Už před nejočekávanější akcí dostihové sezony věděl, že pojede favorita. Při nástupu slyšel největší ovace, na zaplněných tribunách mu mávali fanoušci, kteří za jeho Sacamirem přijeli z Beňova, malé vesnice na Přerovsku. Věřili mu, stejně jako jeho žokej.
„Je to skvělý skokan, má výborný závěr. I když mu něco nevyjde, do všeho dá sílu, aby doletěl,“ chválil desetiletého valacha Faltejsek.
Diváci během 133. Velké pardubické
Už před dostihem bylo zřejmé, na koho pardubické tribuny sázejí. Těsně před startem natěšení diváci vytahovali dalekohledy a s očekáváním vyvolávali svoje oblíbence. Jméno hnědáka, o kterého se už od jeho tří let pečlivě starají manželé Petříkovi, padalo nejčastěji.
„Mám štěstí, že favority jezdím často. Samozřejmě, že je to obrovská zodpovědnost, nicméně předpoklad mám dobrý. Já ho můžu jen zkazit,“ smál se Faltejsek už po 6 900 metrů dlouhém závodě, v němž žádnou velkou chybu nepředvedl.
Na rekordy nehraju
Jeho triumf si nikdo nenechal ujít. Už dlouho před hlavním dostihem největší nadšenci obsadili místa u trati, celý den u tribun postávali diváci, kteří si dlouhé čekání zkracovali u stánků či klábosením nad možným šampionem.
Oslavu dostihů si návštěvníci vychutnávali třeba z rybářských židliček. Nikdo nechtěl o vytouženou podívanou přijít.
„Tohle je Velká, výkladní skříň českého jezdectví,“ uvědomoval si Faltejsek. „Je složité vysvětlit, jakou má člověk radost,“ hledal v zápalu radosti jen těžko slova, kterými by triumf popsal.
Žokej Jan Faltejsek s valachem Sacamirem slaví vítězství ve 133. Velké pardubické.
V pozici vítěze se však neocitl prvně. Zkušený jezdec v legendární Velké pardubické slavil už pošesté.
Nicméně tentokrát přesto, že léčil stále bolavé zranění ramene.
„Byl to těžký den,“ přiznal vyčerpaně. „Naštěstí se můj zdravotní stav časem zlepšoval,“ usmál se.
Několikrát se jeho jméno skloňovalo v souvislosti s legendárním Josefem Váňou starším. Na rekordmana nejslavnějšího českého překážkového dostihu po nedělním závodě ztrácí jen dvě výhry.
„Rekordní zápis je ještě hodně daleko. Velká je jen jednou za rok, je to strašně těžký a specifický závod,“ vysvětlil Faltejsek, že dohnat osminásobného šampiona bude v silné konkurenci složité.
Že je špičkovým žokejem, ovšem už několikrát dokázal. V neděli kromě hlavního dostihu ovládl i dva další. Přes veškerou slávu však čtyřicetiletý jezdec zůstává skromný.
Žokej Jan Faltejsek s valachem Sacamirem si jede pro vítězství ve 133. Velké pardubické.
„Na rekordy nehraju, snažím se pracovat pro zvířata a lidi, co se kolem nich pohybují, aby to fungovalo,“ zdůraznil Faltejsek, jehož spojení s trenérkou Evou Petříkovou šlape náramně.
„Jsem za ni a jejího manžela rád. Celý rok jsme pracovali směrem k Velké pardubické. Podařila se, co víc k tomu říct.“
Ač byste od hvězdného Sacamira možná očekávali tréninkovou dřinu ve velkém centru, pohodový hnědák tráví dny v rodinném středisku v Beňově na Přerovsku.
Přestože tedy platil za největšího favorita, předzávodní pozornosti unikal. „V naší malé vesničce nás nikdo nehledal,“ smála se jeho dojatá trenérka Petříková.
Odměna za laskavou péči
Že její miláček ovládl zářný dostih, ještě nevstřebala. „Dojde mi to až v příštích dnech, možná za týden.“
Na rozdíl od jiných trenérů bere práci s koňmi jako koníček. Přes den učí na střední zemědělské škole, odpoledne utíká do malé stáje a domů se vrací až pozdě večer.
„Teď přišla největší odměna, kterou by si přál každý,“ zářila po Sacamirově triumfu. „Neznáme nic jiného než koně, nemáme dovolenou, moc neodpočíváme. Ale teď víme, proč to všechno děláme.“
Žokej Jan Faltejsek s valachem Sacamirem si jedou pro vítězství ve 133. Velké pardubické.
Každodenní dřina se pracovníkům beňovské stáje vyplácí. O sedm koní se navíc veselí manželé starají s velkou láskou. Právě Sacamiro je u Petříkové velmi oblíbený, desetiletého krasavce si trenérka hýčká už dlouhých sedm let.
„Od začátku měl obrovský skokový potenciál a bavilo ho to. Ale asi až v pěti letech se naplno zlepšoval,“ popisovala Sacamirovu cestu k debutu na Velké pardubické, který si loni odbyl třetím místem. „Začali jsme lehkými skoky, postupně je ztěžovali, až jsme došli sem.“
A tak se kůň z malé vesničky neztratil ani v pardubickém ruchu.
