Ty Šárka v cíli odmítla.
Běžel jsem pro prkno a jeli jsme dolů. Volal jsem pak českým doktorům a je o ni postaráno dobře, je v pohodě, cítí se dobře. Asi bude mít zatuhlý krk, vynechá trénink v rampě, ale zítra by do něj mohla nastoupit.
Co se vlastně stalo?
První finálová jízda byla dobrá, trochu kratší byla na tom posledním skoku, za což asi dostala srážky a těšila se na druhou jízdu, že se zlepší. Ale bohužel jela na první skok rychleji, přelítla to, přetočila 540 do 720 a flákla se hlavou. Medaile není, jsem ale rád, že se zvedla, že je celá, že není rozlámaná. Holt pro tu placku přijedeme příště.
Prasklá helma Šárky Pančochové po pádu v olympijském finále
Stalo se vám někdy to stejné?
Jednou jsem se fláknul do hlavy a probral jsem se v sanitce. Nejdřív se člověk zkouší hýbat, když to jde, je rád, že je všechno OK, zase půjde brzo jezdit. Šárka chtěla jet domů na prkně, ale doktoři jí řekli, že ji vezmou autem.
To jsou všichni snowboardisté takto drsní?
Když se zvedneš a odejdeš, tak si můžeš tleskat. Blbý je, když tě odnesou a nevíš o tom.
Může ji pád poznamenat do budoucna?
Samozřejmě si bude líp kontrolovat rychlost, člověk musí nabrat velké množství zkušeností a to trvá. U nás je to složité v tom, že člověk jezdí parkem a pořád musí vnímat, cítit rychlost. Nemáme nikoho, kdo by nám něco měřil, říkal: Odsud se rozjeď a támhle skoč. Každý skok je jiný, různě se během dne mění, dělají se rýhy. A padá se.
Cítil jste, že je to špatné?
Bylo to vidět. Ale není jediná, komu se to stalo. První den se na posledním skoku vybourala Kanaďanka, teď taky jedna holčina odstoupila, vysekala se, ze 24 holek jelo jen 20, postupně se všechny odrovnaly. Jsem rád, že se dostala tak daleko, že to zvládla, a hlavně že teď vstala a odešla po svých.
Velký strach měl o Šárku i její bratr:
