Jeden z prvních rozhovorů jsme spolu dělali v roce 1992 v Pittsburghu. Tehdy jsem ještě s jedním kolegou u Jágrů mohl týden bydlet a paní Anna Jágrová nám vyvařovala až s dojemnou péčí. Na tehdejší setkání v té době již s dvojnásobným vítězem Stanley Cupu a největším objevem NHL nezapomenu. „Á, jsou tu novinářský, tak si sbalte kufry a vypadněte,“ začal zhurta, „já vám taky nelezu do kvartýru!“ Ztuhli jsme. A on se začal smát.
Dvacetiletý Jágr tehdy v Pensylvánii tlačil na pedály svých vozů poměrně silně, a když ho jednou policista chtěl pro rychlou jízdu pokutovat, docela klidně mu vytrhl bloček z ruky a roztrhal ho. Na proslulou diskotéku Chauncy’s pronikal jen díky známosti s jistým černošským vyhazovačem u vchodu, protože v Americe se do takových podniků smí až od jednadvaceti. Hokeji se sice už tenkrát věnoval nesmírně zodpovědně, ale taky si užíval všeho, co jako mladý, slavný a bohatý kluk mohl. Pittsburgh ho zbožňoval, telefonoval mu Ronald Reagan, měl, na co si vzpomněl.
Rozhovory jsme spolu od té doby dělali v posilovnách, šatnách, bytech, restauracích, letadle, autě, na diskotéce a jednou v hospůdce Larýdo ve Středoklukách za asistence karetního kouzelníka Pepy Táfla, ale i v naganské olympijské vesnici po slavném zlatu. Jaromír si v průběhu let ostříhal svou proslulou vlající hřívu, začal víc přemýšlet o životě a přestoupil na pravoslavnou víru. Zůstal mu nicméně jeden zvyk: vždy a s každým si tyká.
Kdyby chtěl Čech pobírající průměrnou mzdu vydělat tolik jako on za šestnáct let v
NHL, musel by pracovat jedenáct tisíc let. Ale zdá se, že pětatřicetiletého Jágra utrácení moc nezajímá. V New Yorku bydlí na Manhattanu v pronajatém bytě, přes léto žije v Kladně v domku svých rodičů a po městě jezdí pět let starou audinou s espézetkou, na níž jeho oblíbené číslo 68 najdete hned dvakrát.
Přemluvit ho k rozhovoru bylo, tak jako vždycky, trochu komplikované, protože s oblibou tvrdí, že on mediální pozornost k životu nepotřebuje. Co na to říct, má pravdu. Ale když už něco slíbí, drží slovo. Naposledy jsme se sešli po tréninku v klubovně kladenského zimního stadionu, pár dní před jeho odletem do New Yorku. Přišel neosprchovaný a v hokejových kalhotách. Sedl si ke stolu a řekl to svoje obvyklé „Tak co tam máš?“.
Říká se, že správnej chlap by měl zplodit syna...
... hlavně se neptej na moje soukromí.
Takže správnej chlap by měl zplodit syna, zasadit strom a postavit dům. Jak jsi na tom?
Co já jen za komunistů zasadil stromů...
A teď k tomu synovi...
V klidu. Času je dost.
Kdysi jsi mi vyprávěl o znameních, v nichž se lidé rodí. Říkal jsi, že třeba Vodnáři, což je tvůj případ, bývají hodně otužilí. Už jsi stačil prozkoumat, jestli Vodnář a Ryba, což je znamení tvé přítelkyně Inny Puhajkové, k sobě pasují?
To jsem nestudoval. Mnohem důležitější je, aby si ti dva rozuměli. O Vodnářovi jsem toho ale přečetl celkem dost a většinou to na lidi skutečně pasuje.
Začátkem léta se dost intenzivně spekulovalo o vaší svatbě, jenže veselka se nakonec nekonala. Na co vlastně čekáš?
Nedávám si žádný cíle. Až to přijde, tak to přijde. A když to nepřijde, tak to nepřijde. Nic se neděje. 
Čím tě vlastně Inna upoutala?
Především se mi líbí, jak vypadá fyzicky. Neříkám ale, že to je nejdůležitější. Kdybych měl vyjmenovat všechno, co se mi na Inně líbí, ta krása činí dejme tomu jednu pětinu. Moc se mi líbí i její povaha a smysl pro spravedlnost. Taky dokáže přiznat chybu a nelže. Teda, aspoň si to myslím...
Vzpomeneš si ještě někdy, jak jsi ve svých začátcích v Pittsburghu četl do rozhlasu roztomilou američtinou zprávy o počasí?
Jasně, teď už bych ale podobnou nabídku odmítl.
Anebo jak tě nechtěli v Pittsburghu pouštět na diskotéky?
Já už o těchhle věcech nepřemýšlím. Jsou za mnou. Všechno má samozřejmě svoje a člověk si tím musí projít. Teď už nikam moc nechodím. Radši bývám sám. Fakt. Anebo s kamarádama. Sice nějaké akce děláme pro fanoušky, jinak ale nic. Party vůbec nevyhledávám.
No jo, partnerky zpravidla na nějaké to popíjení nejsou moc dělané, takže mužskýho drží trochu zkrátka...
Hele, mluv za sebe, jo... (směje se)
Manhattan, kde teď převážně žiješ, přitom nabízí možná víc společenského života než jakékoliv jiné místo na světě...
Jenže já víc než padesát procent času trávím na cestách. Na zápasy lítáme o den dříve, a když se hraje doma, tak to s volným časem taky moc slavný není. Jakmile mám ale chvíli, chodím na koncerty, basketbal, do kina, do divadla na muzikály, na různý show a večeře...
Žiješ v Americe jinak než přes léto v Česku?
Jasně, když jsem v Česku, tak nemám takovou zodpovědnost a nemusím se tolik soustředit na hokej. Když nedodržím životosprávu, druhý den se můžu vyspat a na trénink nemusím. Což se v Americe stát nemůže, protože obden hrajeme zápasy.
Kolik hodin denně vlastně potřebuješ spát?
Když člověk nepije alkohol, tak to není tak hrozný. Zamlada mi stačilo před tréninkem spát tři až čtyři hodiny, na ledě jsem to pak nějak odflákl a odpoledne se vyspal, abych den vůbec přežil. Když ale piješ alkohol, tak je všechno samozřejmě těžší.
O USA se ví, že život tam je tvrdší než v sousední Kanadě, že lidé mají zkrátka ostré lokty. Ovlivnila tě v tomhle Amerika?
Co k tomu říct... I v Americe většinou bývám obklopený lidmi, kteří mluví česky. Jediní Američani kolem mě jsou spoluhráči. Takže možnost, že bych se stal Američanem, vlastně neexistuje. A ani bych to nechtěl.
V průběhu šestnácti let sis v NHL vydělal hodně slušné peníze. Tipni si, jak dlouho by na ně musel pracovat Čech s průměrnou mzdou?
Řekl bych tak 11 tisíc let...
Tys mi nakukoval do poznámek!
(směje se) No tak dobře, aby to tak nevypadalo, odpovídám, že 10 990...
Co tomu říkáš?
Další otázku...
Proč na Václavském náměstí v Praze přestal existovat Jágr’s bar?
Nevydělával, spíš prodělával, a já jeho provoz nehodlal dotovat. Cena pronájmu byla vysoká a lidi asi nechodili tak, jak by měli. 
Zatímco v Česku sis dosud vlastní dům nepostavil, v Pittsburghu si ho stále držíš. Snad z nostalgie po hokejových začátcích v NHL?
Z nostalgie určitě ne. Mám v něm spoustu věcí. Co bych s nima měl dělat? Občas tam taky přespí známí.
Po dlouhých letech jsi přestal být v NHL a dokonce i ve svém týmu Rangers nejlépe placeným hráčem. Nebojíš se, že třeba Gomez, který na Manhattan čerstvě přišel a má větší plat než ty, ti oznámí, že by bylo vhodné, abys hrál na ledě pro něj?
Toho se vůbec nebojím.
Podle čeho tak soudíš?
Vycházím z toho, že pak by ode mě nemohli chtít stejný výsledky. Já bych se mu i přizpůsobil, mně to je přece jedno, byla by to jejich věc. Už to ale jednou zkoušeli. VeWashingtonu, kde to moc nefungovalo. Ale fakt si nemyslím, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. Navíc Washington pořád ještě můj plat dorovnává, takže jsem teď na týmu až tak šestej sedmej klubem nejlépe placenej hráč. Loni jsem byl čtvrtej pátej. Jsem v klidu...
Skousl bys někdy, kdybys musel opustit výsadní postavení v prvním útoku a nastupovat až ve třetí nebo čtvrté lajně?
Kdybych si to zasloužil, tak bych byl naštvanej hlavně sám na sebe. Kdybych ale měl na to hrát v první lajně a trenér by mě dával do čtvrtý, pak bych byl asi naštvanej na někoho jiného.
Kdysi jsi prohlásil cosi v tom smyslu, že Bůh lidem peníze buď bere, anebo těm, které má rád, je nechává. Pročpak si myslíš, že si tě tak oblíbil?
Víš co... Když umřeš, tak stejně nic nemáš. Vem si to, mně je skoro čtyřicet a budu tu tak do šedesáti. Takže dvě třetiny už mám za sebou a nějak to tu už doflákám...
Nerouhej se!
Já se nerouhám, taková je realita.
Ví se o tobě, že vyznáváš pravoslavnou víru. Věříš v posmrtný život?
(dlouze hledá slova) Tak to bych se musel hluboce zamyslet a tohle povídání by bylo na dýl.
Nevadí, zkus to.
Já klidně můžu umřít, až odsud pojedu domů, někdo mě třeba trefí autem. To je osud, kterýmu se nevyhneš. Ale jestli věřím nebo nevěřím... Nevím. Určitá forma života asi existuje, energie přece nemůže jen tak zmizet. Přemisťuje se. Život by jinak nedával žádný smysl.
Řekl bych, že celkem dost lidí ale věří, že už jednou, třeba i v jiné podobě, na světě byli...
Nevím, jestli tomu věřím. Ještě nikdy nenastala situace, že bych si říkal, tady už jsem někdy byl. Nevím, jestli se sem člověk někdy vrátí nebo ne.
Vem si ale třeba strom. Na podzim opadá a na jaře se znovu jakoby narodí.
To ale pleteš rozdílný věci. Když uschne, tak už na jaře nerozkvete. A navíc, ty na jaře taky vypadáš líp než na podzim.
Je pravda, že máš v kabině Rangers vyvěšenou rusku ikonu?
No samozřejmě. Svoji pravoslavnou. Je na ní Marie s Ježíšem.
Z Omsku se ti před dvěma roky do Ameriky zrovna nechtělo. Přemýšlíš ještě někdy o návratu do Ruska?
Těžko říct. Co se stane, teď fakt nevím. V NHL mám smlouvu ještě na rok, a co bude dál...
Minulá sezona patřila k těm nejvydařenějším za poslední léta. Zdá se, že jsi ze sebe setřásl svazující zodpovědnost, jako bys hrál uvolněněji než dřív a hokejem se skutečně bavil...
Já si nemyslím, že by se mi poslední sezona extrémně vydařila. Rok před ní byl, aspoň co se týče statistik, lepší. Minulý rok do jisté míry ovlivnilo zranění ramene. Rameno mě sice už nebolí, ale registruju, že střelu nemám tak tvrdou jako dřív.
To poznáš i z letního tréninku?
Určitě. Samozřejmě že při tréninku brankář vyjíždí proti střílejícímu hráči víc než při utkání. Při zápase by totiž riskoval, že nahraješ a dostane gól do prázdný brány, anebo mu uděláš kličku a dáš to taky do prázdný. Brankáři se navíc v posledních letech hodně zlepšili, jsou hlavně rychlejší. Uvidíme, jak to bude vypadat v sezoně.
V letošním play off jste v sérii s Buffalem v klíčovém zápase dostali rozhodující gól sedm vteřin před koncem. Tví blízcí vyprávěli, že jsi prožíval jeden z nejhorších momentů v kariéře... Je to pravda?
Kdybys mi dal stejnou otázku pět minut po tom zápase, tak bych ti snad ani neodpověděl, jak jsem byl hotovej. Čas ale všechno vyléčí. Tohle bylo hodně nepříjemný, věřil jsem totiž, že Buffalo uděláme, že náš mančaft na něj má. V sérii jsme ale nehráli tak dobře jako v předchozí proti Atlantě, kerou jsme spláchli 4:0.
Tvůj spoluhráč Martin Straka nedávno prohlásil, že klidně vsadí 100 tisíc dolarů na vítězství vašich Rangers ve Stanley Cupu v příští sezoně. Vsadíš si také?
Já sázet nebudu. Těžko říct, jestli budeme lepší než loni. Důležitý je, jak to bude v mužstvu fungovat, jak se noví hráči přizpůsobí našemu stylu. Já vím moc dobře, že není jednoduchý zapadnout do novýho mužstva. Přijdeš odněkud, kde jsi hvězda, a v novým týmu od tebe čekají velký věci. Jenže ty pak na ledě třeba nedostaneš, co potřebuješ. Já už viděl, jak mužstvo bez hvězd Stanley Cup vyhrálo, a naopak tým s miliony hvězd se sedm let nedostal do play off. Tím myslím Rangers nedávných let. Já si třeba myslím, že Rangers mají před sebou poslední rok, kdy můžou Stanley Cup vyhrát. Pak spousta hráčů odejde. Tři hráči tu totiž berou víc než polovina týmu. Takhle to prostě nejde.
Ví se o tobě, že ti svědčí krizové situace. Ve chvílích, kdy jde o všechno a leckdo na střídačce raději předstírá, že si zavazuje tkaničky, jen aby nemusel na led, ty přeskakuješ mantinel...
Já to řeknu takhle, rozhodnout zápas za stavu 2:2, to je... Ta sláva. Těžko hledám slova. Nebo líp, váha tvýho gólu je daleko větší než za stavu 5:0. Protože góly ve chvíli, kdy je utkání rozhodnuté, si nikdo nepamatuje. Je to sice hloupý, co teď řeknu, ale já zbytečně ztratil spoustu bodů v kanadským bodování jen proto, že mě to při jednoznačně se vyvíjejícím utkání už moc nebavilo.
Takže nejlepší jsou zápasy, kdy se válčí o vítězství do poslední minuty?
Jasně, když se 1:2 prohrává a snažíme se utkání otočit, to mě teda baví. To je pravda. Přirovnám to k tenisu. Když dá frajer za stavu 5:0 eso, tak je to bez tlaku a nikdo si to nezapamatuje. Jenže když se ti eso povede v tie-breaku, to je pak frajeřina.
Co se odehrává v tvé mysli, když prohráváte dejme tomu 0:4?
To nikdo nevěří, že se zápas dá otočit. O čtyři už je to trochu moc. Ale pořád to ještě není 0:5...
A když prohráváte 0:5?
To už na led nechodím... (směje se)
V osmnácti jsi přišel do NHL a hned jsi dvakrát po sobě vyhrál Stanley Cup. Od té doby už ani jednou. Teď je ti 35 amožná by se slušelo, kdybys kariéru zase těmi dvěma Stanley Cupy zarámoval. Co říkáš?
Když jsme s Pittsburghem ty dva první Stanley Cupy vyhráli, ani jsem si ve svý makovici neuvědomil, čeho jsem dosáhl. Kdyby se nám ale povedlo to, o čem jsi mluvil, tak s hokejem skončím. Na sto procent.
No taky by se ale mohlo stát, že o těch dvou dalších Stanley Cupech bychom si tady mohli vykládat, až ti bude pětapadesát...
Tak to mám takovej pocit, že ty už bys na ten rozhovor asi nepřišel... (rozchechtá se)
Po olympijských hrách v Turíně jsi oznámil konec v reprezentaci. Jenže na olympiádě ve Vancouveru nejspíš národní tým povede uznávaný Vladimír Růžička. Nepřemýšlíš o tom, že bys své rozhodnutí změnil?
Víceméně tohle neřeším. Pokud budu hrát v Americe, tak už na mistrovství světa a další akce jezdit nebudu. To prostě nejde.
A kdybys kariéru zakončil v Evropě?
To by bylo o něčem jiným. V Evropě bývají ligy národním týmům přizpůsobené.
Hokej jsi už hrál v Česku, Americe, Itálii, Německu i Rusku. Toužíš ještě zkusit nějakou další zemi?
Teď třeba řeknu ptákovinu, ale proč to nezkusit dejme tomu v Číně? Tam můžu hrát klidně do pětačtyřiceti, rodinu budu mít u sebe. Anebo v Japonsku. Určitě nevylučuju, že kariéru skončím v zemi, která není zrovna hokejová. Aby i můj podprůměr stačil na to, abych tam byl dobrej.
Tebe by bavilo kouzlit na ledě s Číňany?
Poznal bych zase jiný styl života. Byla by to zábava a nemusel bych už tolik dřít. A navíc, já kdybych se dejme tomu v oněch pětačtyřiceti už moc nehejbal, uškodil bych jen sám sobě. Jak se rozežeru, hned mám sto padesát kilo... (směje se)
Tvůj otec by moc chtěl, abys ho co nejdřív vystřídal na postu prezidenta kladenského klubu. Ty ale o jeho nabídce hovoříš velice opatrně. Proč?
Otec si představuje, že bych se měl vrátit už příští rok. Jenže já tam chci hrát, dokud to půjde. Abych si jednou nevyčítal, že jsem odešel moc brzy. NHL je přece jen NHL.
Jednu prezidentskou funkci jsi tedy přinejmenším oddálil. Možná že časem se v Česku bude volit prezident republiky přímou volbou.
A kdyby tě někdo navrhl, měl bys možná šanci. Šel bys do toho?
V žádným případě. V Čechách možná 50 procent kluků zkouší štěstí v hokeji. V Kanadě snad sto procent. A k tomu připočti, kolik lidí hokej hraje v celým světě. Abys byl nejlepší, anebo jeden z nejlepších, musíš tuhle hru pořádně studovat. To je stejný, jako kdyby někdo přišel za panem Klausem a řekl mu, pojďte hrát NHL. Možná by se ani nepostavil na brusle. Jenže já bych si zase nemohl ani sednout na jeho křeslo.
Jenže většina českého národa si myslí, že jakýkoliv post v politice je víceméně dobře placená brnkačka...
Jenže ona je to ohromná zodpovědnost. Zvlášť prezidentský post. Musíš bejt hrozně chytrej, chytřejší než ostatní. Ty si myslíš, že se pan Klaus tak chytrej narodil? On je sečtělej a naučenej, studuje každý den.
Ty jsi byl od mládí zvyklý na podobnou systematičnost taky...
Když jsem byl malej, tak jsem trávil denně tři hodiny na ledě, navíc jsem cvičil a ještě pomáhal rodičům na poli. Takže jsem určitě osm hodin denně na sobě pracoval. Jestli chceš bejt v něčem nejlepší, musíš se tomu oboru věnovat na sto procent. Amožná ještě víc.
A teď si vzpomeň, jak tě v dětství lákali krasobruslaři. Kdyby tě ulovili, asi tu spolu teď nesedíme.
Já to řeknu takhle: záleží na tom, jak se na svět díváš, jak ho bereš. Kdyby můj táta nepotkal moji mámu, tak tu teď nejsem. Musíš žít ze dne na den.
Dřív nebo později s hokejem skončíš. Umíš si představit, že bys v budoucnu vynikl v docela jiném oboru?
Ale to přece nejde. Když začneš v jiným oboru od nuly, na určitou úroveň se dostaneš tak za deset let. A nemůžeš konkurovat těm, kteří se té práci věnujou dvacet let. I když třeba basketbalista Houška hrál ještě před šesti roky hokejbal a teď hraje za nároďák. Klobouk dolů. Ale na druhou stranu, jestli to něco nesvědčí o naší reprezentaci! (směje se)
Jak tě tak poslouchám, tak nejspíš teprve až s hokejem skončíš, začneš si hledat svoje místo v životě.
Já bych teď hlavně rád našel sprchu. Tím myslím, že bych pomalu rád odjel domů. A co ty hledáš v životě?
Třeba klid...
No vidíš, o tom je ale život. Nehádat se a mít klid. A najít si někoho, kdo chce to samý. Já třeba nesnáším hádky. Jasně, každý z nás má někdy špatnej den, jenže to chce toleranci. Prostě počkat, až to z tebe vyjde ven...
… a nevybíjet si vztek na druhým.
(rozesměje se) Pošli ke mně svoji ženu, já jí tyhle věci vysvětlím.
