Zatrnulo všem. Příznivci sjezdového lyžování se v neděli 2. března 2008 děsili, když při super-G Světového poháru v norském Kvitfjellu viděli při předposledním skoku ten čelný náraz do branky a následující nekontrolovaný pád.
Bezvládné tělo Matthiase Lanzingera doletělo do ochranné sítě. Při pádu utrpěl otevřenou zlomeninu levé nohy pod kolenem, ale projevily se komplikace související s těžkým poškozením cév. Po dvou operacích lékaři rozhodli, že nohu musejí amputovat.
„Amputace byla nutná i s ohledem na možnost ohrožení života, nepodařilo se obnovit prokrvení nohy,“ konstatoval specialista Thomas Hölzenbein, jehož Rakušané vyslali lyžaři na pomoc.
Po čtyřech dnech od nehody jej převezli do Salcburku a za týden se poprvé objevil na veřejnosti, když absolvoval tiskovou konferenci. Přijel na vozíčku, za ruku držel přítelkyni Evu, vypadal klidně a vyrovnaně.
V místnosti se tísnily desítky novinářů.
Držíme ti palce, povzbuzovali jej
„Asi to tak muselo být, je to osud. Přijal jsem ho a budu se s pomocí své přítelkyně snažit tohle všechno překonat. Jsem šťastný, že tu dnes můžu s vámi být,“ prohlásil. „Ty dny a noci v Norsku byly nekonečné, obzvlášť na jednotce intenzivní péče. Měl jsem enormní bolesti, kvůli kterým jsem nemohl pořádně spát,“ líčil své zážitky.
SPECIÁL LN POHNUTÉ OSUDY KUPUJTE ZDE |
Dostalo se mu obrovské podpory fanoušků. Chlapíkovi, který byl v roce 2000 juniorským mistrem světa a měl na kontě řadu umístění v popředí závodů Světového poháru, byť jeho jedinou „bednou“ bylo třetí místo v super G vBeaver Creeku 2005. „Držíme ti palce, i s jednou nohou se dá žít,“ povzbuzovali jej příznivci prostřednictvím internetu.
Byly to tisíce vzkazů. „Podporu jsem pocítil hlavně v Rakousku. Na klinice v Oslu jsem ji tolik nevnímal.“ O své budoucnosti tehdy hovořit nechtěl. „Ale jsou přede mnou nové výzvy a těším se, až je začnu překonávat,“ řekl.
Po rehabilitaci se pustil do studia sportovního managementu, spolukomentuje závody sjezdařského „cirkusu“ pro televizní stanici ÖRF, spolupracuje s firmou Salomon a využil i nabídku listu Kronen Zeitung na psaní lyžařských poznámek a fejetonů.
„Jsem za to vděčný, mám velkou motivaci. Člověk se třeba na přenosy musí hodně připravovat a zprávy ze zákulisí mě vždycky zajímaly,“ povídal sedm měsíců po úrazu. „Ale na rozdíl od bývalých týmových kolegů už nemusím vstávat tak nekřesťansky brzy,“ usmál se.
Nezůstalo jen u toho. V říjnu 2011 překvapil prohlášením, že se hodlá vrátit na bílé svahy a usilovat o start na paralympiádě v Soči. „Poté, co jsem se zabezpečil po profesionální stránce, poslechnu hlas svého srdce. Cítím totiž, že tou nehodou by to končit nemělo, chci zase závodit. A když to vyjde s paralympiádou, bude mým cílem medaile,“ prohlásil.
Nemluvil do větru, už v únoru 2013 získal na mistrovství světa tělesně postižených lyžařů ve španělské La Molině tři medaile. Ana paralympiádě v Soči 2014 se jeho sen naplnil – vybojoval stříbro v super-G i v superkombinaci.
Už to, že se po podkolenní amputaci nohy dokázal znovu postavit na lyže a zářit v reprezentaci, byť mezi handicapovanými lyžaři, považovali mnozí za malý zázrak.
„Lyžování s protézou pro mě ale nebylo žádnou neznámou. Už ve své „první kariéře“ jsem se setkával s handicapovanými lyžaři. Věděl jsem, jak to funguje, jak se zhruba liší kategorie různého postižení. A taky jsem věděl, že se brzy budu moci měřit s těmi nejlepšími,“ vzpomínal po letošní sezoně, když v kanadské Panoramě uzavřel závodní kariéru ziskem čtyř světových medailí.
Nedávno uvedl, že jej zaskočilo, jak velký zájem médií i fanoušků jeho příběh vzbudil. „Byl jsem mile překvapený. Já i moji sponzoři. Už před Soči byl zájem o paralympijský sport velký – je skvělé, že tělesně postižení sportovci se těší stejnému uznání jako ti zdraví. V Rakousku to tak je a určitě nejen kvůli mně,“ citovala jej rakouská média.
Přesto přiznal, že původně vůbec neměl v úmyslu šířit povědomí o sportu handicapovaných.
Matthias Lanzinger (* 9. prosince 1980)Kariéra č. 1: Juniorský mistr světa v obřím slalomu (2000) * Třetí v super-G Světového poháru v Beaver Creeku (2005) * Celkem absolvoval 37 závodů Světového poháru * Vítěz čtyř závodů Evropského poháru Kariéra č. 2: Zlato, stříbro a bronz na MS handicapovaných v La Molině (2013) * Dvě stříbra na paralympiádě v Soči (2014) * Dvě stříbra a dva bronzy na MS handicapovaných v Panoramě (2015) |
„Můj návrat byl čistě sobecký. Prostě jsem chtěl dál sportovat a to bylo možné jen mezi paralympiky. Ale taky jsem věděl, jaký poprask vzbudilo, když na mistrovství světa přijela Heather Millsová (britská modelka a bývalá manželka Paula McCartneyho, která v mládí přišla o nohu a později závodila na lyžích – pozn. red.). Bylo mi jasné, že i já to budu mít v tomto směru přece jen jednodušší. Myslím ale, že jsem aspoň trochu lyžování prospěl, takže jsme na tom vydělali oba,“ přemítal. Už mnohokrát se psalo o tom, jak dobře se s celou situací vyrovnal. I proto jej Rakušané obdivují.
„Jsou chvilky, kdy máte pocit, že jste na světě úplně sami. Ale to já nikdy nebyl. Byl jsem mezi přáteli, uprostřed rodiny a lidí, kteří mi chtěli pomáhat. Došlo mi, že je to můj život a že rozhodně stojí za to žít ho dál,“ vysvětlil nyní již bývalý lyžař, kterému lidé pořád píší, že v něm vidí vzor.
Dcerka si hraje s protézami
„Ale jaký jsem já vzor? Vzorem je podle mě táta tří dětí, který při práci spadne ze střechy, zůstane ochrnutý, a přesto se vyrovná se svým osudem. Chcete radu? Tak se podívejte, co je v životě opravdu důležité. Nikdo by se neměl pořád honit za něčím, co nemá. Važme si toho, co máme.“
V roce 2010 měli s dlouholetou přítelkyní Evou svatbu, vychovávají tříletou dcerku Lauru. Jak jí vysvětluje svůj osud? „Mám čtyři protézy – jednu na lyžování, jednu na jiné sporty, jednu na běžné nošení a jednu na léto v šortkách. A Laura si s nimi ráda hraje. Protéza je pro ni normální, nejspíš si myslí, že ji mají všichni tátové,“ usmívá se.
Může dělat všechno co dřív. Lyžovat, jezdit na motorce. „A až dokončím studia, budu ještě víc spolupracovat s firmou Salomon. Pokud to vyjde, prima. Pokud ne, taky pohoda. Z budoucnosti strach nemám.“
