Fotbal v Turecku? Buď láska, nebo nenávist, říká Sivok

Obránce Besiktase Istanbul Tomáš Sivok (26) řídil českou defenzivu na Slovensku a nemít po ruce statistiky, ani by vás nenapadlo, že ten chlapík v zelených kopačkách a­briliantových náušnicích oblékl reprezentační dres v ostrém zápase po dvou letech.

Dnes večer ho zřejmě proti Polsku čeká podobná výzva, ale jeho jen tak něco nerozhodí.

Není divu. Už více než rok sebevědomě diriguje obranu tureckého mistra v soutěži, kde se chyby neodpouštějí. Zažil, jaké to je, když vám vlastní fanoušci samou radostí hodí dýmovnici do autobusu, natrhnou uši při oslavách titulu, nebo jim pro změnu začne docházet trpělivost.

To poslední je teď ostatně vzhledem k mizerným výsledkům Besiktase zase aktuální. "Fanoušci nám už radí, ať podřízneme nějakého berana, protože jsme asi urazili nějakého boha," usmívá se.

Není pro fotbalistu život v Turecku nebezpečný?

To zase ne. Je pravda, že po posledních porážkách jsem měl strach jít ven, ale všichni mi říkali: Ty klidně můžeš, tebe mají fanoušci rádi. Horší je to na hřišti. Sice nadávkám z hlediště nerozumím, ale je mi jasné, že nám něčím hrozí. Není to příjemné, ale je to zážitek.

Ještě v létě vás při cestě za titulem všichni vynášeli do nebes. Poznáváte teď tu odvrácenou stranu tureckého fanatismu?

Máme asi nejextrémnější fanoušky, kteří umějí dát najevo, že se daří i že se nedaří. Dlouho s námi byli trpěliví, jenže v létě jsme získali velké posily, útočníkům se zvedly platy, a oni byli natěšení. Místo toho máme problém dát gól. Loni jsme byli nejlépe střílející tým ligy, a teď jsme nejhorší. Někdy mám pocit, že chceme hrát jako Barcelona, jenže nedáváme góly.

Překvapuje vás v Turecku něco i­ po roce?

V osobním životě bych měnit nechtěl, ale z fotbalového hlediska jsou tam věci, které bych asi dlouho překousávat nedokázal.

Co konkrétně?

Turci moc nekoukají na taktiku, ale na to si člověk musí zvyknout. Naopak si myslím, že jako obránce tam můžu jen růst. Těžkých situací je v turecké lize za zápas hrozně moc, protože na prvním místě je v­ní hlavně ofenziva.

To pak musí být pro obránce velká škola.

Pro mě určitě. Někdy mám s jejich mentalitou problém i na tréninku. Když jim něco řeknu už poněkolikáté a pořád nic, je těžké se udržet. Mám rád disciplínu. Teď nám aspoň do zálohy přišli dva Němci, kteří mají evropské návyky, jenže v týmu může být jen šest cizinců.

Proto také spousta Čechů v turecké lize nakonec pohořela?

To si nemyslím. Problém byl často v penězích. Buď proto, že v klubu najednou došly, nebo kvůli částce, za jakou hráč do Turecka přišel. Jako cizinec musíte podávat nadstandardní výkony. A když přijdete třeba jako volný hráč, absolutně se tam s vámi nepářou.

Takže do Turecka je lepší přijít už jako hvězda?

Ani v Turecku nejsou kluby tak bohaté, aby si mohly dovolit jen tak vyhazovat peníze. Za mě třeba dali pět milionů eur, což je podle mě na obránce hodně. Takže kdybych měl Turecko doporučit, jedině v případě velkého přestupu. Klub nebude chtít na hráči tratit.

Vyprávět by o tom mohl i Milan Baroš. Jaké má v­ Turecku postavení?

Je to opravdu hvězda celé ligy. Je nejlepší střelec a dál to potvrzuje. I pro mě je to jeden z nejnebezpečnějších útočníků. Taky jsem to pořádně schytal od fanoušků, když jsem ho při vzájemném utkání jednou trochu kopnul.

Proč mu Turecko tak svědčí?

Česká média prý psala, že jeho góly jsou jen náhoda, protože je dává slabým týmům. Ale turecká liga je opravdu kvalitní. Naštěstí se to už i tady vzalo na vědomí. A to jsem si myslel, že pro něj druhá sezona bude těžší, protože mu odešel záložník Lincoln, který hrál hlavně na něj. Ale není to tak. Je to zase ten starý dobrý Baroš.

Je rozdíl být hvězdou v Turecku a v Itálii?

Těžko se mi to posuzuje, protože Udine je spíš Rakousko než Itálie. Ale je fakt, že v Istanbulu je to buď láska, nebo nenávist. A Milan je tam vážně hvězda, Myslím, že se mu z Istanbulu ani nebude chtít.

Okouzlil Istanbul i vás?

Nesmírně. Měl jsem z něj trochu strach. Všichni tady mají takovou představu, že v Istanbulu musí ženy chodit jen v šátcích a podobně. Ale to je nesmysl. Každý, kdo sem za mnou přijel, byl hodně překvapený. Bydlíme v zeleni, kde je naprostý klid, navíc jsem si zvykl na klub i lidi v něm. Mám pocit, že jsou tam mnohem vstřícnější než třeba v Itálii. Pokud si člověk udělá svou práci, lidé si ho váží.

Není ale pro křesťana život v­ muslimské zemi složitý? Vy se přece netajíte tím, že jste věřící.

Ne, vůbec. Oni to tolerují. Vědí o mě, že se na začátku utkání pokřižuju, ale nevadí jim to. V Česku to působí divně, ale v Turecku je to s­vírou vážně šílené. Každý pátek chodí do mešity, takže i když máme soustředění, trenér se s hráči sebere a jedou se pomodlit.

Takže náboženství do chodu klubu zasahuje?

Třeba teď tam byl ramadán, ale hráči ho nedrží. Skoro mám pocit, že ho dodržují muslimové všude jinde, jen ne v Turecku. Říkají, že je živí fotbal a že jim to Bůh odpustí, protože ho budou držet po kariéře. Vědí, že by tím půstem oslabili tým, a špatné výkony se v Turecku neodpouštějí. To mi věřte.

Na co jste si zvykl v Turecku nejsnáz?

Asi na kuchyni. Ne tu typickou tureckou, ale spíš jejich čerstvé ryby. Ale ten blázinec v Istanbulu mi rozhodně nechybí.

Pronikl jste za rok trochu do tajů turečtiny?

Myslím, že se to dá, třeba Filip Hološko se už celkem dorozumí. Já se do toho ale nepustil, protože trenér to po mně nevyžaduje. Navíc mám takovou pověru, že když se začnu učit cizí jazyk, za půl roku mě někam prodají. Láká mě to, ale trochu se bojím, že by mě zase hned odlifrovali pryč. (směje se)

Vy ale máte v klubu pevnou pozici, ne?

Musím to zaklepat, trenér na mně staví. Moje výkony šly nahoru, věřím si a hraju pravidelně. Navíc pořád nastupuju jako stoper, což mi docela sedí. Ale třeba se vrátím z reprezentace a bude to zase jiné.

Má to jednu nevýhodu. Necítíte se v Turecku stranou zájmu?

V Turecku se točí obrovské peníze, ale ta soutěž má v Česku pořád nálepku nekvalitní. Proto jsem byl naštvaný, když se Barošovy góly zlehčovaly. Ale napadlo mě to, už když jsem sem šel. Počítal jsem s­tím, že trochu sejdu z očí. Trenér Rada mi také vůbec nevolal, ozval se až před tím zápasem, než ho vyhodili. Ale nezazlívám mu to.

Neříkejte, že vás to neštvalo. Měl jste formu, hrál jste o titul, a­pozvánka nikde.

Mě to spíš mrzelo hlavně z toho důvodu, že jsem nemohl být alespoň u týmu. Nikdo mi ani dlouho nezavolal, jak se mi daří. To teď je to o něčem jiném. Trenér Hašek mi řekl, že mi věří a počítá se mnou. Jsem rád, že mi dal šanci na Slovensku, člověk potřebuje cítit důvěru.

Jaké to bylo, dirigovat českou obranu místo Ujfalušiho?

Jsem takový typ hráče, kterému to nedělá problém, i když jsou tady mnohem zkušenější hráči, kteří hrají v lepších týmech. Když cítíte, že jste potřeba, je to příjemné. Pro mě to hraje obrovskou roli.

Přitom jste v reprezentaci s­přestávkami už čtyři roky. A­ani jednou jste si nezahrál na velkém turnaji. Není to smůla?

Byl jsem jako náhradník na mistrovství světa v Německu. Chtěl jsem zůstat s týmem, abych aspoň cítil tu atmosféru. Loni na Euru už jsem byl členem týmu, ale zase jsem si nezahrál. Teď už bych chtěl, aby to do třetice konečně vyšlo.

Žene vás ta vidina?

Žene. Pořád věřím, že to vyjde. Ale je škoda, že to honíme takhle nakonec. Budeme potřebovat spoustu štěstí. Ale jsem přesvědčený, že když to zvládneme my, zvládnou to i Slováci.

V národním týmu jste se teď potkal s Romanem Hubníkem, který vlastně kopíruje váš příběh. Všiml jste si, jak mu také prospělo hostování ve Spartě?

To jsem si také říkal. Akorát že Roman je ve Spartě už rok, zatímco já jen půl roku. Je to zásluha celé Sparty, ale hlavně Tomáše Řepky, protože vedle něj hráči rostou. S ním se hraje jednodušeji.

A pořád platí váš plán jednou se do Sparty vrátit?

Určitě. Na Spartu nedám dopustit, kolikrát ji v reprezentaci prosazuju tak, že to schytám i od Ostraváků. Rád bych po kariéře v českém fotbale zůstal, takže se chci vrátit, abych nasál atmosféru.

A na kdy to plánujte?

Právě že to vůbec neplánuju. Jeden člověk ze Sparty mi říkal: Takže ještě tři roky venku, a pak zpátky do Sparty. Mám ale před sebou pár let a rád bych ještě zkusil nějakou velkou soutěž. Abych zjistil, jestli na to mám.