O sport se sedmadvacetiletý rodák z Iowy nikdy příliš nezajímal, jen občas zahlédl baseball v televizi. Až jednou, když chtěl před natáčením na vlastní kůži zjistit, jaké to je sedět v kotli mezi fanoušky West Hamu, vyrazil přímo na stadion. "Chtěl jsem mít reálný obrázek. Stál jsem na tribuně Bobbyho Moora a atmosféra mě absolutně pohltila," vzpomíná Wood na duel, v němž West Ham porazil Crewe 4:2.
"Nebyl to kdovíjak důležitý zápas, ale nakopali jsme jim zadek. A vášeň a energie, která se přelévala mezi fanoušky, to bylo něco úžasného." Jako hollywoodský herec mohl sledovat utkání z tepla VIP míst, ale to hned v počátku zavrhl. „To není nic pro mě. Musíte stát s fanoušky, fandit, nadávat..."
Láska k West Hamu jej neopustila ani po návratu do Spojených států. "Když hrají, tak se jdu podívat do hospody, když mám čas. Vždyť říkám, West Ham mě dostal," směje se Wood.
A klubové barvy prý nevymění za populárnější a ve světě módnější znaky Manchesteru, Chelsea nebo Arsenalu. "To rozhodně ne. Jistě, Manchester také trošku sleduji, ale jak jednou ztratíte srdce pro jeden tým, už se to nedá změnit. Navíc já na fotbalu nehledal slávu, ale sounáležitost a jednotu. A to příznivci West Hamu mají."
Ve filmu o fanoušcích stál Wood na temnější straně fotbalových vášní, coby novopečený chuligán se zúčastňoval pouličních bitek. I v reálném světě se ale jednou přichomýtl k násilí. "Jeli jsme do Milwallu, protože mezi tamním klubem a West Hamem panuje obrovská rivalita. Když jsme tam přijeli, uvítala nás tisícovka policistů. A pak se někteří naši fanoušci začali sápat na místní. Nezapojil jsem se do ničeho, ale ještě dneska mě štve, že jsem tam byl," tvrdí Elijah Wood.
