Ježek už šlape na trenažéru. A návrat k závodění? Snad příští rok, doufá

"Když to takhle bude pokračovat, kolem Vánoc bych mohl usednout na kolo," naplánoval si.

"Jsem na tom mnohem líp než po návratu z USA 12. září, vzhledem k předchozímu stavu se cítím skvěle," prohlásil Ježek, šestinásobný paralympijský vítěz, který za pár dní oslaví 40. narozeniny.

Po příletu jste říkal, že v půlce listopadu byste měl vědět, jak to půjde dál, nyní však už myslíte na vánoční jízdy na kole. Jak si vysvětlujete, že proces léčení postupuje tak rychle?
Myslím, že je to kombinace perfektní lékařské péče jak ve Spojených státech, tak tady v Čechách, mojí předchozí trénovanosti a kondice, takže léčba je mnohem jednodušší. A v neposlední řadě mi pomáhá obrovské energie, které se mi dostává ode všech, kteří mi fandí. V pondělí jsem byl u mého ošetřujícího lékaře profesora Pavla Pafka a říkal, abych se budoucnosti nebál. Návrat k závodění prý je reálný, protože moje tělo je na tom dobře. A plíce, přičemž z levé mi při operaci v Americe museli pětinu vzít, jsou teď prý jako u průměrného kuřáka. Ale bude se to zlepšovat dál, protože jsem k tréninku dýchání přistoupil stejně zodpovědně, jako jsem dvacet let trénoval na kole.

Hovoříte i vypadáte velmi optimisticky. Opravdu se tak cítíte?¨
O tom nepochybujte - léčba a postup regenerace mi dávají obrovskou naději, že se k závodní cyklistice vrátím. Já samozřejmě chci, což je asi nejdůležitější. Teď nemůžu říct, že budu dosahovat takových výsledků jako předtím, ale pro mě bude velmi radostnou událostí, když se k závodům budu moci vůbec vrátit. Budu se ale snažit dávat přípravě všechno jako předtím a třeba se pak dostaví i ty výsledky.

Závody z mistrovství světa v americkém Greenville nelze najít na youTube ani nikde jinde. Proč myslíte, že tomu tak je?
Podle mě komisař paralympijské sekce Mezinárodní cyklistické federace UCI, který schvaloval trať i zajištění nebezpečnými plůtky v jejím závěru, které jsem nikde v Evropě neviděl a kde jsem si nakonec přivodil těžké zranění, cítil určitou odpovědnost. Myslím, že ta sekce se začíná obávat, že bych se mohl bránit právní cestou, takže podle mě zlikvidovali všechny důkazy. Ale nebojím se toho a v zájmu budoucnosti paralympijské cyklistiky chci v tomto směru nějaké kroky podniknout.

Zmíněný komisař prý za vámi přišel i do nemocnice. Jak se k tomu postavil?
Prý se ptal na můj zdravotní stav, ale jak jsem zjistil, přišel si udělat alibi, že se mi nic nestalo. Což pak měl všude kolem prohlašovat. Podle mě tedy dobře věděl, že ty plůtky, na které jsem upozorňoval už před závodem, nebyly bezpečné. Napovídá tomu i skutečnost, že do deseti minut po závodě byly všechny uklizené. Teď zvažujeme co s tím - ne kvůli mně, ale kvůli zdraví ostatních závodníků.

Až se vrátíte ke kolu, budete připravený pustit se na silnici? 
Už teď vím, že to nebude příjemný pocit. A už vůbec si nedovedu představit, že bych se snažil rozhodovat závody v cílovém spurtu. Nebo že bych během závodu vyhledával nějaké rizikové situace. Dobře ale vím, že moje psychika je pošramocená, proto teď musím nechat zlomenou ruku v klidu a pošramocený hrudník šetřit. Kvůli tomu se "pohybuji" doma na trenažéru nebo se už i proběhnu ve Stromovce - při tom se mi nemůže nic stát. A až budu od lékařů stoprocentně vědět, že ruka je zahojená a hrudník taky a žádné riziko nehrozí, tak se ke kolu vrátím.

A pokud jde o závody?
Věřím, že se na ně dojde příští rok. Zaměřím na to, co mi jde nejvíc, tedy na časovku a na stíhací závod na dráze, kde, pokud spadnu, tak to bude moje vina.

A časový horizont?
Od pana profesora Pafka mám povolení sednout si na kolo okamžitě, nicméně zatím je přece jen lepší trenažér. Pan profesor je také cyklista, takže ví, jaké by to pro mě bylo, kdyby mi kolo zakázal úplně. Na druhou stranu moje plíce, které jsou z jeho pohledu ve sportovním výkonu limitující, regenerují nejlíp a jízdou na kole se trénují. Mám i dýchací trenažéry, ale jestli se za měsíc nebo za dva posadím na kolo, tak to plícím jenom pomůže. Kvůli zlomené ruce má teď přednost trenažér, ale počítám, že kolem Vánoc už bych mohl na kolo usednout.

Zmínil jste dýchací trenažéry - můžete to přiblížit?
Jsou to tři takové speciální dýchací pomůcky, trénoval jsem s nimi už před úrazem, protože jsem si chtěl zlepšit dechové parametry. V Americe mi ten dýchací trenažér dali dva dny po operaci a měli radost, že to znám, že se nemusím nic učit. Teď s nimi trénuju denně.

Jiří Ježek.

Je šance, že se dechové parametry vrátí na úroveň před úrazem?
Toho, že mi v Americe odebrali pětinu levé plíce, jsem se bál - myslel jsem, že už to nebude jako dřív. Profesor Pafko mě ale ujistil, že plíce jsou jako nafukovací balonek, že se zase roztáhnou. Poznal jsem to už teď, během čtrnácti dnů se ten objem dostal skoro na předchozí úroveň. Síla nádechu a výdechu je sice limitována operací a mezižeberními svaly, ale to všechno se dá trénovat. A pokud se dobře zhojí zlomenina ruky, nebude mě na kole limitovat nic.

A co čtyřměsíční tréninkový výpadek?
Ten asi bude hodně znát, proto cesta zpátky  může trvat i rok a půl. Proto o výsledcích v příští sezoně zatím neuvažuju, ale rozhodně ji pojmu jako přípravu na rok 2016 a na paralympijské hry v Riu. Tam budu chtít být zase nejlepší, to by byla pěkná tečka za kariérou.  

A pokud jde o nominaci do Ria?
Tu už mám jistou. Jednak jsem letos vyhrál seriál Světového poháru na silnici, už počtvrté za sebou, což se ještě nikomu nepovedlo, a taky mám stříbro z jarního mistrovství světa na dráze, kde jsem si zajel osobní rekord. A udělat si osobák téměř ve čtyřiceti, to je velmi povzbuzující. Vlastně jsem měl úžasnou sezonu, ta událost z Ameriky mi ji nezkalila.