Hejnová: Překážky mi tam opravdu překážejí

LN Ještě několik dní po návratu z Paříže jste říkala, že takovému času a prvnímu místu v tabulkách nemůžete uvěřit. Už tomu věříte?
Pořád se mi to zdá trochu neskutečné, ale už tomu věřím. Ráda bych v téhle pozici nastupovala i na mistrovství světa v korejském Tegu.

LN Jak se vám vlastně žije v roli světové jedničky?
Stejně, jako když jsem jí nebyla. Život by se mi možná trochu změnil, kdybych byla jedničkou i po šampionátu, ale zatím se nic neděje. Jen pozornost okolí je trochu větší. A soupeřky? Od té doby jsem nezávodila, ale za cílem v Paříži byly překvapené víc než já.

LN Díváte se na světové tabulky?
Mrkla jsem na ně jen jednou, hned po návratu. Zato jsem na závod koukala už mockrát na videu, hlavně v prvních dnech. Pokaždé se mi to moc líbilo. (úsměv)

LN Nepřipadáte si jako hodně sledovaná osoba?
Někdy ano. Pořád je třeba myslet na to, že kdyby se něco v mém programu změnilo, tak musím poslat esemesku. Kdyby mě totiž doma nenašli, měla bych průšvih. A změnu místa pobytu můžete napsat čtyřiadvacet hodin dopředu, míň ne.

LN Z toho by byl každý druhý nervózní...
Spíš mám pocit, že si nemůžu dělat, co chci. Na podzim s přítelem plánujeme dovolenou, ještě vůbec nevím, kde budeme, ale musím to dát včas vědět. Chtějí znát přesnou adresu, ulici, číslo domu... Není to jednoduché.

LN V Paříži jste poprvé vydržela patnáctikrokový rytmus mezi plůtky až k osmé překážce. Jak moc je to důležité?
Je to rozhodující. Už jsem dospěla do takového stadia, že kdybych takhle běžela jen do sedmé překážky, tak už se nezlepším. Ten krok je hodně znát, hned vám naskočí čas. Teď to bylo o hodně plynulejší, což je na téhle trati základ, proto jsem se zlepšila o půl vteřiny.

LN A co takhle vydržet patnáctikrokový rytmus až k poslední, desáté překážce?
Myslím, že by to šlo, některé holky tak běhají. Záleží, jaký má kdo krok, jak je vysoký a tak dále. Ale hlavně záleží, jak budu fyzicky připravená, protože to není jen tak, ubrat krok. Nezdá se to, ale jsou to třeba dva metry. Teď jsem ubrala krok, mezi sedmou a osmou překážkou jsem běhala na šestnáct kroků.

LN Vaše disciplína evidentně není jednoduchá, zvlášť když chcete ukrajovat z českého rekordu další setinky...
Myslíte? Já naopak od mnoha lidí slyšela, že si jen tak běžíme, a vůbec to prý nevypadá složitě. Ale ty překážky tam opravdu překážejí! (smích) Kolikrát se stane, že se některá soupeřka třeba i před poslední překážkou skoro zastaví, mně se to dřív stávalo taky. Není úplně snadné kroky mezi překážkami přizpůsobit a plůtek pak ideálně přeskočit. Samozřejmě, protože překážky jsou tam od toho, aby překážely.

LN Loni po mistrovství Evropy v Barceloně jste se po čtvrtém místě zmínila, že jste neunesla tlak okolí. Bylo to tak?
Myslím, že jsem si to sama dostatečně nesrovnala v hlavě, trému a tlak jsem si nechala přerůst. Pak jsem byla hodně vyhecovaná a přepálila to. A finále je třetí běh, takže člověk musí běžet rozumně a počítat s tím, že už to není jako na začátku. Jenže já běžela moc rychle a došly mi síly.

LN Nemůže se to opakovat?
Myslím, že už jsem si zvykla, poučila jsem se. Vím, co je třeba.

LN Do světového rekordu 52,34 Rusky Pečonkinové z roku 2003 vám schází necelá vteřina. Je to hodně?
Je to strašně moc, byť se to třeba nezdá. V poslední době se k tomu vlastně přiblížila jediná, mistryně světa z Berlína 2009 Walkerová z Jamajky. Rekord jí utekl o osm setin.

LN Je příprava ve skupině trenérky Martiny Blažkové hodně tvrdá?
Trénujeme dost, ale možná se dá ještě přitvrdit. Trenérka je přísná, naštěstí i rozumná, umí nám naslouchat a ví, kdy ustoupit a kdy ne. Ale říkám si, že čím víc mě trénink bolí, tím snazší je závod, to se už mnohokrát potvrdilo.

LN Jak takový trénink bolí?
To je člověk úplně vyčerpaný, nemůže se zvednout, nevidí nebo se mu dělají mžitky, má těžká víčka, bolí ho hlava, žaludek. Ale ještě musí odběhat několik úseků. Už mockrát mi přišlo, že to nevydržím, ale zvládla jsem to.

LN Máte vedle atletiky vůbec čas na něco jiného? Kdysi jste se prý učila hrát na klavír.
To bylo doma v Liberci. Chodila jsem na hodiny klavíru celou základní školu, bavilo mě to, v osmé třídě jsem přidala atletiku. Na střední pedagogické škole jsme pak měli klavír povinný a já měla výhodu. Tam už mě to ale tolik nebavilo. Když vám nařídí, co máte hrát... Teď si v pražském podnájmu jen občas něco zabrnkám na přenosné klávesnici. Etudy už nehraju, i když bych je podle not asi zvládla.

LN Mezi atlety jste známá jako vášnivá cestovatelka. Kde už jste trávila dovolenou?
Na Mauriciu, v Singapuru, po Malajsii a podobně. Samá Asie, tu mám ráda. Teď uvidím korejské Tegu, s přítelem bychom pak rádi navštívili Vietnam, možná Filipíny. Myslím, že když člověk vloží peníze do cestování, vrátí se mu to, jinak je Asie levná.

LN Začátkem minulého týdne vám na tiskové konferenci připomněli, že do olympijských her v Londýně zbývá rok. Myslíte na olympiádu?
Sama od sebe bych na ni nemyslela, teď máme před mistrovstvím světa. To připomenutí mě zaskočilo, ale rok uteče strašně rychle.