Někdejší otcův věhlas prý jej netíží, i když možná začíná tušit, že tátovy medaile mohou být nedostižné. Optimismus a chuť ale neztrácí.
"Judo je prima a baví mě. Dělám ho kvůli sobě, ne kvůli tátovi. A že byl kdysi slavný judista? Tímhle syndromem netrpím. Naopak - když hlasatel na turnaji někdy vzpomene tátovy úspěchy, těší mě to a jsem na něho pyšný," říká sedmadvacetiletý student sportovního managementu.
Mezi dospělými judisty se hradecký talent uvedl v roce 2006, ve dvaceti, vítězstvím v turnaji Světového poháru v Rotterdamu. Protrhl tak letitou neúspěšnou šňůru českých judistů, předtím totiž naposledy ovládl podnik SP Petr Jákl v roce 1997. V letech 2008 a 2010 skončil Petřikov sedmý na mistrovství Evropy, sedmý byl také na mistrovství světa 2009. O rok dříve se stal evropským šampionem do 23 let a v jednu chvíli byl druhý na světovém žebříčku.
Jako by mu ustřihli křídla
Potom ale světové judo upravilo pravidla, od roku 2011 se nesmí útočit na nohy. "A to byla moje specialita, tím jsem vyhrával devadesát procent zápasů. Docela těžko jsem se s tou změnou vyrovnával, taky jsem chtěl končit," přiznává.
Pavel Petřikov starší, stříbrný medailista z mistrovství světa v roce 1981 a majitel tří bronzů z mistrovství Evropy, má pro to období vysvětlení z pozice trenéra. "Pavlovi to ublížilo, jako by mu ustřihli křídla. Útok na nohy totiž byl alfou a omegou jeho juda. Občas to byly nervy, vlastně se musel učit judo znova," pokyvuje hlavou.
Teprve letos se Petřikov mladší, olympionik z Pekingu, opět dostal do někdejší pohody. Na turnaji Grand Slamu v Baku (do této elitní série patří ještě podniky v Paříži, Moskvě, Riu a Tokiu) se pronil na třetí příčku, bronz získal i na světové univerziádě v Kazani, na dubnovém mistrovství Evropy skončil opět sedmý. "Doufám, že se vracím nahoru. Možná to souvisí i s věkem, judisté dozrávají kolem sedmadvaceti," přemítá chlapík nevysoké postavy, který se letos propracoval na 17. místo světového žebříčku. "Takhle vysoko jsem už dlouho nebyl."
Koukej se pochlapit, vyzývá jej otec
Přitom nechybělo mnoho a namísto judistou se stal fotbalistou, neboť jako kluk byl na školních turnajích obávaným kanonýrem. "Dokonce nás navštívila bývalá hradecká hvězda Milan Frýda coby skaut. Už jsme mohli být za vodou," směje se táta Petřikov.
"Fotbal hraju rád, ale to je všechno. Na tatami si za úspěchy i neúspěchy můžu sám," má jasno judista.
"Tak se v Riu koukej pochlapit. Šedesátka je nabitá kategorie s celou řadou favoritů, ale ty máš na to nejméně zopakovat sedmé místo z roku 2009. Už si zase věříš, máš výsledky, můžeš porazit kohokoli. Tak do toho," vyzývá jej otec slavného jména.
