LN: Nejprve nejdůležitější věc - jste v pořádku?
Rozhlížím se tady v tom malým stanu kolem sebe a nevidím žádnou babu...
LN: Takže se zdá, že vám asi zdraví slouží...
Ale jo, se zdravím žádný vážnější problém nemám. Jen jsem utahanej jako sviňa. Bylo to strašně těžký, ani nevím proč. Právě se oblékám do všech vrstev, které tu mám a jdu spát.
O Jarošově úspěšné misi čtěte více |
LN: Původně jste chtěl k vrcholu vyrazit už ve dvě hodiny ráno, prý jste ale nakonec ze stanu vylezl mnohem později. Proč?
Včera tu byla dost silná vánice, a když jsem úplně hotovej stavěl stan, nikdo z těch několika kluků, kteří spali vedle mě, mi nepomohl. No, nevím, já si myslím, že bych jim pomohl. Tak jsem si říkal, zejtra zase nepomůžu já vám a budete hezky šlapat vy. No, jenže já starej pitomec jsem samozřejmě vstal první a ve dvě hodiny vyrazil. Jenže za tři čtvrtě hodiny jsem zjistil, že jsem úplně hotovej a promrzlej. A navíc jsem vylezl jen 60 výškových metrů. Tak jsem si říkal, ty vole, když budeš v tomhle stavu pokračovat, tak si koleduješ o malér. Proto jsem se vrátil.
Celý rozhovor s Radkem Jarošem si přečtěte v pátečním vydání deníku Lidové noviny.
LN: A vyrazil znovu o čtyři hodiny později...
Lidové noviny
Ve stanu jsem si nejdřív říkal, že končí i moje expedice. Bylo mi z toho smutno, ale pak jsem si vzpomněl na Kančendžengu. Tam jsem taky nedal první pokus a taky ve výšce 7700 metrů a druhej den to pak vyšlo. Tady jsem ale neměl dostatek jídla, a navíc ani hřející pytlíky do rukavic, bez nichž jsem byl dost zoufalej. Vzbudil jsem se pak v šest hodin a řekl si, že to přece jen zkusím znovu. Ani jsem ze začátku nemyslel na vršek, jen jsem si říkal, že zkusím lézt, kam až to půjde. Došel jsem tam ve čtyři hodiny odpoledne a bylo tam kupodivu pěkně.
