci hrozila amputace.
Možná si ještě vybavíte legendárního Francouze Sébastiena Chabala, který se nevešel do letošní nominace, avšak na minulém šampionátu patřil mezi hlavní postavy. "Zvíře", "Bestie", "Kanibal", předháněla se tenkrát média v přezdívkách.
S vizáží jeskynního muže, jakou mu dělaly jeho dlouhé upocené vlasy a hustý plnovous, se ho bál snad každý. Ale "Kanibal" získal respekt hrou, při níž od něj ostatní létali.
"Svými skládkami inspiruje celý tým," prohlásil jednou Kingsley Jones, jeden z trenérů anglického klubu Sale Sharks, kde Chabal hrával. "Ale on je přitom tak velmi citlivý," prozradila manželka Annick.
Nový Zéland se pyšnil Jonahem Lomuem, který byl vyhlášený dravostí – rozeběhl se a odboural vše, co mu stálo v cestě. Fidži zase dříve reprezentoval 160kilový pilíř.
Umíte si pak představit, že na vás apadne taková váha? "Hráči jsou na tohle trénovaní," podotýká Kafka. "I ti, kteří neměří ani 180 cm a váží třeba jenom 90 kilo." Na hřišti prý sudímu vykají a říkají mu pane. Na rozdíl od mnoha situací ve fotbale.
Jedno dávné přísloví praví: "Fotbal je hra gentlemanů, kterou hrají surovci, a ragby je surová hra, kterou hrají gentlemani."
Má podle vás něco do sebe?
